Ostravské stopy: Město bylo kdysi opravdu černé, říká architektka Jiřičná

  13:34
Světoznámá architektka Eva Jiřičná sice v Ostravě neuspěla se svou lávkou ve tvaru srdce, nicméně se podle návrhu jejího studia chystá přestavba výškové budovy v Ostrčilově ulici. Do Ostravy jezdila v minulosti jako host katedry architektury na Vysoké škole báňské, zná ji však od svých mladistvých let, kdy na výstavišti na Černé louce působil její otec, architekt Josef Jiřičný.

Architektka Eva Jiřičná | foto:  Michal Šula, MAFRA

Eva Jiřičná nedávno navštívila také nově rekonstruovanou část Grossmannovy vily a přednášela v areálu Dolní oblasti Vítkovice, když se v něm konal festival Colours of Ostrava. Na své zážitky s městem vzpomíná architektka v dalším dílu seriálu Ostravské stopy.

„Nepamatuju si již, kdy jsem Ostravu navštívila úplně poprvé. Ale vím, že mí rodiče, když se vzali, tak můj tatínek svou první práci získal právě v Ostravě. Tím ale, že nepodepsal přihlášku do strany a věnoval se jen výstavám, tak jej všude pak vždy vyhodili, najmuli a zase vyhodili. Tak to s ním bylo celý život,“ vzpomíná Eva Jiřičná. „Tatínek prošel tím vším ale s úsměvem, protože byl úžasný. A tím, že byl architekt, tak spolupracoval na mnoha projektech. V Ostravě se konaly pravidelně veletrhy a bylo třeba spolupracovat s grafiky. Tatínek pro ně vytvářel takzvané modýlky, na kterých mohli dopředu prezentovat, jak si představují grafiku zobrazenou na architektonických panelech.“

Na Černé louce pobývala Eva Jiřičná pravidelně, a dokonce si z ní odnášela pověstnou poletující čerň ve vlasech.

Vzpomínky na černé město

„Jako studentka jsem si vydělávala peníze tím, že jsem se naučila svařovat. Spojovala jsem drátky a tátovy modýlky pro grafiky utvářela. Oni mě vždycky požádali, abych přijela do Ostravy na veletrhy,“ popisuje architektka. „Do Ostravy jsem tak jezdila dvakrát do roka. Maminka mne pak doma vždycky přivítala: ‚Prosím tě, jdi rychle do koupelny a umyj si hlavu. ‘ Protože ta Ostrava opravdu byla černá.“

Ostravský mrakodrap dostane při opravě podle Jiřičné dvě nová podlaží a balkony

Eva Jiřičná ukazuje na černě natřený stolek: „Takhle tady vypadalo všechno. Moje první vzpomínka na Ostravu je prostě taková, že je to černé město. Ale vždycky se tady našel někdo, s kým někde byla nějaká legrace,“ říká. „Tak si pamatuji na Ostravu jako studentka, než jsem odjela do Anglie na dalších dvaadvacet let.“

Eva Jiřičná

Architektka, světoznámá průkopnice designu 20. století, která má v oblibě stavby z oceli, se narodila v roce 1939 ve Zlíně. Od roku 1968 žije ve Velké Británii. Prosadila se řadou projektů, jako je přístav v Brightonu, výstavní prostory muzea v Londýně či interiér Tančícího domu v Praze. Obdržela několik čestných doktorátů i Řád britského impéria. Je členkou tří královských akademií, byla prezidentkou Královské asociace britských architektů. Její tatínek Josef Jiřičný své první zaměstnání získal v Ostravě. Na Černé louce postavil jeden z moderních pavilonů.

Po revoluci slavnou Evu Jiřičnou do Ostravy pozvala bytová architektka a designérka Martina Peřinková, která chtěla, aby její kolegyně přednášela pro zdejší studenty na Vysoké škole báňské. „To bylo po 90. roce. Později jsem pak byla požádána, jestli bych nenavrhla most, tedy lávku u obchodního centra na Karolině. Nakonec ji ale developer nechtěl zaplatit a k tomu firma řekla, že námi navržené oblouky nelze vyrobit,“ uvádí architektka. „Kvůli této lávce jsem přijela do Ostravy a mluvila jsem se zástupci města. Při této příležitosti se nás zeptali, jestli bychom se nechtěli účastnit soutěže na přestavbu výškové budovy v Ostrčilově ulici.“

Projekt revitalizace této budovy provázejí velmi pečlivé výpočty, tím je ostatně paní architektka proslulá, nic nechce ponechat náhodě. „Bylo velmi důležité spočítat, co ta konstrukce unese, měřily se všechny průhyby, jestli se budova hýbe, nebo ne, jestli se nepohybují její horní patra, trvalo to asi rok. Teprve pak jsme se rozhodli, když jsme zjistili, že máme dostatečnou podporu všech odborníků, že se na tomto objektu dá pracovat.“

Před pár týdny byla Eva Jiřičná na festivalu Colours of Ostrava. „Byla mi i nabídnuta možnost navštívit koncert Lennyho Kravitze, ale nezvládla jsem to. Ne že bych nevydržela sedět, ale měla jsem vyměněné čočky a mé oči jsou velmi citlivé na světelné efekty, druhý den se probudím a mám jen takové malé škvírky,“ vysvětluje architektka. „Navíc by to pro mne nebylo vhodné, zvláště kvůli přednášce, která mě čekala na druhý den. Navíc jsem Lennyho slyšela dvakrát v Americe, občas si ho poslechnu, ale není to něco, aby mi to obrátilo svět naruby.“

Ostravu čeká rozkvět a síla

Ostravu podle Evy Jiřičné čeká rozkvět. „Víte, v Anglii máme také mnoho staveb podobného kalibru, kde se těžilo uhlí nebo zemní plyn. Jsou ale daleko novější, proto industriální projekty a celou historii Ostravy shledávám fascinující. Když si třeba vyfotím zdejší bývalý plynojem, dnes Gong, a ukážu jej kolegům, tak sem všichni chtějí jet. A teď, když se v Ostravě postaví nová budova, koncertní hala, Černá kostka a pár dalších budov, tak Ostrava jako město bude mít svou sílu,“ podotýká Jiřičná. „Velká města jako Londýn se v určitém okamžiku stala evropskými finančními centry, jenže pak jimi přestávají být, a co s těmi budovami budeme dělat? Půlka Londýna jsou kanceláře. Jak je předělat na byty? Ne že by to nešlo, ale ty byty budou drahé, kdo si je bude moct dovolit?“

Nechápu, jak se někomu může líbit socialistická architektura, říká Jiřičná

Sílu Ostravy Eva Jiřičná zmiňuje opakovaně: „Ona už ji má, protože když jsme poklepávali základní kámen budoucí koncertní síně, zaujalo mě, jak současný primátor poděkoval předcházejícímu týmu, který soutěž zorganizoval. Město se prostě rozhodlo jít touto cestou, a kdokoliv bude u kormidla, tak projekt podpoří a postaví jej.“

Ostrava má podle Evy Jiřičné i výhodu v tom, že je svým způsobem menší.„Nemůžu říct, že jsem pyšná na to, když se něco staví v Praze. Spousta lidí se u toho hádá, jeden nenávidí druhého, kdežto tady se město rozhodne a objekt postaví. Ve Zlíně se rozhodli a postavili. Půjčili si peníze, zvládli to. Energie menších měst je pro mne důkazem toho, že se kultura může rozšířit i do jiných oblastí,“ říká světoznámá architektka.

„Lidé nemusí jet do Prahy na operu, na velký koncert. Celkově je budoucnost velkoměst diskutabilní, výhoda je na straně menších měst. V tom, že své měřítko mohou daleko lépe kontrolovat. Jsou i blíž přírodě, není v nich tak obrovský nárůst obyvatel, lze lépe sledovat prostor, kolik zeleně kde zůstane.“