V šortkách, pantoflích, rukavicích a s propocenými tričky se skláři střídají u pece. Několikametrovými naběračkami odebírají dooranžova rozžhavenou sklovinu, která si teplotou ani barvou nezadá s lávou. Plnou a těžkou naběračku pak co nejrychleji vyprazdňují do sudů s vodou. Z nich co chvíli vytryskne gejzír vroucí vody.
Mračna páry stoupají několik metrů až pod střechu a přihlížející se potí jako v sauně. „To sklo, které se do sudu hodí, má nějakých tisíc stupňů, takže tam voda musí pořád proudit, jinak by se hned vypařila,“ vysvětluje Miroslav Barkovský, který zrovna odložil naběračku a otírá si z obličeje krůpěje potu.
Čím je naběračka s tyčí delší, tím těžší práce je. „Máme už takový zaběhnutý rituál, že se všichni střídají. Aby jen tak někdo neseděl a nekoukal,“ pokyvuje.
 |
Skláři se snaží vybrat co nejvíc rozžhavené skloviny, aby se pánve, připomínající obří květináče, daly lépe vyndat. Ale než pro ně do výhně zajede ještěrka, bude to ještě několik hodin trvat. Za jak dlouho se pánve vyprázdní, záleží na tom, kolik sklářského kmene v daný den obsahují.
Z pece se dobývá všech šest pánví, ty největší mají průměr kolem sta centimetrů a vejde se do nich až půl tuny kmene. Syčení páry už přes hřmot mnoha hlasů, pokřikovaných instrukcí a pískotu nejde slyšet.
Uvolněná atmosféra ze sklářů takřka sálá, poslední den před dovolenou slaví i padesátiny jednoho z nich, Grýši. Ten toho sice moc nenamluví, zato zde vypomáhá už přes dvě desítky let.
Tvar zůstává, dekor je jedinečný. Vítěze Tour de France čekají trofeje z Lindavy |
„Jakmile bude pec vypnutá, bude se kolem ní vše opravovat. A těsně před tím, než skončí dovolená, sem naběhne parta lidí a dají tam nové pánve. Ty se měnily třikrát do roka, teď už je měníme dvakrát,“ pokračuje Barkovský.
Než se 4. srpna zase lindavská sklárna rozjede, budou se muset nové pánve deset dní pomalu ohřívat, načež je podrobí vyšší teplotě, aby materiál slinul. Bez toho by dlouho nevydržel.
Vlhký vzduch prostupuje pach pálícího se dřeva, to když skane sklovina na podlahu. Za okamžik jsou z ní průhledné skleněné nitě, které jiní skláři pravidelně zametají, nabírají na lopaty a odnášejí do odpadu.
Nebezpečí? Je to organizovaný chaos
Lidé, kteří shlížejí na všechen ten ruch dole z bezpečí dřevěného ochozu, se chvílemi neubrání katastrofickým představám. Nesteče skláři na holou nohu sklovina? Vyhne se jeho kolega při rychlém obratu střetu se žhavou naběračkou? Neopaří jej gejzír, když stojí tak blízko?
Je to organizovaný chaos. Každý je připraven ihned zareagovat, uskočit, podat hák, přidržet jím padající cihlu nebo uhasit cokoliv zrovna kde hoří nebo doutná. A že takových – pro laika kritických míst a situací – není pomálu.
„Zalej mě,“ volá na kolegu nejmladší sklář, když napíná síly u pece. Ten bez zaváhání bere stříkací pistoli a plní ji vodou. A už tak zmáčeného Armina Čančíka Janatu kropí se smíchem přímým zásahem do hrudi. Ve dvoumetrové vzdálenosti od pece teplota dosahuje kolem 60 stupňů Celsia. Jestli je někdo připraven na globální oteplování, pak jsou to skláři.
„Je to nejlepší práce na světě,“ svěřuje jedenadvacetiletý Armin, když ho vystřídají. Pochází ze sklářské rodiny a práce ve sklárně je pro něj srdcová záležitost, kolegové jako druhá rodina.
„Je poslední den před závodkou, od rána hraje muzika, je veselo. Je tady cítit ta energie, všichni už jsou takoví uvolnění. Pak si společně dáme pivo,“ těší se.
Mladí jsou ve sklárně výjimkou
Mladí jsou tu podle technologa Libora Fafaly, jenž působí ve sklárně od jejího počátku, ale spíš výjimkou. A to i přesto, že v nedalekém Novém Boru funguje sklářská škola. „Nejsou lidi, kteří to budou dělat po nás. Dneska chtějí všichni dělat umělce, aby je někdo poslal do Ameriky, ale že by se hrnuli foukat na sklárnu, to moc ne,“ zamýšlí se.
Sám po vyučení tři roky foukal, postupně se vypracoval na technologa, huťmistra a vedoucího. A v roce 1994 spolu s Petrem Novotným a Bořkem Šípkem založili lindavskou sklárnu. „Z té party už jsem zbyl jen já,“ krčí rameny.
V pánvích už zůstalo jen tolik skloviny, aby je mohl vysokozdvižný vozík uvézt. Prázdné váží kolem 380 a 450 kilogramů. Větší jsou umístěné v rozích, zatímco menší pánve jsou v čele pece, která zabírá přibližně patnáct metrů čtverečních rozlehlé místnosti plné sklářské techniky, nejrůznějších nástrojů včetně píšťal, věčně tekoucí vody, kontejnerů, hadic či dřevěných kádí.
Symbol hrdosti a jednoty. Medailisté z olympiády dostanou originální trofej |
„Sklo je poměrně agresivní a keramiku vyžírá tak, že po několika měsících z pánví nezbyde téměř nic,“ popisuje David Ševčík, ředitel společnosti Lasvit Ajeto v Lindavě s tím, že pec je možné vypnout až po vytažení těchto nádob.
„V únoru, kdy je budeme znovu měnit, se pánve vyndají a oproti dnešku se hned nandávají nové. Takže se tady bude muset vše zavřít, aby nevychladla pec. Nesmí tu být žádný průvan. A to je teprve sauna,“ srovnává Barkovský, zatímco práce kolem pece nabírá na obrátkách.
Okna jsou dokořán, lomoz hlasů nabývá na síle, společné snažení spěje do finále. Eltona Johna v reproduktorech střídá Karel Gott a v nestřeženém okamžiku skláři svorně zpívají Tučného známý song „Chtěl bych být medvídkem“.
Vší silou zatím z co největší dálky otloukají obložení pece, aby se dostali k jejímu rozžhavenému nitru, kde jsou pánve uložené. Jednu po druhé je musejí pomocí páky odtrhnout od podlahy. U otvoru, který evokuje bránu do pekla, se jich nad páčidly sklání sedm. Společnými silami pánev odtrhnou a za vítězného volání ji podloží cihlou, aby ke dnu pece nepřilnula. Poté jdou na další.
Šamot vydržel týdny, zirkon roky
„Tyhle jsou se speciální porcelánovou vložkou, takže vydrží naštěstí rok,“ říká Fafala. „Kupovali jsme pánve z Německa, ale ta firma vyhořela a museli jsme je brát od Teplic, a ty byly mizerné. Měly v sobě hodně hliníku a vytvářelo nám to na skle šlíry, takové výstupky, což poškodilo výrobek,“ přibližuje.
Pánve ze šamotu vydržely pět šest týdnů, kdežto zirkonové tři až čtyři roky. „Jsou dražší, ale pořád se to vyplatí,“ konstatuje. Zirkonová pánev je v přední části pece a také ji využívají ve vedlejší budově, která slouží jako sklářská krčma.
Kvůli přístupové cestě se strhávají vyvýšené podlahy u pece a pak dochází na samotné dobývání tavicích nádob. Pec je ovšem nevydá zadarmo. Skláři si navlékají rukavice a ochranné štíty přes obličej, pak se odvažují blíž. Pár přesných pohybů a úzká spolupráce otevírají chřtán, respektive záda pece, ke které přijíždí Fafala ve vysokozdvižném vozíku. Jednotlivé pánve plánuje nabrat na ližiny a odvézt je ven na chodník, kde budou postupně vychládat.
Skláři dokončují ceny Thálie, vyrobí jich víc kvůli nešikovným hercům |
Záhy ukazuje svou mnohaletou zkušenost při řízení, když nemá ve sklárně na manipulaci příliš prostoru. Tu a tam může o něco nebo o někoho zavadit, něco shodit. Ale precizně jej směřuje podle instrukcí, kam je třeba, a po počátečních nesnázích zajíždějí ližiny do pece a podsouvají se pod první pánev.
Nádoba, ve které jako by se rozpustilo samotné slunce, balancuje na okraji ližin, zatímco vozík pomalu míří ze sklárny. Kudy projede, tam za sebou nechává závan horkého vzduchu. Oblečení se lepí na tělo. A venku, v úlevných třiceti stupních Celsia, pak pánve z vozíku stahují další zaměstnanci sklárny.
Na denním světle už tavicí nádoby nepůsobí tak zlověstně. A nebýt tetelícího se vzduchu nad nimi a podezřelého lupání a praskání, tak by si je kolemjdoucí mohli splést s vysloužilými květináči. Až na to, že z nich jejich pekelná minulost dosud sálá na dva metry.
