Naštěstí se ukázalo, že divadlo bylo zničené jen přechodně, byť po neštěstí padala i slova o jeho konci.
Tehdejšího okresního šéfa hasičů Martina Žaitlika vzbudil po páté hodině ráno dispečer. Hasiče zburcoval muž, který procházel okolo divadla a uviděl kouř.
Za chvíli už hasiči ze základny vyjížděli na místo. „Bydlel jsem v části města, odkud je na divadlo vidět. První cesta tak vedla z postele na balkon. Viděl jsem z budovy stoupat hustý kouř a bylo mi jasné, že je zle,“ vypráví Žaitlik.
Okamžitě tak vyrazil na základnu. „Jenom jsem se oblékl a za chvilku už jsem byl na místě,“ popisuje.
Hasiči podle něho byli v té době dost limitovaní. „Teprve jsme procházeli obnovou techniky, chybělo nám hlavně moderní výškové vybavení.“
V momentě, kdy k divadlu dorazil, už oheň zachvátil celý prostor jeviště a hlediště. Plameny pronikly až do střechy. „Už v začátcích hašení bylo jasné, že nejde o nic lokálního, ale o celkový požár divadla,“ vzpomíná Žaitlik.
Legenda šumperských hasičů končí, ze služby odchází po 42 letech |
Oheň se podle něho rozšířil do tak devastujícího rozsahu proto, že v době nahlášení hořel už několik hodin.
„Požár se rozvíjel uvnitř budovy, a protože byl všude kouř, tak nebyly vidět plameny. Viditelným se stal požár až ve chvíli, kdy začala tlakem pukat skla v oknech a dým se dostal ven. V té chvíli už byl vidět z ulice,“ vysvětluje Žaitlik.
Viníka se nepodařilo usvědčit
Brzy byl na místě také ředitel divadla Petr Král. „Volala mi městská policie. Nejdřív jsem si myslel, že jde o nepovedený žert. Rychle mi ale došlo, že to je smutná realita,“ přiznává.
Vybavuje si chvíli, kdy žár vyrazil okna v patře, kde byly kanceláře. „Z oken létaly knihy, časopisy, scénáře divadelních představení. Nějaké papíry mi později přinesl i ředitel hotelu Moravan, který je víc jak sto metrů od divadla,“ líčí Král.
Říká, že s ním cloumaly obrovské emoce. Tím víc, že v tu dobu divadlo hrálo úspěšné představení Dvě noci s dívkou aneb Jak okrást zloděje od Josefa Topola, ve kterém hostoval slavný Ladislav Trojan.
„Přišel k divadlu, chytil mě za ruku a dívali jsme se na hořící budovu. Řekl jsem mu, že to je konec,“ odhaluje Král.
Trojan s tím však nesouhlasil. „Dodal mi ohromnou víru a energii,“ oceňuje bývalý ředitel.
A koberce tekly...
Mezitím profesionální hasiči ze Šumperka a Zábřeha posílení o dobrovolníky z okolí pokračovali v boji s požárem.
„Když jsme se dostali do patra, byly podlahy tak nahřáté, že koberce doslova tekly. Nebylo snadné se v té kaši pohybovat,“ vzpomíná Žaitlik.
Oheň se podařilo uhasit až půl hodiny po poledni. „Když jsem vešel dovnitř, bylo to mnohem horší než to, co jsem sledoval zvenku. Jeviště neexistovalo, ze sedadel byly jen zuhelnatělé trosky, shořely látkové závěsy, dekorace, kostýmy, zkrátka všechno. Co si vybavuji nejvíc, bylo ohořelé křídlo. Klávesy vypadaly jako ohořelé zuby,“ popisuje Král.
Jediné, co divadelníkům zůstalo, byly kulisy a kostýmy ke hře Dvě noci s dívkou. „A to jenom proto, že jsme předtím byli na zájezdu a zůstaly v autobuse. Taky jsme toho náležitě využili a mohli jsme tak velmi rychle zase hrát,“ objasňuje Král.
Policisté spolu s vyšetřovateli hasičů zjistili, že požár byl založen úmyslně, a to hned na dvou místech. V místnosti, kde sídlila propagace, a v prostoru pod jevištěm někdo vylil hořlavinu. Pachatele se však nikdy nepodařilo odhalit, i když podezření kriminalisté měli.
„O viníkovi byli téměř přesvědčeni, jenže se ho nepodařilo usvědčit,“ prozrazuje člověk, který byl tehdy s vyšetřováním obeznámen. Chce však zůstat v anonymitě.
Éra plná entuziasmu
Po požáru se okamžitě zvedla nebývalá vlna solidarity jak mezi veřejností, tak v divadlech napříč republikou. Pomáhaly i firmy. Od kolegů dostalo šumperské divadlo například kulisy nebo kostýmy.
Soubor našel rychle dočasný azyl v klubu D 123 Domu kultury Šumperk. „Vybavuji si to jako dnes. Začínali jsme už v pátek 11. listopadu Goldoniho hrou Sluha dvou pánů. Premiéra měla ohromný úspěch. To mě definitivně zbavilo obav, že šumperské divadlo padne,“ ohlíží se Král.
Ve stísněných prostorách odehráli šumperští herci řadu dodnes vzpomínaných představení. Malý sál s kapacitou 150 míst byl vždycky nabitý k prasknutí, kvůli nedostatečné kapacitě museli divadelníci hrát víc repríz. Do toho řešili řadu nabídek na hostování, v té době tak absolvovali ročně 160 až 200 představení. „Bylo to úžasné období plné entuziasmu,“ vyzdvihuje Král.
Opravené divadlo mělo být slavnostně otevřeno během roku 1997. Jenže došlo k prodlevám kvůli shánění peněz, protože stát „přiškrtil“ dotace, takže premiéra v obnovené historické budově proběhla až 8. října 2000.
„Řešili jsme, čím začít. Návrhů na slavnostní představení byla celá řada, ale nakonec jsme se shodli na Stroupežnického Našich furiantech. A začala nová kapitola v životě šumperského divadla,“ podotýká Král.