Jako malé si osedlaly aspoň kozu, teď si sestry plní sen. Mají vyhlášenou stáj

  8:54
Další díl seriálu MF DNES Můj mazel představuje sestry od koní, které ve stájích dávají outsiderům druhou šanci. Práce u koní je pořádná dřina a času není nazbyt, na rozhovor tak mají čas jen v sedle s opratěmi v rukou na jízdárně při výcviku, případně za volantem bobcatu, když je večer potřeba uklidit výběhy a stáje.

Dřív Pavla Čerstvíková a její sestra-dvojče Kateřina Šubová samy závodily, dnes k jezdeckému sportu vedou své děti. Pavla navíc provozuje jezdecký areál Konírna v Doloplazech na Olomoucku a ve stájích má na tři desítky koní, jimž poskytuje veškerou péči. Zvířatům, která často nepocházejí z nejlepších podmínek, tak dává druhou šanci.

„Jsou to někdy smutné příběhy. Máme tu třeba valacha, který je velmi nadaný skokově i na drezuru, ale je psychicky nestabilní, protože zažil jen bič a ostruhy, což se na něm podepsalo,“ říká Pavla.

„Bude to sice trvat dlouho, ale s každým koněm se dá pracovat, lze mu vrátit sebevědomí. A je šance, že se napraví,“ přeje koni jen to nejlepší Pavla a vzpomíná, jak si pro něj jeli.

„Tam byl úplně v pohodě, byl klidný a vyrovnaný. A u nás se najednou lekal každého prudkého pohybu, nedal se vodit, nenechal na sebe sáhnout. A pak jsme zjistili, že mu majitelé dali sedativa, aby byl hodný na děti,“ popisuje. „Jindy třeba koni napíchají kortikoidy, aby nekašlal. A my se pak nestačíme divit.“

Osedlaly si aspoň kozu

Pavla a její sestra Kateřina bydlely na statku v Břuchotíně na Olomoucku a každý den při cestě do školy autobusem míjely stáje v Řepčíně. Už tehdy koně v ohradách obdivovaly a toužily se na nich svézt. Doma však rodina měla jen kozy, a tak si jednu osedlaly.

„Byly jsme asi ve třetí třídě a mamce jsme vyrazily naproti na autobusovou zastávku stylově, na koze Tereze. Jenže pršelo, tak jsme jí daly pláštěnku a gumáky. Mamka si nás tehdy vyfotila, dokonce s ní tehdy vyhrála nějakou čtenářskou soutěž v časopise,“ vzpomíná Kateřina Šubová.

Když Pavla, jež byla z obou sester ta akčnější, přišla jednou domů s tím, že v Řepčíně jezdila, chtělo i její dvojče; obě tehdy vyrazily do stájí s přihláškou.

V jezdeckém oddílu u družstevních koní vydržely do svých osmnácti let a za tu dobu si vyzkoušely všechno – od úplných základů.

„Musely jsme hlavně pomáhat, kydat hnůj, čistit stáje, hřebelcovat. Ježdění bylo až za odměnu. Ale postupně jsme si udělaly licence a začaly závodit,“ vypráví Pavla.

První kůň byl Phoenix

Někdy v té době si koupila svého prvního koně – Phoenixe, statného valacha, s nímž pak závodila a zažívala vavříny na stupních vítězů, ale i pády, když ji jednou celou svou vahou zvalchoval a ona skončila s otřesem mozku v nemocnici.

„To k jezdeckému sportu patří, ale kůň za to nemůže, byla to shoda nešťastných náhod,“ hájí Pavla Phoenixe.

„Víte, mezi jezdcem a jeho koněm vždycky vznikne zvláštní pouto, kdy spolu souzníte, znáte se navzájem, chápete každé gesto, pohyb, znáte jeho povahu, nadání i slabinu. Naprosto si ve všem věříte. Pro každého jezdce je jeho kůň výjimečný,“ dodává Kateřina se slzami v očích.

Nedávno ji totiž opustila její kobylka Felicie. „Měla už 29 let, ale stejně je to velká ztráta. Byla chytrá a neskutečně talentovaná. Když jsme ji kupovaly, znaly jsme její matku, její původ, a věděly jsme, že to bude naše bílá královna,“ vzpomíná.

Klisna Felicie přes handicap vyhrála

Obě sestry Felicii věřily, i když ji kupovaly v podstatě chromou. Říkalo se o ní, že nemá nervy v kopytech.

„Když jela na svůj první velký závod, všichni se nám smáli, co tam s tím outsiderem mezi všemi těmi šampiony chceme dělat. Ale ona tehdy na překážce skočila neskutečných 130 centimetrů a závod vyhrála. Nikdo tehdy nechápal,“ vzpomíná Kateřina.

Felicie byla na její svatbě i u toho, když byla těhotná. Na éru, kdy ve dvaceti sbíraly trofeje, obě vzpomínají jako na nejkrásnější roky svého života.

Pavla pak potkala svého budoucího manžela, přestěhovala se do Hostkovic na Olomoucku a pro Phoenixe hledala ustájení. Vyhlášená stáj v Doloplazech se jí od prvního okamžiku líbila. Když se potom naskytla příležitost, neváhala a stáj převzala. Byla tehdy na mateřské a jejímu synovi Tobiášovi byly tři měsíce.

„I když to bylo náročné, toho rozhodnutí nelituji. Když jsem tu začínala, byli tady všehovšudy tři koně, z toho dva moji. Dnes jsem tu dvanáct let a stáj je někde úplně jinde,“ pochvaluje si Pavla.

„Postupně jsme obsadili koňmi všechny boxy, pak jsme přišli s prvními tábory a začali jsme se věnovat také individuálním lekcím. Dnes pořádáme i závody, ve stájích máme neustále plno, všechny táborové turnusy jsou do posledního místa obsazené a dveře se netrhnou. Mám z toho radost,“ svěřuje se.

Kůň nesmí jít proti tlaku

Na čem si zakládá, je přístup ke zvířatům. „Už se o nás ví, že s koňmi pracujeme od základů, máme daná kritéria a přes ta nejdeme. Kůň se nejdřív musí naučit respektovat osobní prostor, nesmí do jezdce narážet, jít proti tlaku. Sedáme na něj teprve ve chvíli, až tohle všechno pochopí. Mnohé stáje na to kašlou, jenže pak z toho vznikají problémy,“ vysvětluje Pavla.

Ví, že výcvikem svěřenec stoupá na ceně. „Základní cena koně, který má dobrý charakter, je hodný a podaří se výcvik, tudíž je spolehlivý pro děti, se pohybuje od 100 do 250 tisíc. Závodní kůň však klidně může stát půl milionu,“ vypočítává.

Pro výcvik nejmenších dětí využívá poníky, kteří jsou sice svéráznější, ale jinak zvládají vše jako velcí koně. „Pro dítě je lepší, když se naučí manipulovat nejdříve s menším koněm, kde není potřeba takový tlak,“ vysvětluje Pavla.

Právě na ponících začínali její dva kluci, poníka Gambiho teď Kateřina koupila i pro svou dceru a syna. Už i jim se pomalu začínají plnit poličky prvními trofejemi ze závodů. „My už máme vše za sebou, teď překážky skáčou naše děti. Předáváme jim zkušenosti. Pro nás je nejdůležitější, že jsme stále u koní, protože to je celý náš život,“ přikyvují svorně.