Nejprve osobní auto Tatra 87, poté speciálně přestavěný náklaďák Tatra 805. Obě výpravy do světa, které dvojice Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka podnikla, byly spjaty s vozy, jež jim poskytla kopřivnická automobilka.
„Cestovatele nenechala ve štychu ani po havárii v libyjské Sirtě, která je postihla během první z cest,“ říká kurátor Technického muzea Tatra v Kopřivnici Radim Zátopek. „A zatímco běžný osobní vůz zvládl bez problémů putování v extrémních afrických podmínkách i jihoamerických horách, pouť s obytnými speciály vyrobenými na míru byla plná takřka každodenních potíží,“ dodává Zátopek.
Svou první výpravu v letech 1947 až 1950 podnikli Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka v Tatře 87. Proč právě v tomto voze?
Tatru 87 si vybrali proto, že šlo o největší osobní vůz, který se vyráběl v Československu. Chtěli jet československým vozem, ale nikdo jiný jim lepší nenabídl – a hlavně jim ho nedal zadarmo, jedině Tatra.
To si o něj jednoduše požádali a dostali jej?
Byla to poměrně složitá záležitost. Nejprve museli prezentovat svůj program, na kterém několik let předtím pracovali, včetně například učení se cizích jazyků. A když jej v Tatře představili, tak vedení továrny přesvědčili právě tím, jak to měli dobře připravené. Jinak by se k takovému luxusnímu vozu nedostali. Byl určen výhradně pro státní složky a bohatou klientelu.
Nakonec s tímto vozem zase tak daleko nedojeli, že?
S první autem, které dostali od Tatry a které bylo pro jejich účely mírně upravené, projeli pouze Evropu a začátek Afriky. V Libyi při havárii vůz rozbili a dostali místo něj nový. To už byl běžný automobil určený do prodeje. O to cennější pak jejich jízda po Africe a Jižní Americe je, protože ji celou absolvovali sériovým vozem.
Jak vlastně v Libyi sehnali novou Tatru?
Volali do Tatry, že měli nehodu a že mají rozbité auto. V Tatře jim řekli, ať nejezdí zpátky, ale vezmou si místo toho vůz, který byl v Alexandrii připraven v bedně na prodej. Oni si jej jen přestříkali z černé na stříbrnou a jeli dále. Je úžasné, jak si auto při té cestě vedlo. Existuje dokonce film, kde vůz rozebírají, a motor je po tom všem úplně nepoškozený. Výhodou bylo, že oba cestovatelé ještě před svou výpravou absolvovali poměrně intenzivní školení v Tatře, takže auto znali do šroubku a dokázali si s dostupnými prostředky poradit se všemi opravami natolik, že bez větších problémů pokračovali v jízdě.
Sto let Miroslava Zikmunda MF DNES připravila ke 100. narozeninám slavného cestovatele Miroslava Zikmunda seriál o jeho výjimečném životě. |
Vezli si s sebou i nějaké náhradní díly?
Náhradní díly až na pneumatiky a pár drobností neměli. Auto ale bylo konstruované tak, že se dalo opravit doslova na koleně. Největší problém byl písek, protože motor byl chlazený vzduchem, takže nasál i nějaký písek, který se v něm pak usazoval, ale podle zápisů Zikmunda a Hanzelky byl pořád na maximálně nějakých sto stupních, což je pro motor dobré. Měli v autě naloženou celou tunu nákladu, vybavení, psací stroje, oblečení včetně obleků. Zadek byl vyskládaný komplet. Bylo to hodně přetížené – a i tak ten vůz všechno zvládl. Včetně pětitisícových výšek v Jižní Americe, kde zase motor postrádal vzduch na chlazení, nebo podmínek v Africe, kde jezdili koryty vyschlých říček. V poušti zase hodně trpěly pneumatiky.
Takže s osobním automobilem zvládli podmínky, do nichž jsou určené spíše terénní vozy?
Určitě. Navíc byli prvními, kdo autem přejel Núbijskou poušť. Málem zemřeli, ale to kvůli tomu, že se ztratili. Vůz samotný s pouští problém neměl. Podobně složité podmínky byly i v Jižní Americe. Tam, když začalo pršet, tak pršelo pořádně. Cesty byly samé bahno, přesto auto všechno zvládlo. Důležité bylo i to, že cestovatelé měli trpělivost. Když věděli, že neprojedou, tak počkali týden dva na vhodnou příležitost a teprve pak jeli dále.
Dvě velké cesty Zikmunda a Hanzelky
Jak prožívali tehdejší putování Zikmunda a Hanzelky lidé v továrně Tatra?
Samozřejmě, že to velmi nadšeně sledovali. Zikmund s Hanzelkou každý týden posílali své zápisky, které se vysílaly v rozhlase, vycházely také v podnikových novinách – v Tatrováku.
Na další cestu už dostali dva obytné vozy postavené přímo pro ně na podvozku nákladní Tatry 805. Nástavba prý však byla velmi těžká.
To je pravda, ale bylo to proto, že musela splnit různá specifika. Například při minus 15 stupních Celsia se musela dát vytopit nejméně na plus pět stupňů, takže tam byly navíc izolace, nádrže na vodu a další věci. Nechyběla řada vychytávek, jako šuplíky s těsněním, aby se do nich neprášilo. V neposlední řadě si to ale oni sami dovybavili dalšími věcmi, čímž to přetížili ještě více. Dochovala se i korespondence, kdy cestovatelům z Tatry vytýkali, že vozy přetížili až o čtyři sta kilogramů. Nejhorší ale bylo, že za auta navíc připojili i vozíky, jež samy o sobě vážily hodně a navíc měly jiný rozchod kol. Čímž z dvoustopého vozidla vzniklo vozidlo čtyřstopé, které mělo větší valivý odpor. Není proto divu, že už v Turecku odvařili první motor, což byl navíc jen upravený motor z osobní Tatry 603.
Tyto dva vozy byly jediné takové, které se v Tatře vyrobily?
Ne, podobné, pouze o trochu delší obytné vozy se v počtu čtyř kusů vyrobily i pro Československou televizi a takové problémy neměly. Potíže vozů Zikmunda a Hanzelky byly spojené právě s tím přetížením. Jinak šlo o spolehlivá auta. Například chlapi, co s nimi jezdili na vojně, na ně nedají dopustit, stěžují si maximálně na jejich vyšší hlučnost.
Kde všechny tyto automobily skončily?
Zikmundova Tatra 805 je tady u nás v muzeu v Kopřivnici. Hanzelkovu Tatru 805 koupil Karel Loprais, našel ji v nějakém JZD, kde z toho vozu byl úplný šrot. Nechal si ho pak renovovat podle dochovaných fotek a dalších dokumentů. Tatra 87 z první výpravy je v Národním technickém muzeu.
