V brožuře s názvem Liberecká atletika 1945–1966 stojí: „I když je jedním z nejpřirozenějších sportů, k výsledkům je zapotřebí hodně sebezapření, vytrvalosti a dřiny v pravidelném tréninku i přípravě. Proto nemá atletika ve svých řadách masy lidí a ani v ochozech nepřihlíží tisíce diváků.“
S druhým výrokem už by se dnes dalo nesouhlasit a autory knihy Mirko Gräfa a Josefa Součka by možná překvapilo, kolik fanoušků se nejen na světových atletických akcích, ale i na republikových šampionátech schází. Doba totiž atletice přeje. Mimo jiné i díky hvězdným výkonům Evropanů Duplantise, Bolové nebo Ingebrigtsena.
„Teď je to jeden z nejsledovanějších sportů. Vždycky okolo velkých akcí to lidé začínají sledovat a šíří to hezkou náladu,“ míní sedmasedmdesátiletý a dodnes aktivní liberecký atlet Karel Šebelka.
Z klubu se už dlouho známe, takže si budeme tykat. Vraťme se na úplný začátek české atletiky v Liberci. Jak to tu v polovině 40. let vypadalo?
Úplný začátek vlastně nastal, až když skončila válka. Němci byli odsunutí, takže se sem nahrnuli Češi, a ti začali dělat atletiku. Za první republiky tu sice něco bylo, ale všechno jen německé, Čechů bylo nějakých 15 procent. Tehdy se trénovalo na stadionu v Pavlovicích, kde je dneska plochá dráha, tak vedle ní. Tam se trénovalo až do roku 1956, kdy se otevřel městský stadion.
Jaké jsou tvoje vůbec první atletické vzpomínky?
Od mládí jsem k tomu tak nějak inklinoval. Dokonce si pamatuji olympiádu v Melbourne v roce 1956. Přišel jsem tehdy za mamkou do práce a ta mi řekla, že diskařka Olga Fikotová zrovna vyhrála zlatou medaili. Tyhle zprávy z rozhlasu si vybavuji, a k tomu jsem od mládí odebíral časopis Stadion. Žil jsem v Hrádku nad Nisou, kde jsem chodil do Sokola, a se školou jsme pak asi v šesté třídě začali jezdit do Liberce na závody. Původně jsem se chtěl na atletiku přihlásit, až když jsem sem měl jít na stavebku, ale nakonec mě pan Karban starší zlanařil už na těch školních závodech. Tyhle závody byly v úterý a ve čtvrtek už jsem pak jel na první atletické závody za družstvo Stadionu Liberec do Velkých Hamrů.
Je zajímavé, že rychlý nábor talentů skrze školní závody funguje úspěšně dodneška. S jakými disciplínami jsi začínal?
Začínal jsem s dálkou, ta mi šla nejlépe, a pak jsem samozřejmě vždycky šel, co bylo potřeba. Štafetu i sprinty, později pak víceboje a jako poslední trojskok. Ten se tehdy dělal až od pozdějšího věku, třeba od 17 let, dřív ne. Asi po třech letech, kdy jsem začal, jsme se pak přesunuli pod Slovan Liberec.
Jak to potom bylo s dalším vývojem klubu a následným vznikem druhého oddílu ABK Liberec, kterému šéfoval úspěšný československý běžec Mirko Gräf?
Mirko Gräf (přemožitel legendárního Emila Zátopka, na jehož počest se dodnes běhá známý regionální závod Běh na Českou chalupu, pozn. red.) sem přišel z Turnova po válce a ještě s dalšími přáteli zajišťoval víceméně celé to klubové dění od 60. do 90. let. Slovan Liberec – rovnalo se Gräf. Sice nikdy nechtěl být předsedou, ale dělal místopředsedu a vesměs to řídil. Po sametové revoluci se to pak celé uvolnilo, byla jiná nálada a najednou už chtěl být předseda, ale my jsme ho nezvolili. No a tak se naštval a založil ABK Liberec (smích). Ale nebylo to nijak ve zlém. Dál jsme všichni trénovali na jednom stadionu, žádné naschvály jsme si nedělali, i když s ním samozřejmě odešlo dost lidí. Měl úspěšné holky, třeba Barboru Procházkovou, která se několikrát dostala na mistrovství Evropy. Ale zase neměl nikdy moc úspěšné kluky, to my ano.
Dovolená padá na trénink, prozrazuje nejlepší Čech v Pražském maratonu![]() |
Kdy pak došlo zase ke sloučení klubů?
Až když zemřel, což vím přesně, že bylo 11. listopadu 2011. Už tam potom nebyla vůle pokračovat, většina lidí to dělala kvůli němu. Měl na ně velký vliv, byl persona.
Zmínil jsi sametovou revoluci a dobu po ní. Co to pro sport a konkrétně atletiku znamenalo?
Ve sportu to znamenalo, že se oddíly mohly osamostatňovat a dělat i něco jiného, než jen poslouchat a plnit. Rozšiřovaly se možnosti, sporty a kluby už nebyly odkázané jen na dotace a to, co jim dal stát. Vznikaly soukromé firmy, takže začali být i sponzoři a tak. Šikovní lidé, kteří se za totality nemohli prezentovat, najednou mohli. Lákalo je to. Za minulého režimu byla atletika pro sportovce atraktivní i tím, že se občas mohli podívat do západní ciziny, kam se člověk tenkrát jinak nedostal. Když jsme tehdy měli jet do Francie, tak bylo místo pro 50 lidí, takže se udělal přesný pořadník a ta, co byla 51., to nesla strašně těžce. Byla to obrovská příležitost. Pak jsme byli ve Švýcarsku, Itálii, Rumunsku, Polsku a samozřejmě v Německu, tam jsme jezdili často.
Zůstal tehdy za hranicemi někdy někdo z vás nadobro?
Co si pamatuji, nevrátil se jen jeden sprinter. Ten zůstal v Curychu a žije tam pořád. Tou dobou mi bylo dvacet a atletikou jsem žil kvůli tomu sportu, tohle jsem nijak neřešil. To byla každého věc.
Jaká byla podle tebe za těch uplynulých 80 let nejlepší éra liberecké atletiky?
Kromě těch jednotlivých hvězd, jako byli namátkou Jiří Stehlík, Milan Mádr, Mirek Hrušů, sestry Hejnovy nebo třeba běžec Víťa Pavlišta, bych řekl, že to byla asi 70. léta. To totiž naše družstvo dorostenců vyhrálo čtyřikrát za sebou federální mistrovství republiky. To bylo tehdy v kategoriích od mladšího až do staršího dorostu a opravdu tam bylo 40 výborných kluků. Těžko říct, čím to bylo, ale tehdy těch sportovních šancí opravdu moc nebylo, takže se to u nás asi všechno sešlo. A ten klub z toho pak dlouho žil a výsledkově těžil, mezi těmi kluky bylo i pár reprezentantů. Teď už to tak deset roků jde zase spíš pomalu dolů. Letošní rok bude výsledkově dost klíčový pro další vývoj klubu.
Liberecké fotbalisty cepuje atlet s evropskou medailí, pomohl k tomu inzerát![]() |
Čím to je, že se nynější generaci libereckých atletů tolik nedaří?
No, dneska jsou v Liberci desítky sportů a pomalu každý má svoje mistrovství, každý je v tom reprezentant, takže se to hodně rozptýlí. A není to ani v počtu dětí, těch k nám chodí dost, každý rok přijde třeba 100 nových členů. Ale samozřejmě jich pak zůstane tak 30, z toho ne každý je talent a někdo to má jen jako kroužek. Ty děti mají tři taková období, kdy se to láme a rozhoduje se, jestli budou, nebo nebudou pokračovat. Je to vždycky při přechodu ze základní školy na střední, ze střední na vysokou a pak když začnou pracovat. Tam už ani většina nedojde. Určitě by pomohla ještě větší provázanost se školami a taky více nadšených učitelů. I tak ale máme ve Slovanu 500 členů.
V čem ještě se atletika za ty desítky let proměnila?
Hodně se zlepšila po té materiální stránce. Povrchy, haly, vybavení a tak. To bez debat. Ale zase ne natolik, abychom měli my, kteří jsme závodili na škváře, horší výkony, než jsou dneska. My jsme tu tehdy byli asi čtyři, co měli skočeno přes 14 metrů v trojskoku a dneska kluci skáčou jen okolo 12 metrů. Takže nevím, výkony sice šly nahoru, ale jen u té špičky. V poslední době to byli hlavně sprinteři a vytrvalci, ale byla tam pak velká výkonnostní díra mezi dalšími. To je zase zčásti určitě v lidech, kteří tomu nedávají tolik co dřív. Ale zase, ne každý to musí dělat celý život, každý není takový blázen (smích). Já říkám, že i když to budou děti dělat jen ty čtyři roky při střední škole, je to pro život dobře.
Vraťme se k tvojí stále aktivní atletické kariéře. Měl jsi někdy od trénování a závodění pauzu?
Až do 35 let jsem závodil normálně, chodil jsem dálku a trojskok. Ale tím, že poslední baráž o postup do první ligy byla v Brně a dali nám tam třináctimetrové prkno, tak to už jsem neskočil. To byl vlastně můj poslední závod na áčko. Pak jsem závodil za béčko, to byla pohoda a sranda. No a potom jsem začal běhat zase dlouhé tratě, mám zaběhlých 13 maratonů.
Co považuješ za svoji nejlepší část kariéry?
Ono to celé tak nějak uběhlo a furt to bylo v něčem fajn. Ale vlastně třeba osobák v dálce jsem si dal týden před svaťákem v roce 1967, to bylo přes sedm metrů a od té doby jsem se už nezlepšil. A osobák v trojskoku 14,41 jsem si dal zase v Praze, když jsme skákali poprvé na tartanu. Člověk to dělá jednak kvůli sobě, že se chce realizovat a posouvat, ale hlavně i kvůli té partě. To bylo vzácné a drželo nás to.
A co tě u toho drží teď? Stárne se s atletikou lépe?
Přiznám se, že je to trochu asi taková setrvačnost. Člověk bez toho prostě nemůže být a je rád, že někam patří. A je fajn mít nějaký vnitřní cíl, protože jsem důchodce a nemám žádné starosti. Je to velká pohoda, nemám si vůbec na co stěžovat.
Jak svět dobíhá Afriku. Boření rekordů? Zvykejte si, atletice vládne věda |
To je zajímavé, člověk slýchá spíš opak. Jak často teď trénuješ?
Už skoro netrénuji, jen závodím. Teď jsme zrovna měli mistrovství republiky ve vícebojích, tak to jsem musel vynechat. Neběhám teď vůbec, to mi od covidu nějak nejde. Mám celkem 47 ujetých Jizerských padesátek a dělá mi problém ty poslední tři doklepnout. Ale chtěl bych teď trošku zase začít pobíhat.
Jakou máte na vašich závodech atmosféru?
Hezkou, u nás veteránů je to už hlavně o té partě, nejvíc asi při vícebojích. To jdeš od jednoho k druhému a každý ti řekne, co komu chybí, co ho bolí, co se mu rozpadlo (smích). Pak se hecujeme, že on skočil tohle a já ne, je to nádhera.
Existuje disciplína, kterou jsi nikdy nezkusil?
Možná jsem nezkusil úplně všechno... Nešel jsem určitě 50 ani 20 kilometrů chůze. Ale jinak jsem šel všechny skoky, vrhy i běhy. A tohle všechno bych šel i dneska, jen třeba na tyčku, kterou máme ve víceboji, musím trochu trénovat.
Co říkáš na to, že se liberecký stadion konečně dočkal rekonstrukce?
Jsem za to opravdu rád. To už byla ostuda, bylo to potřeba roky. Těším se i na to, že se nám vedle dráhy přestěhuje celé zázemí a vznikne tam posilovna. Liberecká atletika si to po těch letech zasloužila, stejně jako chystanou oslavu. Všechny atlety i neatlety zveme na náš ples, kde těch 80 let oslavíme a který bude v pátek 21. března v sále restaurace U Košků.