Haasovým titulem Šarlatán ostravské divadlo uzavírá cyklus Opery terezínských skladatelů. Po Hansu Krásovi a Viktoru Ulmannovi přibližuje tvorbu Haase, který je označován za jednoho z nejnadanějších žáků Leoše Janáčka.
S Krásou a Ulmanem ho spojuje internace do Terezína v roce 1941 i datum smrti v Osvětimi v říjnu 1944.
Premiéra operního díla bratra slavného meziválečného herce Huga Haase, kterému se naopak podařilo před nacisty utéct, se uskutečnila v tehdejším brněnském Zemském divadle v dubnu 1938. Pochvalné reakce přišly od diváků i recenzentů.
Inspiraci k námětu o potulném ranhojiči skladatel čerpal z díla německého spisovatele Josepha Wincklera. Libreto si napsal sám.
 |
Režisér Ondřej Havelka pátral po tom, proč si Haas zvolil právě tento příběh. Dospěl k závěru, že za tím byla láska.
„Podle jedné hypotézy se tehdy vznášel na křídlech milostného vzplanutí k lékařce, která ošetřovala jeho matku. Později se s ní oženil. Chtěl tím možná vzdát hold lékařskému řemeslu,“ řekl Havelka, podle kterého je Haasova opera tajemně krásná a záhadná. Stěžejním motivem jeho pojetí díla se stala osudová láska.
Z dochované korespondence je také zřejmé, že Haase nadchl vtip Wincklerova textu. Už v polovině 30. let, kdy se dostal k moci Adolf Hitler, však bylo pro německého spisovatele nebezpečné spolupracovat s Židem, a tak Haas nakonec zamlčel, že libreto napsal na motivy jeho prózy.
Pozoruhodné operní dílo
Podle dirigenta a autora hudebního nastudování opery v Ostravě Jakuba Kleckera je v Haasově hudbě znát vliv nejen Janáčka, ale také Bohuslava Martinů či Igora Stravinského a jeho práce vyniká barvitou instrumentací a zajímavou harmonickou strukturou.
Dochovaly se mimo jiné i jeho menší práce z Terezína, kde spolupracoval s později slavným dirigentem Karlem Ančerlem, který tam byl také deportovaný.
Po brněnské premiéře v roce 1938 zazněla Haasova jediná opera v roce 1997 ve Státní opeře Praha, později také v Irsku či Německu.
Ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil zdůraznil, že Haas si zaslouží pozornost nejen jako oběť holokaustu. „Jedná se o pozoruhodné dílo operní tvorby první poloviny 20. století, které je důležitou součástí kulturní palety meziválečného Československa,“ popsal Nekvasil.
