Ve svém výzkumu se zabývá Darinou Rolins, stejně jako Ivou Bittovou, bratry Nedvědy či Arakainem, Věrou Bílou i Lucií Bílou, Pražským výběrem nebo Orlíkem. Klíčovou osobností, skrze kterou se dobu i hudbu snaží pochopit, je Iva Bittová, s níž už několik let vede rozhovory a zpracovává její osobní archiv. Výzkumný projekt vyvrcholí soubornou monografií i pracemi o Bittové.
Má vymezení období, kterým se zabýváte, nějaký důvod? Jako předěl něčeho nového se většinou vnímá rok 1989.
Období 1986 až 1994 sice uvnitř dělí revoluce, která bývá běžně chápána jako zásadní zlom ve všech oblastech, já se ale naopak snažím ukázat, že v populární kultuře a hudbě některé tendence a fenomény přetrvávaly. Revoluce pro ně nepředstavovala tak zásadní zlom. Zároveň rokem 1986 u nás začíná to, co o rok dříve v Sovětském svazu, perestrojka a glasnosť, liberalizační reformy. Okolo roku 1994 naopak končí rané budování kapitalismu a liberální demokracie.
Zajímavé paralely jsou mezi Danielem Landou a Jarkem Nohavicou.
Bádání pracovně nazýváte Hudba divné doby. Čím byla divná?
Snoubí se v ní jakési dohnívání, dobíhání konzumního socialismu a normalizace, kdy panovala velká deziluze, s prvními roky po revoluci, které byly dobou obrovských nadějí, ale také nejistoty a zmatení hodnot. Když někomu řeknu, že se věnuji populární hudbě té doby, představí si jen její bizarní rozměr, různé podivné postavy a fenomény. Já se ale zabývám vším od country přes hip hop a Kabát až po alternativní hudbu a underground. Snažím se hledat spojitosti. A především k té muzice přistupuji vážně a bez předsudků. Jsem připravený objevovat krásu i tam, kde by ji seriózní kritici nikdy nehledali.
Vnímáte v ní onu divnost doby?
Samozřejmě, a na mnoha úrovních. Příkladem zmatení hodnot může být raná kariéra Daniela Landy v kapele Orlík. Té dávala solidní prostor k propagaci i veřejnoprávní televize a obecně panovalo přesvědčení, že cokoliv komunisté zakazovali, je správné. Svoboda a demokracie znamená možnost hlásat cokoliv. A že Orlík je ta pravá pravice. Zmatek ovládl i měřítka vkusu nebo kvality. Vznikla spousta úplně bizarních experimentů i vyložené škváry. Zároveň z toho zmatku, rád jej nazývám slovem humus v tom biologickém smyslu, vzešly i vrcholy československé pop music. To nejzajímavější a nejpozoruhodnější od druhé poloviny 20. století do současnosti.
Iva Bittová
Říkáte, že v tom různorodém terénu hledáte styčné body. Které to jsou?
Vymezil jsem si několik základních témat a hledám, jakým způsobem se v tvorbě dosti rozdílných autorů nebo skupin projevovala. Dvěma hlavními jsou romantismus a realismus. Romantismus jako snaha o únik z reality, do minulosti i do budoucnosti – ať už jde o technooptimismus, nebo hudbu s výraznější stylizací. A realismus, to je třeba raná tvorba kapely Mňága a Žďorp. Tam vidím snahu interpretů prezentovat se jako obyčejní kluci, kteří se i v textech obracejí k banálním prvkům reality, hudba je méně stylizovaná. V tomto rámci už potom můžeme vidět zajímavé paralely.
Jaké?
Například mezi Danielem Landou a Jarkem Nohavicou. Běžně by se řeklo, že to jsou úplně oddělené světy, ale já mezi nimi vidím mnoho styčných bodů. V tvorbě i sebeprezentaci. V první řadě je to písničkářství. Tento typ umělce si píseň složí, napíše text i nazpívá. Oba se zároveň stylizují do polohy amatéra, člověka z lidu, barda, který má něco zásadního na srdci a musí to velmi syrovou formou sdělit. Zároveň tam rozpoznávám prvky romantismu.
I o devadesátkách kolují mýty. Hudební publicista Diestler o proměně popmusic |
V jakém smyslu?
U Landy je to zásadní nespokojenost s realitou a snaha nějak ji překročit, překonat. Jde o takový ten maskulinní, chlapácký romantismus. Zároveň to v textech kombinuje s banálními romantickými obrazy a pořád se pohybuje na hraně kýče. Ale tu a tam z něj vyjde něco, co bych se nebál nazvat geniálním, i když to bohatě překrývají ty odpudivé aspekty. Nohavicu si člověk běžně spojí s folkařstvím, což by odkazovalo k realismu, ale já tam vidím spoustu romantických momentů, hlavně na albu Darmoděj.
Spojuje je ještě něco?
Je tu vazba na Karla Kryla. U Nohavici už dnes sice víme, že Kryla udával, ale umělecky z něj zřejmě dosti vycházel. Landa se prezentuje jako někdo, kdo nese Krylovu pochodeň dál, a myslím že to není žádný marketingový tah, že tomu opravdu věří, jakkoliv šíleně to může působit.
Darina Rolins byla první zpěvačkou, která měla silné funky cítění.
Mluvil jste o vrcholech české a slovenské hudby, které z toho období vzešly. Co například?
V roce 1994 vyšlo album kapely Lucie Černý kočky mokrý žáby, které produkoval Ivan Král. To je pro mě deska, ve které dosáhla vrcholu rocková podoba české pop music. Lucii se dokonale podařilo najít takovou tu ryze českou a přitom ryze rockovou polohu. Jde o album, které se dotýká esence rokenrolu, podobně jako o pár let dříve Appetite for Destruction od Guns N’ Roses.
Co dalšího tato doba české a slovenské hudbě přinesla?
Vzniká nový typ hvězd. Například Lucie Bílá se velmi odlišovala od předchozích stars svou živelností, budovala si sexy image nového typu, úplně odlišnou od Heleny Vondráčkové nebo Marie Rottrové. My už to dnes nevnímáme, ale i takové spadlé ramínko bylo v televizi v roce 1987 něčím dost provokativním. Stejně jako queer sebestylizace Petera Nagyho. Darina Rolins zase byla první popovou zpěvačkou, která měla silné funky cítění a uměla dobře tančit v dance-popovém stylu Madonny nebo Janet Jackson. Je zajímavé, že na začátku, na prvních albech, vydali obrovské plody své tvořivosti. Jak se z nich stávaly etablované hvězdy, šlo to s kvalitou níž, ať už jde o Darinu Rolins, Lucii Bílou nebo i Dana Landu.
Lucie Bílá a Ilona Csáková ve videoklipu k písni Láska je láska (1992)
Jde o poměrně nedávnou dobu. Je něco, co se přesto špatně dohledává? Úplně nejtěžší je zjistit ty elementární věci. Jaký synťák se použil při nahrávání konkrétního alba. Jakým způsobem Ondřej Soukup vyrobil skrečování v Láska je láska. Nebo kdo v Československu 80. let vlastnil sampler. Samplery byly tehdy totiž nesmírně drahé, zároveň ale bez nich mainstreamová pop music, která fungovala na Západě, nebyla myslitelná. To se nikde nedočtete, nedá se to vyzkoumat, to se musíte přímo zeptat. Proto, kde je to možné, ptám se pamětníků.
Intenzivně spolupracujete se zpěvačkou Ivou Bittovou. Proč, když není úplně typickou představitelkou tehdejšího hlavního proudu?
Ona je zrovna takový solitér, kterého není možné ‚vysvětlit‘ tím, že by z někoho vycházel nebo někoho napodoboval. Který se prostě objeví a není typickým představitelem čehokoliv. Můj projekt původně vznikl jako pokus o první odbornou knihu o Bittové, vždyť je to jedna z našich nejvýznamnějších umělkyň. Ale abych pochopil, v čem byla a je tak specifická, musím pochopit dobu, ve které začala působit. První album natočila s Pavlem Fajtem v roce 1987. Vedeme rozhovory, mám k dispozici její osobní archiv, výstřižky z novin z té doby, její nahrávky, notové zápisy skladeb, i těch nevydaných.
Zoufalý Gott chtěl po revoluci Česko opustit. Mám zásluhu, že nešel, říká Janeček |
Svůj výzkum jste v létě představil i na festivalu Colours of Ostrava. Jaké měl ohlasy?
Lidé u spousty věcí neskrývali překvapení. Ti, kteří tu dobu nezažili, byli překvapení kombinací liberalizace a divokého rozšíření tématu sexu a pornografie, a zároveň obrovské celospolečenské úzkosti spojené s epidemií AIDS. I to se promítlo do hudby, což ostatně ukazuje například písnička Lucie Černí andělé. Pro pamětníky bylo zajímavé, že jsem nemluvil o nových hvězdách jako konkrétních lidech, ale o novém typu hvězd. Přičemž tou největší popstar nebyl nikdo jiný než Václav Klaus. Vyhrabal jsem i fotku, kde na jakémsi mítinku stojí Klaus z jedné strany obklopen Lucií Bílou a z druhé Karlem Gottem. Tam se dokonale symbolicky spojuje normalizace se stars nové éry.
Jak budou vypadat výstupy vaší práce?
Souhrnná monografie možná bude trošku připomínat encyklopedii, u jednotlivých témat ukáže spojitosti tam, kde nejsou zřetelné. Na projektu pracuji tři roky a zhruba rok ještě budu. Příští rok by také měla vzniknout větší studie, která se bude zabývat zmíněným albem Bittová & Fajt. Potom vyjde i komplexní monografie Ivy Bittové.
