„Svému oboru jsem se nevěnoval okamžitě, rozhodnutí padlo až po vojně. Nastala otázka, co dělat, takže jsem navázal na činnost svého otce. Táta vedl ochotnické divadlo v Mariánských Horách a fotil už od svých sedmi let,“ líčí Eduard Pašek.

Patří k několika málo fotografům, kteří si začali vybírat vhodná ostravská zákoutí už za doby socialismu.

3 fotografie

„V té době vypadala Ostravě velmi nevzhledně, což vedlo paradoxně k tomu, že jsme ji moc nefotili. Všude samé komíny, koksovna Karolina, obrovská fabrika uprostřed města. Ani nás nenapadlo ji fotit,“ vzpomíná fotograf. „Byly ovšem výjimky, jako Viktor Kolář. Ale i my jsme udělali výjimku a šlo se třeba fotit na haldy. Občas se zašlo na dvorky. Karolinu jsem pak zpětně fotil, když na ní odstřelovali komín.“

Pokud jste fotili na černobílý formát, mohli jste si snímky vyvolat i doma. „Fotili jsme na kinofilmy a z ostravského prostředí nakonec vždy vyšly poutavé snímky. Hlavně frčela černobílá fotka – a na černobílé vypadala Ostrava vždy zajímavě, zvláště její dobové kontrasty. Nebyla rozhodně tak barevná jako dnes. Prostředí mělo šedivý nádech, dá se říci i špinavý, ale jednalo se o ocelové srdce celé republiky, což bylo něco,“ poznamenává Pašek.

Vítaná Černá louka

Jistým zpestřením byly například akce na Černé louce, známém ostravském výstavišti.

„Kdykoliv se něco odehrávalo v místním amfiteátru, vždy jsem byl u toho, třeba se mi podařilo vyfotografovat malou Heidi Janků nebo zpěvačku Janu Robbovou. Jednou se mi podařilo vyfotit gymnastku Annu Dřevjanou, zrovna se jí něco nepovedlo, takže byla smutná. Za tuto fotku jsem pak dostal ocenění,“ vzpomíná pohotový fotograf.

Jak se fotografování proměnilo v době? „Dříve se každý fotografování musel opravdu věnovat, ne jak dnes, když nemáš žádná omezení. My si museli vystačit se šestatřiceti snímky na film. Dům kultury v Porubě byl naším aktivitám ve své době dost otevřený. Z místní kuřárny se nám podařilo udělat výstavní galerii. Ti, co pracovali v továrně ve Vítkovicích, sehnali konzoly a my je zazdili pro výstavní potřeby,“ vypráví Pašek.

Ostravské stopy: Foťte ty dělníky, vtloukali nám do hlavy, vzpomíná Zvardoň

„Vešli jsme do povědomí a začali nás brát vážně. Dříve nebylo tolik výstavních prostor jako dnes, jenže dnes se k nim těžko dostanete. Musíte mít finance na jejich zaplacení. Kdo se fotkou neživí, tak na to nemá. Na druhou stranu je řada jiných možností,“ porovnává.

Eduard Pašek fotí přírodu, krajinu, ale také akty, což ve své době bylo někdy i riskantní. „Ženy jsou pěkné a mou snahou je fotit s náznaky fantazie. Ať si už každý sám domýšlí. Není to jednoduché, než třeba ženy najdou odvahu se uvolnit,“ vysvětluje Pašek.

Dříve v aktech vynikali třeba Taras Kuščynskij nebo Milan Borovička. Nahota se však ve své době vnímala jinak než dnes. „Kdo dříve fotil nahé ženy, měl strašlivé problémy, oplétačky se zákonem, muselo se hrát na oblast umění. Dnes je naopak zase problém najít modelku bez tetování. Dříve to byla výsada kriminálníků nebo námořníků, popřípadě se tetovalo na vojně,“ nabízí další neobvyklé dobové srovnání.

Scházející muzeum fotografie

Na druhou stranu se už tehdy rozvíjely náznaky nudismu. „V Antošovicích sice už tehdy za socialismu existovala nudistická pláž, ale policie tam soustavně pořádala nájezdy. Ve fotoklubu jsme měli kamaráda, který byl členem Klubu naturistů a ten je fotil, ale nebylo to běžné a hraničilo to s řadou problémů,“ říká Pašek.

Před revolucí bylo také rozdílné, co se smělo fotit, a co ne, a jak lidé na focení reagovali.

„Lidé byli více uzavřeni do sebe. Mohl jsem si fotit, co jsem chtěl. Nesmělo se ale fotit na nádražích, ozbrojené složky, policii. Teď to nevadí, ale zase se setkávám s tím, že lidem vadí fotografování na ulici,“ poznamenává Pašek. „Ostrava byla vždy dobrou líhní fotografů. Akorát nám tady chybí fotografické muzeum, což je škoda, protože jsem přesvědčen, že by do něj lidé velice rádi zavítali. Materiálů je hodně, ale paměť a povědomí o nich se čím dál více vytrácí,“ zakončil vyprávění.