V centru OvaHelp poskytují zdarma konzultace, psychoterapie, pořádá odborné přednášky i různé aktivity jako cvičení, společné malování nebo výlety. Za sedm let našlo v jejím centru pomoc více než pět tisíc nemocných. Vedení Moravskoslezského kraje ji letos ocenilo jako dobrovolnici roku.

Za jakých okolností jste Centrum pomoci onkologickým pacientům založila?
Bylo mi osmačtyřicet, když jsem onkologicky onemocněla. Měla jsem už předtím vážné problémy. Prodělala jsem několik operací páteře a nyní jsem invalida třetího stupně. A karcinomem prsu to vyvrcholilo. Bála jsem se o život a úplně jsem se uzavřela do sebe. A když jsem se dostala z nejhoršího ven, uvědomila jsem si, že nás je hrozně moc. Viděla jsem to množství lidí na chemoterapiích a radioterapiích a zjistila jsem, že mají stejné pocity jako já. Mnohému nerozumí a cítí se sami. Když manžel viděl, že je mi lépe a nemám už doma stání, navrhl, že uvolníme část prostorů našeho domu, kde jsme měli nájemníky, a nechal mě, ať si vymyslím náplň. Tak vznikl OvaHelp.

Měla jste pro své centrum nějakou inspiraci?
Když jsem sama hledala místo, kde by mi někdo pomohl sdílet tu nálož s nemocí, nenašla jsem ho. Objevila jsem ale MammaHelp v Praze a kontaktovala jsem ředitelku Janu Drexlerovou. Jezdila jsem pak za ní pro rady. Ze začátku mi hodně pomohla. Když se jí nemoc vrátila a rozhodla se MammaHelp zrušit, mnohé mi předala. Věřila mi a dala mi sílu a odvahu. Byla úžasná.

S jakými problémy za vámi lidé chodí?
Je to jako přes kopírák. Klient zavolá a řekne: Mám rakovinu, mám strach a nevím, co dělat. Pozvu ho na úvodní psychoterapeutické sezení, kde se ho snažím především uklidnit a dát mu pocit bezpečí. Je to zdarma, stejně jako ostatní služby centra. Jedna z prvních věcí, se kterou je onkologický pacient konfrontován, je totiž ta, že přijde o práci a nemá finance. Psychoterapeutů je nedostatek a je to moc drahé, protože termín u klinického psychologa volný není. Abych mohla tuto pomoc poskytovat sama, musela jsem si doplnil vzdělání na Masarykově univerzitě v Brně.

Co onkologickým pacientům chybí nejvíce?
Informace. Vím, že lékaři jsou obrovsky přetížení. Vím, že bojují o každého pacienta, ale nemají kapacitu na to, aby všem poskytli podrobné informace. A pacienti spoustě věcí nerozumí. Mám tu výhodu, že jsem prošla všemi fázemi léčby a umím to vysvětlit. Napsala jsem i knihu Deník onkologického pacienta, který vede pacienta celou léčbou.

Vyhledávají vás ženy i muži?
Naše centrum pomáhá celému spektru onkologických onemocnění, ale mužů k nám chodí méně. Tvoří asi patnáct procent klientů. Mám zkušenost, že muži nechtějí svou nemoc ukazovat. Ale mnozí pacienti obou pohlaví to neřeknou ani v práci nebo vlastní sestře.

Proč o tom nechtějí mluvit?
Když se řekne rakovina, lidé sklopí oči. Každý se té nemoci bojí. Mít rakovinu je trochu jako Kainovo znamení. Měla jsem tady klientku, která přišla s pláčem, protože nejlepší kamarádka, jíž se svěřila, jí dva měsíce nezavolala. Snažila jsem se ji uklidnit, že se asi jen bojí a neví, jak s ní má mluvit. Pravdou je, že rakovina prověří všechny vztahy. A to síto má veliká oka. Sama jsem to zažila.

V kůži pacientky s rakovinou. Co vás čeká a jak se s diagnózou srovnat?

Jak staré ženy vaše centrum navštěvují?
Věková hranice onkologických pacientů se od roku 2020 velmi snížila a i u nás převažují ženy kolem čtyřicítky, které mají malé děti. Je to alarmující. A je potřeba apelovat na pojišťovny, aby posunuly prevenční programy ke třicátému roku života.

Chodí k vám pacientky i s dětmi?
Máme programy i pro maminky s dětmi. Ty ženy to mají velmi těžké. Skoro všichni naši klienti mají komplikované vztahy v rodině a hodně žen také uvádí, že poté, co onemocněly, přišly i o partnera. Takže jsou na to samy. A teď musí chodit denně do nemocnice na chemoterapii. Trvá to tam několik hodin. S dětmi tam jít nemohou, a když nepůjdou, umřou. I po mně chtěly hlídání dětí, ale to jsem zajistit nemohla.

Která služba centra je nejžádanější?
Jednoznačně úvodní konzultace a psychoterapie. Pacienti potřebují, aby jim někdo věnoval pozornost. Vnímám jako svou cestu, kterou jsem si zvolila, chytit pacienta za ruku, vyslechnout ho a zklidnit tak, aby místo strachu, že zemře, vnímal naději. Je to důležité i pro léčbu. Někteří pacienti také potřebují pomoct v tom, aby vzali na vědomí, že nic neprovedli, že jsou jen vážně nemocní. Ideální by bylo, kdyby každý pacient s onkologickou diagnózou dostal hned termín na bezplatnou konzultaci u psychologa. Vím, že vzhledem k množství nemocných a nedostatku psychologů je to v současném systému neřešitelné.

Zdeňka Hyvnarová po vlastních zkušenostech založila pro onkologické pacienty centrum OvaHelp. Vedení Moravskoslezského kraje ji letos ocenilo jako dobrovolnici roku. (13. září 2024)

Pomáháte pacientům vyřizovat i praktické záležitosti?
Protože jsem si za ty roky vybudovala důvěru lékařů, jsem schopna domluvit pacientům, kteří to potřebují a mají třeba nějaké komplikace, přijetí u špičkových odborníků. Mám s nimi takové vztahy, že mé svěřence vezmou i přednostně. Radím jim, na koho se obrátit. A pomáhám jim také třeba v tom, jak postupovat při vyřizování invalidních důchodů a podobně.

Podle posledních statistik onemocní rakovinou každý třetí Čech a přibývá právě i nemocných ve věku pod padesát let. Čím to podle vás je?
Jsem jenom laik a ani lékař vám neřekne, proč rakovina přišla. Určitě je ale faktem, že lidé jsou pod velkým tlakem na výkon a mnozí žijí ve velkém stresu. Myslím si, že právě permanentní stres může být tím spouštěčem. A čím víc používáme různé prostředky, které nám mají pomáhat zvládat stále více věcí, tím jsme zranitelnější. Také mi přijde nebezpečné, jak při každé bolesti běžíme do lékárny a lupneme si nějakou růžovou nebo modrou syntetickou pilulku. A když má pak tělo vážný problém, ani si toho nevšimneme. Navíc rakovina je nebezpečná tím, že nebolí. Když bolí, je už v silně pokročilém stadiu.

Četla jsem, že provoz centra financujete sama. Je to pravda?
Víceméně ano. Centrum má členskou základnu a členové platí symbolický poplatek korunu za den. Já posílám každý měsíc na účet OvaHelpu svůj invalidní důchod. Použila jsem také peníze z prodeje dvou bytů. Jednou třetinou ročních nákladů mi přispívá město Ostrava a máme také příležitostné drobné dárce. Dříve jsem častěji zkoušela žádat o podporu i na jiných místech. Buď jsem skončila pod čarou, nebo jsem dostala tak málo, že jsem si řekla, že mi to vzhledem k tomu, kolik s tím mám papírování, nestojí za to. Připadá mi to ponižující. Pomáhat ale chci a myslím si, že to patří k životu.