Ostravské stopy: Malíř Karol Hercík a jeho smolné příhody s bicyklem

V únoru oslavil Karol Hercík sedmdesátiny a ve Vítkovicích se cítí jako doma od svých tří let. „Mohu říct, že jsem skoro rodilý Vítkovičan,“ usmívá se výtvarník.

Otec byl z Čech, v Ostravě se s maminkou poznali, oba byli spojeni s divadlem. „Ale já se narodil v Bratislavě. Jsem asi šestiměsíční Slovák (smích). Maminka Karla mi dala jméno Karel, ale na Slovensku mi úředně přiřkli verzi Karol. A když jsem studoval v Bulharsku, tak protože nemají hlásku h, byl ze mě Chercik,“ vypráví Hercík. „Po návratu jsem používal verzi Karel Hercík, ale pak, když jsem po revoluci působil v zastupitelstvu, se ze mě stal oficiálně Karol Hercík, akademický malíř.“

Ve Vítkovicích bydlí nedaleko Mírového náměstí, hned za domem má takzvanou „zlatou uličku“ historických domků z počátku rozkvětu Vítkovic z doby Rakousko-Uherska. „Z dětství jsem znal pana dirigenta Brázdu, také tatínka od Karla Šípa. V divadle jsem vyrostl. Měl jsem záhy i předplatné, do Divadla Petra Bezruče,“ říká Hercík.

Životní sen a obyčejný rum

Od malička pak v sobě nosil i slovo malíř. „Něco jako tajnou ikonu. Všichni o mně věděli, že maluju, tady tyto tři obrázky (ukazuje na stěnu ateliéru), jsou z doby, kdy jsem studoval na zdejším gymnáziu. To už jsem začínal malovat oleje. Tvorba se stala mou vizí,“ svěřuje se malíř.

Jeho budoucí profese pro něj byla téměř posvátným snem. „Jednou jsme jeli v novém typu žlutočervené tramvaje s kamarádem, spolužákem koketujícím s výtvarnem, který mi řekl: Jestli se dostaneš na akademii, tak ti koupím ruma. Přesně si to pamatuju, že se tak stalo na trase, jak byla dříve koksovna Karolina. Já ale nepil, tak mě to zabolelo, že dává v šanci moji touhu, můj životní sen, s obyčejným rumem,“ vzpomíná Hercík.

Malíř Karol Hercík u svého ateliéru v ostravských Vítkovicích.

Nakonec studoval v Sofii. „U nás ještě malovali lidé bílým latexem, do kterého dávali kvůli technologii vajíčko a potom jej míchali s temperovými barvami, kdežto tam už se používaly akrylové barvy. Nebyly levné, navíc jen pro členy svazu, ale dostali jsme se k nim,“ vzpomíná Karol Hercík na dobu svého zahraničního studia v Bulharsku.

Z vysněné Esky se stal záhy „brambor“

Ve Vítkovicích žili sami dva, on a maminka. Doba nebyla lehká, přesto měl radostné dětství. „Neměl jsem to, co jsem si přál, ale co jsem potřeboval. Dlouho jsem si ale třeba přál kolo a u něj se mi nakonec jednoho dne, když jsem končil první třídu, můj sen splnil. Byla to modrá Eska za 610 korun. Maminka si nějakou tu stovku půjčila. Začaly totiž prázdniny a dříve byla taková praxe, že divadelníci dostali gáži za červen a další potom až po prázdninách,“ komentuje Hercík.

Jednou jel za svou tetou do Hrabůvky. „Ulice Rudná ještě nebyla. Kolem jezdila červená tramvaj typu Komárek. Hlavní cesta byla, jak je hospoda Zahrádky, před vítkovickým hřbitovem jen tráva, polní cesta,“ líčí Hercík.

„Kolem jezdívaly povozy, smuteční kočáry, ale já kolem hřbitova zatočil a vyjel na cestu. A to jsem neměl dělat. Vyjel jsem a najednou rána. Srazil mě chlapík na těžkém kole s lopatou a krumpáčem, já skončil pod ním. Z kola ležatá osmička. Řemeslník mi tam potom dal špice z motorky, všechno udělal dobře, ale z kola byl tak trochu brambor.“

Místo metalízy další nehoda

U kola malíř přiznává i svůj další sen. „Byl rok 1968, čas, kdy se na kola začala aplikovat metalíza. To byl náš další sen, jít tak trochu s dobou, mít metalízu. My měli červená kola, ale jeden chlapík nám slíbil, že nám kola nastříká. Jen jsme si je museli napřed oškrábat,“ říká Karol Hercík.

„No, naše kola po tom škrabání vypadala jako chromovaná. Kamarád šel zrovna kolem se svou závodničkou, kde snad české byly jenom ventilky. Krásně lehoučké kolo, přehazovačka, kožené sedlo. A vedle toho moje kolo zpola oškrábané a v tu chvíli mi ho při couvání přejelo auto. Zůstaly mi oči pro pláč a pokřivená vidlice u zadního kola. Povedlo se ji ale nějak vyrovnat a chlapík mi kolo nakonec i nastříkal.“

Ostravské stopy: Zoo v Kunčičkách byl dětský ráj, říká výtvarník Oldřich Harok

Jaká byla jeho první „metalízová“ vyjížďka? „Zrovna na 21. srpna, takže přímo mezi sovětské tanky na Ruské ulici. To byl můj start, na jedné straně radost, že jsem si něco mohl dopřát, a na druhé straně smutek, že nás postihla takováto věc,“ poznamenává malíř.

Strach jako kluk z nenadálé situace, kdy potkal obrněnce, údajně neměl, ve vzpomínkách mu utkvěla spíše pro něj zvláštní reakce lidí. „Základem tehdejší stravy byl chleba a brambory. Tam, kde se u nás nacházela tržnice, kde se prodávaly právě brambory, tak tam se najednou utvořila fronta až k hornické kolonii. To byl podle mne důkaz toho, jak se lidé začali zásobovat, protože nikdo nevěděl, co bude,“ vzpomíná Karol Hercík.