Jako jeden z mála má klíče od turnovské hvězdárny, která se lidem otevřela před 50 lety. Učitel a předseda Klubu astronomů Liberecka Aleš Majer vypráví o tom, proč měl minulý režim na hvězdárny blahodárný vliv, proč je péče o hvězdárnu nekončící údržbářskou prací, jaké má vize o její budoucnosti nebo proč jsou občas návštěvníci zklamaní z toho, co v dalekohledu vidí.
 |
Astronomií se zabýváte téměř čtyřicet let, už od útlého dětství. Jak si u nás vedla historicky?
V českých zemích měla astronomie takový zvláštní osud. Kromě slavných jmen učenců, kteří působili v Praze, typu Kepler a Brahe, měl na rozvoj této vědy blahodárný vliv nástup komunistického režimu v roce 1948. Komunisté byli materialisté a byli daleko raději, když lidé chodili na hvězdárny než do kostela. Minulý režim byl stavbě těchto lidových hvězdáren – jak se jim říkalo – nakloněný a podporoval je. Nikdy se v nich nedělala nějaká velká věda, maximálně okrajově. Byly určené pro široké masy. Tenkrát šlo o to správné nasměrování a vštěpování toho materialistického světonázoru lidem. Aby se podívali, že na obloze bůh zkrátka není. Hvězdárny u nás v 60. a 70. letech vznikaly jako houby po dešti.
Jednu takovou houbu, která začala růst v roce 1964, představuje i turnovská hvězdárna?
Stavěli ji o sobotách a nedělích v Akci Z. Jejím mecenášem a zakladatelem byl pan doktor Ivan Šolc. Ve 2. polovině 20. století jsme byli světová velmoc v počtu hvězdáren na počet obyvatel. To žádný stát na světě neměl. Samozřejmě spousta zařízení po roce 1989 zase zanikla, protože zanikli zřizovatelé. Lidem se otevřely jiné možnosti jako třeba cestování.
Podobný osud málem potkal i tuto hvězdárnu, která po roce 1990 začala chátrat. Nic se tu nedělo, nikdo se o ni nestaral, docházel sem pouze astronomický kroužek z místního gymnázia pod dohledem fyzikáře pana Kafky. Destrukce objektu ale dospěla do takové fáze, že jim sem zakázali přístup. Zatékalo sem, ze stropu opadávaly kusy omítky, dům byl zralý na demolici. Vnitřní vybavení bylo rozkradené. A ten osud nebyl nejrůžovější. Shodou okolností jsem se potkal s turnovským starostou – město je vlastníkem hvězdárny – a dohodli jsme se, že si ji zkusíme za symbolickou částku pronajmout.
Při vaší první návštěvě před čtrnácti lety ve vás budova vzbuzovala smíšené pocity, byl jste smutný z toho, jak vypadá. Jaký k ní máte vztah nyní?
Ačkoliv tady na severu u Liberce žiju od konce 80. let, tak jsem tenkrát vůbec netušil, že v Turnově nějaká hvězdárna je. Poprvé jsem tu byl až někdy kolem roku 2010 v době, kdy už byla v dost zuboženém stavu. Dostal jsem se sem s profesorem Kafkou. Bylo mi celkem smutno z toho, jak to tady vypadá. Až jsem zatlačil slzu. Od té doby jsem přemýšlel, jestli by se nedala vzkřísit a oživit, což se nakonec povedlo. Je to pro mě úžasné místo, které má svůj genius loci. Zařízení v kopuli je původní z 60. let, takže je to v podstatě technický skanzen, na což rád návštěvníky upozorňuji. Dýchá to tu nostalgií starých časů.
Od roku 2014 tu spolu s členy Klubu astronomů Liberecka pořádáte akce pro školy i veřejnost. Všichni to děláte ve volném čase bez nároku na honorář. V čem vaše práce spočívá?
Od jara do podzimu první neděli v měsíci je hvězdárna volně přístupná veřejnosti. Za hezkého počasí pozorujeme Slunce, případně Venuši na denní obloze. Máme tu přednášky, co bude vidět v následujícím měsíci i shrnutí novinek v astronomii a kosmonautice z poslední doby. Naše činnosti jsou ale rozmanité. S hvězdárnou je spojená nepřetržitá údržba. Je to desítky let starý objekt, každou chvíli je potřeba něco opravit nebo natřít. Takže jsou to běžné údržbářské práce. Třeba loni nám dělali novou vodovodní přípojku. Určitě by si to zasloužily i rozvody elektřiny, které jsou šedesát let staré. Pořád je tady co vylepšovat.
Chodíte sem i sám? Přece jen klíče od hvězdárny jen tak někdo nemá.
Chodím sem i sám. A rád (směje se). Čím jsem starší, tím vítězí lenost, a i když mám doma dalekohled, který je větší a výkonnější než ve hvězdárně, tak jeho rozložení a odvezení někam pod tmavou oblohu není snadná záležitost. Takže mi kolikrát přijde jednodušší skočit do auta a z Jablonce dojet nějakých 25 kilometrů, otevřít kopuli a na něco se podívat tady z Turnova.
Kolik z téměř 15 tisíc Turnovanů podle vás hvězdárnu za svůj život navštívilo?
Obvykle se lidí, kteří projeví zájem o noční pozorování, ptám, odkud jsou. A pokud jsou místní, tak z nich kolikrát vypadne, že tady žijí téměř celý život a jsou na hvězdárně poprvé. Naopak zase jsou tu lidé, kteří na naše akce chodí pravidelně. Takže od každého trochu (směje se).
Proč by měli navštívit Vrchhůru třeba místo Planetária v liberecké iQlandii?
Když tu mívám základní školy, tak žákům obvykle pokládám otázku, jestli už byli v planetáriu a jaký je podle nich rozdíl mezi planetáriem a hvězdárnou. Dětem se nabízí základ slova a odpověď, že v planetáriu jsou planety a v hvězdárně hvězdy. Samozřejmě to tak není. Planetárium je zařízení, kde vám na kulovou sféru promítají oblohu, nebo vám tam pouští naučný film či pořad, který je vytvořený 3D technologií pro tuto sféru. To je naprosto nezávislé na počasí. Venku může být sněhová vánice, mohou padat trakaře, a oblohu vám tam promítnou. Hvězdárna je naopak zařízení, kde se pozoruje obloha reálná. K tomu je třeba, aby spolupracovalo počasí (upírá pohled na kopuli, na niž bubnuje déšť).
Takže se dá říct, že se obě zařízení spíše doplňují, než že by si konkurovala?
Každé má své specifikum, obojí je úplně jiný zážitek. Abychom mohli v hvězdárně něco ukázat na obloze, musí být jasná, bezoblačná. Naplánovat návštěvu hvězdárny, abychom se trefili ještě do dobré předpovědi počasí, je mnohdy náročný úkol. Ale když se to povede, tak jsme schopni lidem ukázat spoustu zajímavých věcí. Od Měsíce přes planety až po objekty vzdáleného vesmíru. Galaxie vzdálené řádově stovky milionů světelných let.
Říkáte, že žádná fotka z Hubbleova vesmírného dalekohledu na monitoru počítače nemůže nahradit reálný pohled do dalekohledu například na prstenec Saturnu. Nejsou však lidé někdy zklamaní z toho, co v dalekohledu vidí?
Je to zkreslené tím, co se dnes prezentuje v populárních knížkách nebo na internetu. Tam jsou fotografie z kosmických dalekohledů, které samy o sobě ani nejsou reálné snímky. Jsou uměle kolorované a kolikrát jsou v takových spektrálních oborech, že to ani lidským okem nejde vidět – není tak citlivé. Takže pak mají lidé představu, že v dalekohledu uvidí Jupiter velký jako basketbalový balon, což není tak úplně pravda. Nebo že uvidí krásnou barevnou mlhovinu. Což také není možné – už kvůli fyziologické funkci lidského oka, které při nedostatku světla ztrácí schopnost barevného vidění. Takže vesmír vlastně vizuálně vnímáme pouze ve stupních šedi. Barvy tam moc není, když se na něj díváme pouhým okem.
I proto koketujeme s myšlenkou elektronicky asistované astronomie, kdy se místo okuláru vloží kamerka a pak se udělá srovnání. Člověk se podívá okem a zjistí, jaké jsou limity jeho oka. Pak se tam dá ten elektronický čip a člověk uvidí během pár sekund obrázek úplně jinak. Detailněji, v barvách. Ale to už je zkrátka technika a vize budoucnosti.
Jaké další vize máte o budoucnosti hvězdárny?
V ideálním případě sehnat finanční prostředky na rekonstrukci a modernizaci. Abychom tu mohli pořádat i vědecké programy, jako je třeba fotometrie komet nebo pozorování proměnných hvězd, exoplanet a podobných věcí, které jsou třeba atraktivní i pro mladé z astronomického kroužku. To jsou věci, kde má amatérská astronomie ještě nějakou šanci se uplatnit. S tím souvisí i stavební úpravy budovy, třeba navýšení počtu sociálních zařízení, ale i doplnění technického vybavení. Mohlo by se podařit přistavět třeba druhou kopulku, která by sloužila pro vědecká pozorování. Dnes je takový trend – autonomní ovládání přes internet. Máte možnost otevřít kopuli na dálku, namířit dalekohled na dálku, snímat data na dálku. Všechno ovládáte přes internet a nemusíte tady u toho být.
Zdejší zařízení se podle vás od doby otevření před půlstoletím příliš nezměnilo. Co se za tu dobu událo na obloze?
Je tu fenomén světelného znečištění, které nás pohlcuje. Aniž bychom museli, tak si bohužel svítíme zbytečně do horního poloprostoru. Vidět dneska Mléčnou dráhu je zážitek, který zažijete maximálně na horách nebo někde daleko od větších sídel. Další negativum, které se projevilo, je spousta umělých družic Země, které se na orbitě pohybují. Když se dnes snažíte udělat astronomický snímek, tak v postprodukci musíte retušovat desítky družic, které vám tam v průběhu expozice přelítávají. To je další minus, které vadí i profesionálním astronomům.
Je naopak něco, co se na obloze nemění?
Procesy ve vesmíru jsou všechny dynamické. Jsou tam delší časové úseky ve srovnání s vnímáním času z pohledu lidského života. Jakýkoliv pohled na oblohu je vlastně pohledem do minulosti. I když se díváte na Slunce, vidíte ho staré osm minut – tak dlouho trvá světelnému paprsku, než sem dorazí. Když koukáte na galaxie, tak světlo, které vám v tu chvíli dopadá na sítnici oka, putovalo vesmírem třeba miliony let, než sem dorazilo. Tuhle skutečnost je třeba si uvědomit. Vesmír se neustále vyvíjí, akorát některé časové procesy tam jsou v porovnání s lidským životem daleko delší. Na obloze se pořád něco mění.
Prozradíte, co zajímavého na obloze budeme moci v blízké době pozorovat?
Na podzim bude vidět jedna jasná kometa, která by měla být bez problémů viditelná i pouhým okem. Dalším zajímavým úkazem bude částečné zatmění Měsíce 18. září. Každoročně můžeme samozřejmě kolem 12. srpna vidět zvýšený výskyt „padajících hvězd“, což je meteorický roj Perseidy. To je ale věc, kterou je lepší nepozorovat na hvězdárně, ale zajet si někam do míst, kde je obloha tmavší. Vybavit se karimatkou, lehátkem, spacákem a najít si místo, kde má člověk nerušený výhled na co největší část oblohy, aby horizont nebyl zastíněný stromy. Když si lehnete a budete koukat na oblohu, měli byste za jasné noci vidět kolem šedesáti až sta meteorů za hodinu.
