Práce v novém oboru se Rawekovi nesmírně zamlouvá. „Nabíjí mě to a naplňuje,“ říká pětapadesátiletý muž.
Jako aktivizační pracovník Domova Alzheimer v Karviné-Darkově se snaží i přes hornictví oživovat vyhasínající paměť klientů, z nichž mnozí mají na vše kolem dolů nostalgické vzpomínky.
K jejich oživení slouží i speciální místnost v suterénu budovy v Lázeňské ulici připomínající malý skanzen. Hornické uniformy, černé montérky zvané fáračky, kahany, různé nářadí, fotografie.
U baru, kde jsou prázdné lahve od alkoholu a staré půllitry, visí červený důlní telefon. Na několika stolech se zeleným ubrusem leží jídelníček z restaurace Na Šalamouně z roku 1974. Hovězí polévka s norkovými knedlíčky za korunu a deset haléřů. Smažený sýr za osm, tatarský biftek s topinkami za jedenáct.
„No, starají se tady o nás dobře,“ usmívá se klient Milan Kubica při pohledu na padesát roků starý jídelní lístek. Čas totiž plyne v Alzheimer domově rychleji než jinde.
„Jsem tady krátce, asi čtrnáct dnů,“ říká přesvědčivě muž, který celý život pracoval jako důlní technik.
Mapu dolu pozná okamžitě
Vedoucí sociální pracovnice domova Pavlína Kožušníková však ujišťuje, že Kubica je u nich asi pět let.
Přestože si nemůže vzpomenout, kolik mu je, když mu Rawek ukáže obrázek, bez váhání pozná, že je to mapa důlního pole Dolu Doubrava, kde pracoval. Pamatuje si také, že jako technik, který kontroloval dodržování bezpečnostních předpisů, nosil červené montérky.
„Tady si povídáme a vzpomínáme, jaké to bylo pěkné, když jsme pracovali na šachtě. Ale bývalo i těžko,“ říká Kubica, který rád čte noviny a vůbec mu nevadí, když jsou staršího data.
V hornické místnosti zvané také pánský klub nedávno pomáhal při výrobě papírové těžní věže nebo hornického kahanu.
Vedení Domova Alzheimer oživilo hornickou minulost při letošních oslavách deseti let od jeho založení. „Jako ústřední téma jsme zvolili hornické slavnosti, které se konaly v revírech ostravsko-karvinských dolů každoročně v září. Naši klienti, kteří pocházejí převážně z tohoto regionu, na to totiž mají krásné vzpomínky,“ vysvětluje ředitelka Leona Seberová.
Při té příležitosti začal domov shromažďovat hornické artefakty, které pak ozdobily hornickou místnost. „Bylo nám líto dát to pak někam do skladu. Tady to má smysl,“ podotkla sociální pracovnice Pavlína Kožušníková.
Rawek vybavení postupně doplňuje a vymýšlí pro klienty program. „Hlavně, když mají chlapi radost,“ říká pečovatel, který se po vojně upsal šachtě kvůli bytu.
Když přivede Kubicu k důlnímu telefonu, pomocí něhož kdysi komunikoval s horníky v podzemí, a ptá se na číslo, které vytáčel při haváriích, muž posmutní a zavrtí hlavou.
Domov Alzheimer zřídil i další vzpomínkovou místnost vybavenou nábytkem a dalšími předměty z padesátých let, kdy současní klienti trpící degenerací mozku vnímali svět s nejvyšší intenzitou.
12. srpna 2019 |