V centru Kopřivnice toto výročí připomenula výstava a na její závěr i vzpomínkový koncert, na který přijel také organizátor již zaniklých Šlahounů Vítězslav Váňa. „Byla to doba plná nadšení, kdy jsme všechno dělali na koleni,“ popisuje v retrospektivním rozhovoru Váňa.
Vzpomínáte si po té době, jak se myšlenka na Rockové šlahouny zrodila? Tehdy v regionu moc podobných festivalů nebylo?
Libor Bálek dělal Dolní Lhotu, jinak si na další festival nevzpomínám. My jsme měli kapelu Paviáni, jezdili jsme s ní hodně po republice, byli jsme i na prvních festivalech, na Českém Woodstocku, v Dolní Lhotě, zároveň jsme na podzim roku 1993 dostali na starost kopřivnický rockový klub Nora, který fungoval pod místním kulturákem. Bylo nám jednadvacet, neměli jsme sice moc zkušeností, ale zato dostatek odvahy, takže jsme rozjeli festival.
Pomohla práce v klubu Nora s kontakty na kapely a další hudebníky?
Samozřejmě. V té norácké partě jsme fungovali už za předchozích provozovatelů, což byli Tomáš Michalík a Zdeněk Till, pomáhali jsme s dramaturgií, takže nějaké kontakty skrz klub jsme měli. A kromě toho jsme se s těmi kapelami potkávali i na různých koncertech a festivalech. Zkušeností jsme ale měli málo, ani nás nikdo moc neznal.
Přesto se už na první ročník podařilo dostat tehdejší českou alternativní špičku.
Byli tam Psí vojáci, Jolly Joker a Tichá dohoda, co si vzpomínám. Tichá dohoda i Jolly Joker už předtím hráli v Noře, bylo vždy vyprodáno, takže jsme se už dopředu domluvili, že zahrají i na festivalu. U druhého ročníku už jsme problém neměli, to už jsme měli jméno.
Kopřivnický klub Nora tehdy měl silné návštěvnické zázemí, ale to by asi na festival nestačilo. Sledovali jste tehdy, odkud se na Šlahouny sjížděli návštěvníci?
Byli to lidé z celého kraje. V té době ještě nebylo tolik celostátních festivalů. Jen Trutnov a Noc plná hvězd v Třinci, která ale byla dramaturgicky úplně jinde. Pak jen pár lokálních festivalů tak pro dva tři tisíce lidí, ale nebylo jich opravdu moc. To se ale v průběhu času měnilo a poslední dva ročníky už jsme si konkurovali s dalšími festivaly jako Rock for People, kteří měli dost peněz od sponzorů a takový line-up, že se tam sjížděli lidé z celé republiky, což se dříve nedělo. Do té doby byly festivaly spíše regionální záležitostí. Ale k nám jezdili i lidé ze Slovenska a z celé Moravy, jezdili jsme tehdy totiž se starými škodovkami lepit načerno plakáty, kde se dalo. V době offlinové to byla jediná možná propagace. Jezdili jsme od Jeseníku přes Prostějov až po Trenčín.
I nad Bojištěm se smráká. Někde struna prasknout musí, říká šéf nejstaršího festivalu |
Na který z ročníků vzpomínáte nejčastěji?
Těžko říct, který to byl. Hodně zajímavý byl v roce 1997. To byly povodně, ještě čtyři dny před festivalem tekla po louce, kde se akce konala, řeka. Nakonec se nám podařilo uvolnit nahoře v lese rouru pod cestou a voda, která tekla z kopce, z Červeného kamene, konečně tekla někam jinam. A taky jsme nevěděli, jak se k nám v takové situaci dostanou lidé. Ve Studénce byly povodně, takže nejezdily vlaky, od Veřovic taky ne, takže lidé nám pak vykládali, jak se k nám různě dostávali, jak jezdili přes pole, a stejně přišlo skoro tři tisíce lidí. Byl to jeden z nejúspěšnějších ročníků, i když všechno hrálo proti nám.
Vám se podařilo v té době zvát nejen na festival, ale i do klubu Nora zahraniční interprety, kteří tehdy byli na vrcholu své popularity. Měli jste tady světové alternativní hvězdy jako Legendary Pink Dots, Transglobal Underground, Zion Train, Loop Guru a další. Jak jste přišli k know-how, jak udělat koncert takové kapely?
Jaké know-how? Prostě jsem se sebral, jel na čtyři dny do Prahy a tam jsem objížděl všechny agentury. A se všemi těmi lidmi jsem se snažil seznámit osobně, vzít je třeba na pivo, a hned to bylo jednodušší. Takový výjezd jsem dělal každý rok, naplánoval schůzky a pak jsem čekal, až se někdo ozve. Druhá možnost byla napsat dopisy, jít je na poštu odfaxovat někam do agentury do Anglie, že máš zájem o nějaké kapely. A oni ti buď vůbec neodpověděli, anebo ti nabídli kapelu, kterou jsi vůbec nechtěl, a ještě za brutální peníze, třeba pět tisíc liber. Došlo mi, že tudy cesta nevede.
Například Transglobal Underground přijeli do Kopřivnice v době, kdy kralovali alternativním hitparádám i žebříčkům kritiků. To byl asi váš majstrštyk.
Byl, to je jasné. Byli jsme z toho úplně hotoví. Pamatuji si, že jsem měl vzkaz na záznamníku, ať se ozvu. Ale všechno bylo proti nám. V daný termín nebyl volný žádný sál, jedinou možností byl místní zimní stadion, i přesto všechno jsme to riskli a udělali to v tom nejhorším možném prostoru, a nějak to dopadlo. Dneska se tomu směju, ale znovu bych do toho asi nešel.
Museli jste řešit u těchto kapel i nějaké složité požadavky, na které byly zvyklé ze Západu?
No, museli. Ale řešili jsme to tak, že jsme ty požadované druhy alkoholu půjčili do komise z nějakého velkoskladu, a co se nevypilo, jsme vrátili. Protože v rozpočtu takové akce kupovat lahev za patnáct set korun, to bylo tehdy dost zásadní. Ale často stačilo jim nabídnout dobrou domácí pálenku, na ni jsme dali jejich etiketu s datem koncertu a byli spokojení a na ty své flašky si ani nevzpomněli.
Která z těch velkých kapel byla nejsložitější?
Asi ti Transglobal, ti byli i největší. Navíc ten první koncert byl i se zpěvačkou Natachou Atlas, to byla taková princezna. Den předtím hráli v Praze a ji druhý den nějak chytila záda, takže z Prahy vůbec neodcestovala s kapelou. Nám už hrála předkapela Significant Other a ona tu ještě nebyla. Z Prahy ji nakonec vezl nějaký kluk, sypal to tady po těch cestách dvěstěpadesátkou, aby dorazila dvacet minut před koncertem. Skoro to vypadalo na blamáž. Přijela s nějakou masérkou, kterou jí sehnali v Praze, ani nezvučila a rovnou šla na pódium.
Pak tu byl v roce 2000 poslední ročník festivalu, který skončil ztrátou, což znamenalo i konec Šlahounů. Co se tam nepovedlo?
Víc věcí. Jednak dramaturgie, nedopadly nám některé věci, co jsme chtěli k Tata Bojs, projevilo se i to, že už bylo více festivalů, takže lidé se rozjeli jinam, a na finančním výsledku se podepsalo také to, že nám odpadli nějací partneři, kteří nám slíbili nějaké peníze. Ale i kdyby to dopadlo dobře, tak jsem věděl, že už v tom nechci pokračovat. Už nebylo kam růst, chybělo tu ekonomické zázemí, byla tu jen skomírající Tatra a ty fabriky, co jsou tady dnes, tu ještě nebyly.
Judas Priest a Dickinson? Slavíme dvacátý Masters of Rock, říká šéf festivalu |
Co bylo dále?
Odjel jsem na rok do Londýna, pak mi volala Zlata Holušová, jestli budu zase dělat Šlahouny. Já jsem říkal, že už ne, a ona, jestli nechci pomoci s Colours, úplně novým festivalem, tehdy ještě ve Stodolní ulici. A tam jsem viděl, že už na první ročník, který se teprve plánoval, má od partnerů tolik peněz, o kterých se nám na Šlahounech nikdy nesnilo. S Colours jsem pak pomáhal dalších devět let.
Teď vás tedy živí práce na zázemí hudebních akcí?
S kamarádem šéfujeme firmě Kontralicht, což je divize jedné reklamky, která má na starosti pódiové technologie, světla a další. Takže děláme koncerty a různé další akce. Kromě toho máme tým, s nímž děláme velké akce, třeba teď v prosinci Viktora Sheena v O2 areně, dělali jsme podzimní turné kapely Mirai, Ceny Anděl, takže mě živí i technická produkce takových akcí.
Takže vidíte i ten posun od dob na koleně dělaných amatérských festivalů až po zcela profesionalizované současné akce?
Tehdy to byl úplný pravěk. My jsme ten festival stavěli tři týdny sami, lidé chodili pomáhat po práci, brali si na to dovolenou, dneska přijedeme ráno, postavíme to a večer už se může hrát.
Stejné je to i s tím, jak fungují dnešní festivaly. Kdyby se dnešní návštěvník festivalů vrátil v čase do dob Šlahounů, asi by jej tehdejší zázemí překvapilo?
Lidé se dnes už nebudou válet v bahně. Jsou zvyklí na nějaký servis, pamatuji, že ještě když jsme začínali na Colours, tak se nedělal meziservis toalet, dnes musí být dvakrát denně, jinak jsi mrtvý. Dnes ale za festivaly lidé dávají také daleko více peněz, takže chtějí servis, chtějí, ať je čisto. My jsme to dělali sami s kamarády, dnes se o zázemí velkých festivalů starají tisíce lidí. Dnes jsou to doslova fabriky.
