Zámek Fryštát patřil do roku 1945 karvinským uhlobaronům Larich-Mönichům. „Národní galerie vstoupila do fryštátského zámku před více než dvaceti lety expozicí, která mapovala umění 19. století. Takže teď navazujeme,“ vysvětlil kurátor výstavy Radoslav Ištok.
Jak vznikl nápad udělat v Karviné výstavu právě na téma hornictví?
Před dvěma roky skončila předchozí výstava, protože vystavená díla si podle restaurátorů už potřebovala odpočinout od světla a vrátit se do depozitáře. Město Karviná projevilo zájem, aby spolupráce pokračovala. Logicky se nabízelo nahradit předchozí výstavu expozicí o umění 20. století. Město nám nechalo volné ruce a mě napadlo, že by dávalo smysl vyprávět v Karviné o dějinách umění 20. století skrze hornictví.
Jaká je koncepce výstavy, kromě toho, že jde o díla ze sbírek Národní galerie Praha z posledních sta let?
Expozice se snaží odpovědět na dvě vzájemně propojené otázky, a sice, co se lze dozvědět o hornictví skrze obraz, jejž zanechalo v dějinách umění, a jak vypadají dějiny umění posledních sta let viděny skrz hornictví. Výstava má přitom dva základní pilíře, pohled na člověka a na krajinu. Tyto celky jsou rozděleny na tematické kapitoly. Začínáme sekcí spojenou s hrdostí na hornický stav a jeho symboly.
Když jste začal přemýšlet o dílech pro tuto výstavu, která vás napadla jako první?
Myslel jsem na krajinu Jiřího Johna, jehož obrazy mám velmi rád. Fascinovalo ho vrstvení a na jeho malbě z roku 1964 vidíme hranu povrchového dolu. Jedná se tedy o dílo, které souvisí s těžbou hnědého uhlí na Mostecku. Obraz Jiřího Johna je největším plátnem této výstavy a v expozici má své místo také tím, že má blízko k abstraktnímu umění.
Nejmenším obrazem je naopak krajina s těžními věžemi od malíře Kamila Lhotáka ze čtyřicátých let. Bylo těžké získat tento skvost pro novou karvinskou expozici?
Díla jsem nemusel vybírat podle toho, jakou mají hodnotu. Je pravda, že obraz od Kamila Lhotáka vnímáme jako ozdobu expozice. Protože má velmi malý formát, ale vysokou hodnotu, začali jsme mu během instalace říkat šperk. Druhým šperkem je pro mě sádrový reliéf od Otto Gutfreunda, který je také maličký, a navíc velmi křehký.
Jedná se o sbírkovou výstavu, ale současné umění na ní reprezentují také díla Jakuba Špaňhela a Václav Jiráska, která si galerie vypůjčila. Proč?
Každé pravidlo má svou výjimku. V obou případech jde o rodáky z Karviné, kteří se pro naši výstavu skvěle hodí a doplňují se. Od Václava Jiráska jsem vybral velkoformátovou fotografii horníka z Dolu ČSM ve Stonavě z roku 2005. Portrét je ze série mapující stav těžkého průmyslu v nultých letech, kdy dospěl do určitého úpadku. Václav Jirásek pracuje s fotografií velmi malířským způsobem. V této sérii se inspiroval cyklem Mistra Theodorika umístěným na Karlštejně. Jeho horník z Karviné působí až jako rytíř nebo světec.
Velký obraz Jakuba Špaňhela vidíme v sekci, která se zabývá vlivem hornictví na krajinu. Co zobrazuje?
Když si trochu poodstoupíte, vidíte, že se jedná o známý šikmý kostel. Symbolizuje zánik staré Karviné, která se v důsledku hornické činnosti začala propadat. Takže tímto obrazem poukazujeme na to, že hornická činnost neměla dopad jen na přírodní krajinu, ale také na kulturní dědictví, a že v důsledku těžby zanikly města a vesnice.
Třetí kapitola karvinské výstavy připomíná, že hornická práce je nebezpečná. Co jste do ní vybral?
Jedná se třeba o grafiku Vladimíra Pecháčka, kde se nad horníky v dole vznášejí přízraky smrti. Je to vyloženě surreálná scéna, což v dílech s hornickou tematikou vidíme málokdy. A pak je to bronzová studie pomníku od Karla Pokorného. Zobrazuje truchlící rodiče horníka, který se stal obětí neštěstí. Pomník byl realizován v Oseku u Duchcova, ale vznikal v několika verzích a ta první byla určená pro Lazy u Orlové, kde došlo k velké důlní katastrofě v roce 1919.
Čtvrtá kapitola se nazývá Výtvarník mezi horníky. Co to znamená?
Jedná se o název výstavy, která se uskutečnila v roce 1949 u příležitosti výročí 700 let hornictví v českých zemích. Bylo to tedy zhruba rok po takzvaném Vítězném únoru a společným jmenovatelem vystavených prací byl socialistický realismus. Vybral jsem obraz Vladimíra Fuky Třídění uhlí, který je zajímavý také tím, že vypovídá o práci žen v hornictví.
Pak je tady například portrét horníka od Jiřího Horníka, což je případ umělce, který se se socialistickým realismem vypořádal docela kreativně. Nedlouho před únorem 1948 absolvoval stipendiální pobyt v Paříži a asi byl pro něj šok, co se mezitím odehrálo v Československu. Dokázal ale najít polohu, kterou se zavděčil režimu vyžadujícímu socialistický realismus, ale zároveň se nezpronevěřil vlastní tvorbě. Na vystaveném obraze jsou patrné vlivy fauvismu reprezentovaného Henrim Matissem.
Co dělají v expozici o hornictví elektrárny?
Jedná se o obraz Karla Holana. Zobrazuje stavbu přehrady na Slapech a dílo Emanuela Ranného znázorňující budování Jaderné elektrárny Dukovany. Tato díla symbolizují to, že zvláště ve druhé polovině 20. století jsme se už nespoléhali jen na uhlí a fosilní paliva, ale hledaly se alternativy, ať už v hydroenergetice, nebo jaderné energetice.
Skoro v závěru expozice je zvláštní obraz připomínající slavnou Snídani v trávě od Édouarda Maneta. Proč jste ho vybral?
Jedná se o dílo Evy Brýdlové s názvem Ochránci přírody, což je i název sekce věnované životnímu prostředí. Hlavně v osmdesátých letech se začala v Československu otevírat otázka životního prostředí, které bylo ve velmi špatném stavu zvláště v hornických oblastech, jako je Mostecko a Karvinsko. Začalo se uvažovat nad tím, že životní úroveň i díky hornictví za socialismu sice stoupla, byť jsme fungovali v nedostatkové ekonomice, ale že to bylo za vysokou cenu. Každopádně začaly právě v osmdesátých letech vznikat vládní i nevládní iniciativy na ochranu životního prostředí. Na obraze vidíme nahou ženu sedící u stolu s diskutujícími oblečenými pány. Žena symbolizuje přírodu, pánové jsou trochu karikaturami ochránců.
Koho chcete výstavou, která symbolicky končí obrazem Poslední šichta od Jonáše Czesaného, oslovit?
Samozřejmě bych byl rád, kdyby zaujala všechny. A přál bych si, aby se přicházeli podívat i bývalí horníci třeba s vnoučaty, která už asi práci v dolech nepoznají, ale prostřednictvím této výstavy by mohla sdílet zkušenost starší generace a historii hornictví.
Jak dlouho bude výstava Havířská balada v Karviné?
Minimálně pět let.
