Vyškolená omama Erika Biháriová má aktuálně na starosti více než patnáct dětí v Bohumíně.
Matka dvojčat Vendula žije v malém přízemním bytě nedaleko vlakového nádraží, který před půl rokem zaplavila povodňová vlna. V kuchyni i pokoji jsou některé zdi otlučené na cihly. Ze sklepa, odkud teprve teď vynášejí dobrovolníci hnijící starý nábytek, vzlíná vlhko.
Pětadvacetiletá žena se smetákem v ruce se omlouvá za nepořádek a několik návštěvníků sedících v kuchyni.
Omama se chápavě usmívá a v pokoji si rozkládá čerstvě vydezinfikovanou podložku, kterou si s sebou všude nosí. Zuje se a usadí se na ni s dětmi.
Z tašky vytahuje rolničku, kterou odcinká začátek lekce. Ukazuje dvojčatům obrázky a povídá si s nimi. Rozdá jim malé vařečky, kterými obkreslují různé tvary.
„Omama nám moc pomáhá. Měla jsem starost, že kluci nemluví,“ říká paní Vendula, která má kromě dvojčat další dvě školní děti.
Poprvé rodila v sedmnácti letech. Ve škole dvakrát propadla, takže má jen sedm tříd. „Na školu jsem kašlala, protože jsem se starala o nemocného dědu. Bylo to pro mě důležitější. Chci ale, aby moje děti vzdělání měly,“ říká mladá žena, která donedávna žila s dětmi u své matky.
Rodačka z Karviné Erika Biháriová dělá omamu třetím rokem a z prostředí vyloučených lokalit, kam za dětmi dochází, jí bývá smutno.
„Věřím ale, že naše práce má smysl. Moje klientky mají čtyři, pět, šest dětí a nedokážou jim věnovat správnou péči,“ vysvětluje dvaačtyřicetiletá žena.
Absolvovala střední školu v oboru kuchař-číšník, ale po mateřské se přeškolila na asistentku pedagoga, kterou dělala řadu let.
Když Cesta von rozšiřovala program Omama na Karvinsko, začínala nejprve jako dobrovolnice.
Drsné ostravské začátky
Česká sestra slovenské organizace vznikla v roce 2022. První české omamy, kterých je teď pět, působily zkušebně v ubytovně Soiva v Ostravě – Zábřehu. „To je asi nejhorší místo v Ostravě, takže začátky byly někdy drsné,“ říká ředitelka Cesty von se sídlem v Ostravě Svatava Plachá.
Vystudovala francouzštinu, pracovala v překladatelské agentuře, ale už jako studentka začala doučovat romské děti.
„S kolegou jsem měla předškolní klub v Ostravě-Přívoze. Viděla jsem, jak je důležité začít pracovat se znevýhodněnými dětmi už v tom nejranějším věku, který je pro rozvoj dítěte nejdůležitější. Jeden známý nás propojil se slovenskou Cestou von a dohodli jsme se, že program Omama zkusíme na Ostravsku,“ popisuje třiatřicetiletá žena.
Studovala ještě sociální pedagogiku v Olomouci a pomoc romským dětem z vyloučených lokalit přijala jako své poslání.
„Říkáme tomu začarovaný kruh generační chudoby. Rodiče, kteří zažili chudobu a málo podnětné prostředí, to přenášejí zase na své děti. Snažíme se jim pomoci vymanit se z toho,“ shrnuje.
Těžké podmínky
Rodiny, které omamy navštěvují, žijí často v katastrofálních podmínkách, kde se těžko udržuje hygiena a pořádek. Spousta dětí má vši a výjimečný není ani svrab.
Omamy si musí v prvé řadě umět získat důvěru rodičů, aby je do takového domova vůbec pozvali. „Omama by měla mít otevřené srdce a je ideální, když to prostředí dobře zná,“ vysvětluje Plachá.
Matky podle ní dělají v péči o dítě chyby, které si ani neuvědomují, přitom to má na zdravý rozvoj dítěte zásadní vliv.
„Maminky často vývoj přeskakují. Stává se, že dávají dítě už ve třech nebo čtyřech měsících sedět, což je strašně brzy. Omamy je učí, jak s dítětem správně manipulovat, aby netrpěla páteř,“ líčí Plachá. Učí je také různé hry na podporu vývoje řeči nebo jemné motoriky.
Jako velký problém vidí Plachá nedostatek pediatrů. Stává se podle ní stále častěji, že děti z vyloučených lokalit nejsou pod lékařským dohledem a opožděný vývoj vyjde najevo až v předškolním věku.
„Hlavně v Ostravě navštěvujeme děti, které nemají pediatra, nechodí na preventivní prohlídky ani na očkování. Maminky říkají, že doktora nemůžou sehnat,“ dodává Plachá.
Program Omama nemá o klienty nouzi a organizace má v plánu jej rozšířit. Problém je však financování.
„Aktuálně nám pomáhají operační programy ministerstva práce a sociálních věcí, ale hlavně získáváme podporu různých nadací. Jistotu, že budeme mít peníze i na další období, nemáme,“ říká ředitelka. Ideální by podle ní bylo, kdyby tento druh včasné péče byl registrovanou sociální službou, kterou by financoval stát. „To, co děláme, je jako kapka v moři,“ říká Plachá.
