Na svůj první skok, pokud se to tak dá vůbec nazvat, si Pavel Ploc dobře vzpomíná.
„Byl to zhruba jeden metr. U baráku jsem měl postavený sněhový můstek, a dokonce to můj táta zaznamenal na kameru,“ vybavuje si bývalý skokan video od svého tatínka, Pavla Ploce st., někdejšího špičkového biatlonisty a průkopníka tohoto sportu v Československu.
„Potom, když už jsem byl trošku starší a chodil jsem do první třídy, tak jsem potají šel na patnáctimetrový můstek kousek od baráku. Na běžkách jsem vylezl asi do půlky nájezdu a nějak to sjel. Ustál jsem to, možná jsem skočil nějaké tři, čtyři metry a utíkal jsem to říct našim,“ vzpomíná Ploc s úsměvem na úplné začátky.
Profesionální kariéru odstartoval Světovým pohárem v roce 1982 v pouhých sedmnácti letech. První velké úspěchy začal sbírat záhy. Stále vylepšoval svá umístění v závodech Světového poháru, v roce 1983 už v něm slavil doma v Harrachově první triumf a ve stejném roce stanovil rovněž na domácí půdě na mistrovství světa tehdejší světový rekord v letech na lyžích výkonem 181 metrů.
Olympijské medaile
„Ono se o tom ani tolik nemluví, ale jednou se mi podařilo být celkově druhý a jednou celkově třetí ve Světovém poháru, což je hodně cenné. Nejvíce si vážím určitě olympijských medailí a potom medailí z mistrovství světa,“ neváhá Ploc s řazením svých úspěchů na pomyslný žebříček a dodává, že skoky z těchto akcí si ještě stále velmi dobře vybavuje.
„To si člověk pamatuje celý život. V Sarajevu z toho byl bronz na velkém můstku. Po prvním kole jsem na tom nebyl nejlépe, ale ten odstup na medailové pozice nebyl tak velký, chybělo mi asi jen tři a půl bodu na medaili. Do toho skoku jsem dal všechno a riskoval jsem, protože jsem věděl, že buď to bude medaile, nebo nic. A vyšlo to!“
„V Calgary jsem na tom na středním můstku po prvním kole taky nebyl úplně nejlépe, šel jsem až se sedmého místa. Bylo to něco podobného, zase jsem riskoval a vyšlo to i podruhé,“ vypráví Ploc poutavě. „Ty olympijské závody jsou výjimečné tím, že jsou jen jednou za čtyři roky. Když to pokazíte, vůbec nevíte, jestli na těch příštích hrách ještě vůbec budete.“
Skok, při němž se tajil dech
Odezvu tehdy vnímal velkou. Po olympiádě v Calgary se do skokanské skupiny v Liberci přihlásily desítky dětí, na některé z nich už nevystačila dokonce ani výbava a lyže. „My jsme si jako malí hráli na Jirku Rašku, díky kterému jsme začali skákat na lyžích a byl to náš vzor. A potom jsme byli my vzor zase pro další malé prcky.“
Stejně dobře, jako si Ploc pamatuje své medailové skoky, má v paměti také ty nevydařené. Ty, u nichž se divákům i soupeřům zatajil dech. A hlavně ten z roku 1985 na domácím mamutím můstku.
„Byl jsem hodně nahecovaný a byla tam taková ta přemíra chtění. Skončilo to docela hrůzostrašným pádem, udělal jsem salto už ve vzduchu a dopadl jsem na záda. Ale na to, jak to vypadalo, jsem měl obrovské štěstí, že jsem se nijak výrazně nezranil. Byl jsem otřesený a měl jsem naražený hrudník,“ popisuje harrachovský rodák.
Málo talentů a horší podmínky
Už týden nato však zazářil na Světovém poháru ve finském Lahti, kde bral stříbro za nezapomenutelným Mattim Nykänenem a napsal skoro až pohádkový příběh.
„Tenkrát jsem byl mladý a věděl jsem, že se musím co nejrychleji vrátit na můstek. Nabral jsem zpátky sebedůvěru a na pád už jsem nemyslel. Toho přemýšlení ani respektu tam v tomhle věku moc nebylo,“ dodává se smíchem Ploc, který se po ukončení sportovní kariéry věnoval politice a podnikání.
A jak vidí současný stav české skokanské reprezentace? Bledě.
Současný stav české skokanské reprezentace vidí Ploc bledě.
„Ta situace už přetrvává docela dlouho. Náš skok měl tradici, měli jsme hodně fanoušků, lidé to sledovali a mně je z toho teď smutno. Mladí skokani mi tam schází. Nepřísluší mi nijak hodnotit, ale asi se někde zaspalo. Nevidím do toho, jak kluci trénují, ale myslím, že problém začíná už u mládeže. Máme málo talentů a zhoršily se samozřejmě i podmínky, takže při přechodu z žáků do dorostenců a juniorů už nemají takové podmínky jako ostatní závodníci z okolních zemí,“ míní česká skokanská legenda.
„Na to, že nám dřív harrachovský areál obdivoval celý skokanský svět, tak to je dneska hodně špatné a zkrátka to schází,“ podotýká oslavenec a doufá, že by situaci mohla obrátit k lepšímu chystaná přestavba můstku K-120 na jedinečný HS-162.