„Spousta lidí vnímá Ostravu jako socialistické město, ale její historie sahá daleko hlouběji, jen je ji třeba objevit,“ říká Petr Lexa Přendík.

Můžete přiblížil vaši knihu, která vyšla v březnu?
Témata, která se v ní objevují, jsou už celkem známá a prozkoumaná, jsou tam například šlechtická sídla, kaple svatého Lukáše, staré Lauby, zmizelé synagogy a další. Ale nikdy se asi jednotlivé okruhy neocitly pohromadě v jedné knize. Ale třeba u synagog mě těší, že se mi podařilo sehnat spoustu fotografií, které ještě nikdy nebyly publikovány, například i vypalování synagog.

Podle čeho jste témata vybíral?
Asi tím, že jsou mi blízká. Snažil jsem se nad tím přemýšlet i trochu marketingově. Třeba kapitola o šlechtických sídlech. Jen málo lidí si uvědomuje, že zámků bylo v Ostravě hodně a že i dnes je tady máme, ale málokterý má šťastný příběh. Zbořená kaple svatého Lukáše, to byl svatostánek, který nikdy nebyl dostavěn do samého konce a v roce 1894 zmizel.

Kde ta kaple stála?
Přímo tam, kde byla kavárna Savoy za hotelem Imperial v Zámecké ulici. Staré Lauby byly aktuální, protože se loni v místě, kde stávaly, dostavěly Nové Lauby. Synagogy se už také párkrát objevily, ale já jsem to pojal hlavně popularizačně. Německý dům, který stával na náměstí Edvarda Beneše, je v knize jako taková protiváha. Nejprve to odskákaly v roce 1939 synagogy, pak to v roce 1945 odskákali Němci.

Co ještě lidé v knize najdou?
Pak tam máme napůl zaniklou dráhu ze Svinova do Kyjovic, což je tramvajová trať, která dodnes částečně existuje. Je to linka číslo 5 z Vřesinské do Kyjovic, ale úsek ze Svinova do Poruby zmizel. Je tam i kapitola o letišti v Ostravě-Hrabůvce. Na jeho místě je dnes velké sídliště, část Hrabůvka a část Bělský Les. Primárně mi šlo o to, abych upozornil, že ještě před 60 nebo více lety vypadala ta místa úplně odlišně než dnes. Že stačilo málo, aby se úplně proměnila.

Šedesát let není dlouho, přitom v obecném povědomí už to letiště příliš není…
Není, to už si pamatují jen ti nejstarší. Lidi v mém věku už absolutně netuší, že bydlí na místě, kde kdysi přistávala letadla.

Jaká je vlastně historie letiště?
Otevřeli jej v roce 1936 a mělo to být první moderní letiště v dějinách Ostravy. O jeho vzniku se uvažovalo už ve dvacátých letech, ale chyběla vůle a peníze, a než se to vyřešilo, otevřelo se civilní letiště v Zábřehu u Dolního Benešova a Ostrava zůstala stranou. Díky Vítkovickým železárnám a jejich řediteli Oskaru Federerovi se podařilo letiště dotáhnout do konce, železárny si hned zakoupily i osobní britský letoun Airspeed Envoy a musely si k tomu postavit hangár. K tomu se přilepil hangár ostravského aeroklubu a letiště bylo hotové.

Jaký tam byl provoz?
Později tam létaly Československé aerolinie, takže z Ostravy jste mohli létat do Brna, Piešťan, Zlína, Prahy.

Ostravský historik Petr Lexa Přendík (13. března 2025)

A mezinárodní lety?
Na zmínky o nich jsem nenarazil. ČSA tam začaly létat až po válce v roce 1946, pak se rychle změnil režim a mezistátní linky už nebyly v plánu. Pak přišel rok 1959, kdy se mělo začít stavět nové sídliště a zároveň letadla dospěla do takových rozměrů, že by se tam už provoz letiště nevměstnal, proto se otevřelo nové v Mošnově.

Vydal jste několikátou knihu o historii Ostravy, jste i autorem projektu Ostravské pěšiny, děláte přednášky. Jak se vlastně stalo, že se váš život točí kolem ostravské historie?
Omylem. Když mi bylo osm let, vytvořil jsem si zápisník nazvaný Kronika česká, kde jsem si psal ukázky z našich dějin, a tak začala má láska k minulosti. A myslím, že jsem měl i štěstí na učitele dějepisu jak na základní škole, tak i na gymnáziu, a pak jsem šel historii studovat.

A cesta k místní historii?
Asi díky Jubilejní kolonii, kolem které se od dětství pohybuji. Vždy to mělo nějaké tajemství, ještě v devadesátých letech to bylo dost nepěkné ghetto, pak se to začalo v roce 2001 opravovat. A já jsem se začal zajímat o to, jak je to staré, pátral jsem v publikacích, pak jsem udělal facebookové stránky, kde jsem zveřejňoval historické fotografie ze Zábřehu, Hrabůvky, Výškovic. Když začal v knihovně projekt Paměť Ostravy, pozvali mne na nějaké sezení v domnění, že jsem pamětník. Viděli, že prezentuji na sociálních sítích nějaké staré fotky a prezentuji to, jako bych to znal. Na setkání viděli, že se spletli, ale ve spolupráci jsme už pokračovali.

Začal jsem zpovídat pamětníky z Hrabůvky a zase se to rozšířilo. Pamětníci mě pozvali domů, ukázali mi alba s fotkami, vyprávěli mi, že tady bylo letiště, tady halda, tady tunel, postupně se to nabalovalo. Pak jsem se stal kronikářem obvodu Ostrava-Jih, pak mi začal být Jih malý a začal jsem Ostravské pěšiny.

Ty se zrodily jak?
Pro jedno nakladatelství jsem napsal ostravského knižního průvodce. A když jsem to dělal, říkal jsem si, bude to vůbec ty lidi bavit? A abych to vyzkoušel, udělal jsem komentovanou procházku v Bělském lese. Přišlo sice asi jen pět lidí, ale přišli. A říkali, že by rádi zkusili i jiný okruh. Říkal jsem si, příští týden zkusíme Přívoz, nebo už nevím, co to bylo. A přišlo deset lidí. Napadlo mne tedy, že bych založil Ostravské pěšiny.

Kromě toho děláte i přednášky...
V roce 2023 mne napadlo, že bych si pro ně pronajal kino Luna. A dumal jsem, kolik lidí může přijít do kina, které má 520 míst. Už se několikrát stalo, že bylo plno. Takže mi to přišlo jako vhodná forma, jak lidem přiblížit ostravskou historii. Navíc, když vidíte historické fotografie na jednom z největších pláten v Česku, tak vlastně vidíte tu historii jedna ku jedné, protože dům na tom plátně je velký, jako byl v reálu. A vy na tom plátně vidíte i detaily, kterých byste si na malé fotce nevšimli.

Když jste mluvil o Paměti Ostravy, tak setkání s pamětníky musel být velký impulz. Je to tak?
Hlavně to bylo autentické. Je to něco jiného, když si vezmete běžnou knihu o dějinách Ostravy, jsou to osobní příběhy. Proto, když dělám knihu, tak se v ní snažím míchat odbornou faktografii se vzpomínkami, třeba s tím, jak někdo vzpomíná, že musel na konci války rozorávat letiště, aby tam nemohli přistávat sověti, a pak ho zase srovnával, aby tam sověti přistávat mohli. Ten přístup se mi líbí všeobecně.

Vzpomínal jste první procházku v Bělském lese. Co se na ní člověk dozví?
Vejdete do Bělského lesa, první řeknu historii od roku 1272, jak se kácelo, jaká tam byla skladba, jaká tam byla výletní místa, pak přejdeme téma ostravské dálnice, což je i Plzeňská ulice, pak zmíním, proč tam vznikly za války německá kasárna, pak se dostáváme k vodě, což je obsáhlé téma, dozvíme se, proč jsou tam prameny, že je to následek doby ledové, nebo jak funguje v Bělském lese vodárenství od roku 1935. Dozvíme se o kvalitě vody, jdeme třeba k rybníku, dozvíme se, kolik jich dříve kolem bylo.

A dozvíme se i o konceptu sídliště Jižní Město a že Bělský les měl být takovým Central parkem. Pokračujeme k nejstaršímu stromu, pak ke křížové cestě, ke starobělským Lurdám, nechybí ani lehce erotická literární vložka. Dohromady dvě hodiny, tři kilometry, a je to.

To zní dobře, hlavně, že lidé dozvědí spoustu zajímavých souvislostí.
Normálně jde člověk do Bělského lesa a vidí, že jsou tam nějaké stromy, ale nevšimne si, že jsou tam nějaké hraniční kameny, nějaké studny, že tam jsou krátery po druhé světové válce, tam jsou zákopy, že tam stojí část bývalých kasáren. To jsou věci, co si člověk normálně nevšimne.

Proč byl vlastně Bělský les první?
Je to za prvé fenomén, za druhé v době, kdy jsem tu procházku chystal, to byl hotový Václavák. Byl covid, všechno bylo zavřené a byly tam tisíce lidí. Marketingově mi přišlo výhodné využít tu jeho tehdejší popularitu.

Kolik dnes těch pěšin je?
Myslím, že 98. Některé jsou delší, některé kratší. Průměrná délka procházky je 90 minut. Jsou ale i kratší trasy, třeba od kostela v Hrabůvce po bývalý místní hřbitov, tam se bavíme opravdu jen o historii kostela, fary a hřbitova. A třeba Bělský les je dlouhý.

Vaše nejmilejší je která?
Jubilejní kolonie, Bělský les, ostravské kavárny a Ostrava a prostituce.

Prostituce se asi bude točit kolem zaniklých Laubů?
Taky. Začíná to v Porážkové, Stodolní, Nádražní, Staré Lauby, okolí staré radnice, to jsou místa, kam se kdysi chodilo za sexem. Čerpám z policejních zpráv, stížností různých spolků a podobně. Třeba v roce 1932 bylo v Ostravě evidováno přes 1 700 prostitutek, což je dost velké číslo vzhledem k tomu, že město tehdy mělo okolo 120 tisíc obyvatel.

Jak často se dá na Ostravské pěšiny vydat?
Chodí se prakticky pořád, na webových stránkách nebo na Facebooku mám na výběr aktuální plán procházek, případně to chodí lidem do mailu. Měsíčně je tak průměrně dvacet akcí. V zimě a v létě je to trochu méně, největší zájem je přirozeně na jaře a na podzim, když je nejlepší počasí. A záleží na tom, co nabídnete. Někdy si řeknete, to bude dobrý okruh, a nikdo nepřijde. Uděláte chybu v marketingu, špatně to nazvete a podobně. A někdy vás to překvapí, jak se mi stalo nedávno. Říkám si, Jubilejní kolonie, to už dělám třeba počtyřicáté, to už nikdo nepřijde. Ani jsem nedělal reklamu a přišlo padesát lidí.

Okruh lidí, co chodí, máte tam skalní, co chodí na všechny pěšiny?
Mám. Už vím, že když bude premiérový okruh, minimálně dvakrát do měsíce mám nový, že vždy přijdou. A někteří, když nemohou, mi to třeba avizují mailem, že nepřijdou, jestli se to ještě bude opakovat. Fanouškovská základna je poměrně velká, na sociálních sítích mi chybí jen pár lidí do desíti tisíc, to už je dobré publikum, se kterým se dá pracovat. Ze začátku mne vůbec nenapadlo, že se to tak zvrtne. Když jsem dělal v kině Luna program Ostrava, děvky a chlast, tak těch 522 míst bylo vyprodaných 14 dní dopředu, a na reprízu přišlo dalších čtyři sta, na třetí pak tři sta lidí. Čím kontroverznější téma, tím více lidí přijde.

Co tedy táhne nejvíc?
Prostituce, kavárny, přírodní oblasti a také některé městské části, třeba Svinov a Vítkovice, to vím, že táhne. A jsou oblasti, kde jsem netušil, že bude zájem, asi jde o místa, kde se bojí lidé chodit sami, třeba Bedřiška, Kunčičky, Kunčice, to má docela velký ohlas.

Jak dlouho trvá příprava takového okruhu?
Každý je specifický. Když si třeba projdeme celý městský obvod, například Radvanice, tak si ho musím napřed projít sám, abych věděl, co kde je, musím prostudovat celkovou historii, pak historii staveb, co tam jsou, církevní a školní historii, populační vývoj, spolkový vývoj, rodáky, současnost. Člověk musí sehnat odbornou literaturu, navštívit archiv, naklikat to do mapy. Vymyslet okruh, ať to má chronologii nebo nějaký tematický vývoj, pak natočit reklamu, napsat maily, je toho spousta, co předchází té vycházce, třeba čtrnáct dní práce.

Když se bavíme o pamětnících, jste to vy, kdo jen mluvíte, nebo se přidávají lidé se svými zkušenostmi a vzpomínkami?
Ano. Někteří pamětníci, třeba pan Rudolf G., kterému je 90 let, a ten má Ostravu prochozenou od dětství do všech koutů. A na procházce vždy hlásí: Pamatuji si, že tady… Já mu dám mikrofon a on vypráví. Tak nám třeba na haldě vzpomínal, jak z ní jako dítě pozoroval nálet na Ostravu, a to má autenticitu. On to zažil, my si o tom povídáme, on to ale viděl na vlastní oči.

Co vlastně pro vás znamená Ostrava a její historie?
Myslím, že historie Ostravy je nejhezčí v té své nepoznanosti. Protože skoro každý si myslí, že Ostrava je socialistické město. Ale málokdo si uvědomuje, že to všechno má základní kameny v 19. století. A že spousta těch kamenů je tady mezi námi, jen to nedokážeme rozklíčovat, protože to město je tak nějak přebourané. A jenom někde vystupují ty původní vrstvy a ty další jsou skryté pod nějakým panelovým sídlištěm. Pro ty, kdo sem přijedou, je to město nečitelné.

V jakém smyslu?
Vezměte si třeba Hradec Králové, to máte náměstí, centrum, další je Gočárova třída a pak různé městské čtvrtě, prostě prstencové uspořádání. Ostrava ne, to je jedno centrum, pak další a další, mezi tím brownfieldy, haldy, parky, lesoparky, je to strašně roztahané město. Málokteré české město je tak zvláštně uspořádáno. A když se podíváte na historii, tak je to původně nějakých 35 samostatných měst a obcí, které se slepily do jedné Ostravy. Je to hodně mladé a taky silné město.

Silné proč?
Když se podíváte třeba do 90. let na televizní zpravodajství nebo na pořady typu Šumná Ostrava, tak tam je to město strašně ošklivé. A po 35 letech je to město docela pěkné, centrum je upravené, má pěkné parky, zeleň, může se srovnávat s dalšími moravskými městy. A hlavně k té historii – mám pocit, že pokaždé, když sem někdo přijde, tak z toho města něco dostane, uhlí, něco tady vytěží, hutě, ty taky skončily, a ta Ostrava se z toho vždy rychle otřepe a žije dále.

Myslím, že Ostravané to město mají rádi, to vidím i z toho, kolik lidí chodí na ty vycházky, nejen moje. Je to i tím, že tady spousta lidí hledá kořeny. Přistěhovali se sem třeba v 60. letech, nebo se tady už narodili, ale nikdy se moc o historii Ostravy nemluvilo, to bylo jenom hornictví a hutnictví, mezitím sídliště. A teď lidé zjišťují, že třeba o Zábřehu jsou první zmínky z roku 1288 a že nevěděli, že mezi sídlišti v Zábřehu je kompletní historické centrum, radnice, zámek, fojtství, školní budovy, bývalý zámecký park. Je to tady, ale musí to člověk poznat. A ty Ostravské pěšiny dávají lidem i pocit zakořenění, znalost historických souvislostí, že to není jen přistěhovalecké město, ale že má i nějaké hlubší základy.