Jsou dva, neberou se příliš vážně, založili nový umělecký styl a při té příležitosti se rozhodli, že namalují největší filmový obraz všech dob. Mladí ale cílevědomí umělci Adam Windsor a Václav Kovář nechodí daleko od slov k činům.
„Malovali jsme ho čtyři měsíce čistého času, od rána do noci, včetně víkendů. Byl to velice náročný proces, ale na své dílo jsme náležitě pyšní,“ říká sedmatřicetiletý Windsor.
„Našeho obrazu si momentálně ceníme na deset milionů korun, ale není naše priorita ho prodat. Naopak. Baví nás ho lidem ukazovat a povídat si o něm. Obrazem jsme oslovili už desetitisíce lidí a jsme přesvědčeni, že jeho hodnota bude stoupat tím, čím víc se dostane do povědomí, především ve světě,“ dodává jednačtyřicetiletý Kovář.
Obraz obsahuje více či méně patrné odkazy na 250 filmových scén, které není jednoduché rozluštit. Ale to není zdaleka všechno. „Zakomponovali jsme do něj různé vtípky a žertíky, a to už je skutečně záležitost pro fajnšmekry,“ míní Kovář.
 |
Nejstarší filmovou scénou, kterou divák může na obraze vidět, je film z roku 1902, který se jmenuje Cesta na Měsíc, a nejmladší Trojúhelník smutku z roku 2022, tedy z doby, kdy umělci na obrazu pracovali. Ačkoli jsou nadšenci do filmu, oba přiznávají, že kvůli obrazu se museli doškolovat, aby výjevy byly vybrané co nejpečlivěji.
„I když je obraz zaměřený na zahraniční filmy, nemohli jsme si to odpustit a vpašovali jsme tam odkaz na jeden velmi slavný tuzemský film. Charakterizuje ho slovíčko ‚prcat‘. Myslím, že každý ví, o co jde,“ usmívá se Václav Kovář.
Na obou umělcích je pozoruhodný především způsob, jakým se doplňují. Není běžné, že by malíři tak dokonale spolupracovali, protože malování je spíš osamocená práce. „Vůbec nám nevadí, že na tom děláme spolu. Naopak. Když se na jedné věci nedokážeme shodnout, neznamená to nic jiného, než že jsme nenašli správné řešení a jdeme dál,“ říká rozhodně Adam Windsor.
Pod drobnohledem diváků
Kolektivní práce není pouze záležitostí obou malířů. Do své tvorby zapojují veřejnost, která jim může dávat nápady nebo podněty. Nejinak tomu bylo u filmového obrazu, kde první dva týdny malovali pod „drobnohledem“ diváků, kteří je online sledovali.
Ani jeden z tvůrců nemá vystudovanou uměleckou školu: Windsor je architekt, Kovář zase strojař. To jim však nebránilo založit vlastní umělecký styl, kterému říkají procesismus.
„Jsme procesisté a tímhle se definujeme. Procesismus stojí na třech pilířích a sice: improvizace, otevřenost a spolupráce,“ vysvětluje Kovář. „S oblibou říkáme, že naše obrazy jsou pro dospělé děti. Rádi si hrajeme a baví nás to. Příjemným bonusem může být, že diváka naše obrazy vybízí k přemýšlení,“ dodává Windsor.
Pozvánka na festival do Seattlu
Procesismus jako umělecký styl trvá čtyři roky, ale oba malují v podstatě od té doby, kdy byli schopni do ruky uchopit tužku. „Namalovali jsme za tu dobu deset velkých obrazů. Rád bych jmenoval Obraz o Liberci pro Liberečáky, Noční, Strom pozvání, Člověk nebo Sen, kdy nám lidé poslali stovky svých snů a my jsme z toho udělali obraz,“ prozrazuje Windsor.
Filmový obraz a další jejich díla si může každý po předchozí domluvě osobně prohlédnout. Zájemci se ozývají i z druhé strany oceánu.
„Jsme pozvaní na největší filmový festival v americkém Seattlu a uvažujeme, že se zúčastníme ComicConu v Berlíně. Letos určitě chceme namalovat s dalšími šesti malíři ve Skautském institutu obraz na téma dětství a také plánujeme největší filmový obraz, který bude složený pouze z tuzemských filmů,“ plánuje Windsor.
