Mimo jiné zkoumá, jestli se míra citlivosti dá zachytit i v tomto na první pohled chladném médiu. Vydává se na noční toulky do přírody. Nosí si role fotocitlivého papíru, aby byl exponován svitem měsíce, hvězdami, nebo třeba světluškami.
Jiří Šigut fotí už více než čtyřicet let. Pravidelně vystavuje. V Ostravě naposledy v Galerii výtvarného umění, kde měl velkou výstavu s názvem Minulé a budoucí přítomnosti, která mapovala jeho práci od poloviny osmdesátých let do současnosti.
Šigutovy fotografie a malby zabíraly v sálech domu umění dvě hlavní místnosti. Nejstarší obrázek byl z roku 1985 z Opavy, kde tehdy žil.
Šigut přiznává, že fotografuje způsobem, jako když experimentální americký hudebník John Cage skládal hudbu. „Jsem fascinován tím, jak se nám v našich mozcích ‚komprimuje‘ všechen sled událostí našich životů,“ říká.
Fotografujete neobvyklou metodou mnohonásobné expozice trvající třeba i hodiny. Jak jste na tento postup přišel?
V polovině osmdesátých let jsem hledal médium, které by bylo schopné zachytit akce nebo události kontinuálně trvající v čase, které bychom na konci tohoto procesu mohli vidět jakoby „smrštěné“ v jediném obrazu. Došel jsem k médiu fotografie s tím, že pro mě nebude v době pořízení snímku primární „rozhodující okamžik“, kdy fotografové mačkají spoušť, ale budu se snažit zachytit události a plynutí času a tyto rozhodující okamžiky řadit za sebou, používat extrémně dlouhé expoziční časy v řádu minut, hodin a nakonec i záznamy celých dnů.
Ostravské stopy: Na Ostravě se mi líbí otevřenost, říká výtvarník Šigut |
První vaše fotka vznikla v Kateřinkách v Opavě a expozice trvala asi čtyřicet minut?
Ano, prvním snímkem se stal právě záznam fotografie Procházka v Kateřinkách. Aparát jsem měl zavěšený na krku a s aretovanou samospouští zaznamenával obyčejnou procházku, kdy se na negativ vedle mého pohybu postupně ukládaly všechny světelné stopy, které se dostaly do zorného pole aparátu. Konečným výsledkem pak po vyvolání byla zvětšenina, na které můžeme záznam proběhlé události vidět na jediném unikátním obraze. Těch zhruba čtyřicet minut tam je v jediném okamžiku.
Přiznáváte, že pro vás není podstatné ostření, clona...
Snažil jsem se, aby byl každý záznam co nejobjektivnější, a sebe jako tvůrce upozadit, to ostatně trvá po celou dobu mé tvůrčí cesty až do současnosti. Proto jsem se po čase přestal zabývat ostřením nebo nastavováním clony, přišlo mi to v rámci toho, o co se snažím, nepodstatné a tyto pro fotografy zásadní stavební kameny, nutné pro vytvoření fotografií, jsem ve svém případě ponechal náhodě.
Zabýval jste se také tvorbou skladatele Johna Cage...
Ano, Cage, který začal také využívat náhodu při komponování hudby, měl velký díl na mém přemýšlení, zvláště díky využívání filozofie zenu. Vedle zaostřování a nastavování clony bylo potřeba na aparátu nastavit čas a právě tady jsem u této hodnoty nechával místo náhodě. A tak délku expozice ovlivňovaly události, které jsem nemíval pod úplnou kontrolou. Mohla to být třeba délka cesty mezi předem určenými autobusovými zastávkami, délky nákupů, průjezdy automobilů a podobně.
A co vaše 24hodinová expozice?
Díky tomu, že mi bylo lhostejné, jak budou vypadat výsledné fotografie, mohly vzniknout i některé fotografie se záměrně ponechanou krytkou na objektivu. To je i případ fotografie Záznam jednoho dne, kdy expozice trvala dvacet čtyři hodin. Tím, že se světlo nemohlo dostat použitím zakrytého objektivu na citlivou vrstvu negativu, vznikl černý obraz. To snad nejvíce vyjádřilo, že se zaznamenává i čas nás všech.
 |
Jak vznikají vaše záznamy, kdy fotografický papír necháváte ležet v přírodě i několik dní?
Po čase, kdy už expozice trvaly v řádu hodin a dní a přesahovaly technické možnosti fotografického přístroje, jsem celkem logicky došel k rozhodnutí se zaměřit na konečný výstup, kdy na konci celého technologického postupu vzniku fotografického obrazu je fotografický papír. A tak jsem začal používat černobílý fotografický papír, a ten v noci pokládal v přírodě. Vznikly tak dvě série, kde v té první jsem využíval k vyvolání vývojku a ustalovač a vznikly černobílé záznamy, kde zdrojem přírodního světla býval svit měsíce, ohně, světlušek.
A pak jste vyloučil z tvůrčího procesu i vývojku?
Ano, ve druhé sérii jsem vyloučil vývojku a použil jen ustalovač. Zde papíry „pobývaly“ v přírodě po celé dny, týdny, měsíce. Světlo-citlivá vrstva emulze na povrchu fotografických papírů tak umožňovala přírodě zanechávat bez mého přičinění obrazy a zaznamenávat genius loci míst a pro mě jakoby nahrazovala i citlivost lidské kůže.
Dnes už fotíte na digitální formát. Miliony pixelů redukujete do jednoho?
Tak jako na mých fotografiích-záznamech z poloviny osmdesátých let minulého století čas a události kontaminovaly jedno políčko negativu, na který se, podobně jako později při práci s fotografickým papírem, vrstvilo plynutí času a vznikaly jakési časové konzervy, v současnosti zkoumám možnosti digitálních technologií. Vznikly dvě série – Portréty a Krajiny, kde extrémně komprimuji miliony pixelů původního zdroje do pixelu jediného.
Řekněte mi, proč vás tento styl moderní komprimace tolik oslovuje?
Zajímá mě to smrštění toho obrovského množství bodů, kdy je každý z nich nositelem jedinečné informace – podobně jako naše DNA, do výsledné podoby několika nebo pouze jednoho pixelu, který obsahuje to vše, z čeho vzešel. Jsem fascinován tím, jak se nám v našich mozcích nějakým způsobem „komprimuje“ všechen sled událostí našich životů – jako by se to neskutečné množství všeho kolem nás ukládalo v naší paměti, všechna ta místa, tváře… aby se snad stalo základem pro budoucí projekce našich vzpomínek, snů či okamžiku smrti.
