Máte světová prvenství z Řecka, Rumunska, Itálie a příští rok se chystáte do Portugalska. Jak jste na bikejöring přišel?
Vlastně náhodou. Dřív jsem dělal canicross – běh se psem, akorát po zranění kolene už v něm nešlo pokračovat. Rehabilitoval jsem na kole a chtěl využít toho, že jsme měli naběháno a fyzičku jako hrom. Zkusil jsem bikejöring a hned jsme se dostali na mistrovství republiky, které jsme vyhráli. Nominovali jsme se tak na mistrovství světa a už jsem u tohoto sportu zůstal.
Jak si takový závod představit? Jedete pořád naplno?
Tratě jsou do pěti kilometrů, je to vlastně sprint. Samozřejmě záleží na profilu, ale kromě jízdy z prudšího kopce musíte pořád šlapat, nemůžu nechat vše jen na své psí parťačce, přehřála by se. Já vážím skoro osmdesát kilo a kolo deset, fenka belgického ovčáka třicet. Čím víc jí pomůžu, tím rychlejší budeme a naše šance na zisk cenného kovu se tím samozřejmě úměrně zvyšují.
Jaké to je být trojnásobný mistr světa za Česko?
Musím říct, že je to hodně pěkný pocit, ale spíš si to užívám vnitřně. Nijak se tímto faktem nechlubím a na mém životě nepozoruji zásadní změny. (smích)
Soutěžíte se stejným psem, s nímž pracujete u Vojenské policie. Komu vlastně patří?
Pes žije se mnou doma, ale reálně je majetkem Vojenské police spadající pod ministerstvo obrany. K tomu ještě dodám, jak se psi vůbec k armádě dostávají. Jsou dva způsoby. Každý psovod má možnost vzít si štěně či mladého psa od chovatele, kterého si kompletně připraví na výběrové řízení. Druhá možnost je, že se vypíše „tendr“, kam se přihlásí chovatelé psů a ty potom Centrum vojenské kynologie v Chotyni, ve věku od jednoho do tří roků, vykoupí pro služební potřeby a konkrétního psovoda. U nás slouží jen belgičtí a němečtí ovčáci nebo jejich kříženci, protože jsou nejvíce povahově a pracovně vhodní a je nejdelší tradice a zkušenost s jejich výcvikem v našich podmínkách.
Kterou cestu volíte vy?
Jednoznačně tu první. Za mě je ideální mít pejska odmala, výcvik je snazší, než když dostanete starší zvíře, se kterým si na sebe vzájemně zvykáte – zjišťujete, co umí, jaké má návyky nebo zlozvyky po předchozím výcviku, abyste mohli dále pokračovat v přípravě na budoucí služební činnost.
Musí to být pes s „papíry“?
Není to nezbytné, právě účastníci výběrových řízení jsou obvykle překupníci, kteří někde pořídí staršího psa, věnují mu dva až tři měsíce přípravy a nabídnou ho armádě. Já beru psy od prověřených chovatelů, už u štěňat jsou patrné požadované vlastnosti a vlohy. Koupit psa s rodokmenem je lepší s ohledem na možnost dohledat jeho stáří nebo zdravotní stav předků. Dostanete i cenné rady od chovatele, který obvykle dokáže odhadnout povahu a případné vlohy u svých vrhů. Nicméně povaha psa se vyvíjí, čili i když štěně vypadá dobře ve dvou měsících, neznamená to, že v roce z něj bude šampion. Vždy se mohou objevit zdravotní komplikace. Pokud si jej však připravujete cíleně od štěněte, je větší šance, že ve výběrovém řízení uspěje.
Cenu města získal v Olomouci poprvé pes. Město ocenilo i sbormistryni či vědce |
Je rozdílné mít fenu, nebo psa?
Rozdíl to není, ale záleží na konkrétním psovodovi. Já pro speciální pachové práce i sport preferuju feny, protože se mi zdá, že jsou pracovitější a tvárnější.
Když odchází služební pes do důchodu, můžete si ho odkoupit?
Ano, za zůstatkovou cenu. Pes je členem rodiny a je ctí každého psovoda, aby prožil hezký „psí důchod“ s těmi nejbližšími.
Další psi doma nejsou problém?
Je to samozřejmost, každý psovod má více než dva „aktivní“ psy – buď si chystáte štěně na výběrové řízení, nebo máte pejska na penzi. Jeden můj má šest let, druhý deset a příští rok už půjde do důchodu, takže je nejvyšší čas si hledat štěně. Pes se vyřazuje hlavně ze zdravotních důvodů. Nejsme omezení věkem, když je zdravý a zvládá svoji služební činnost, určitě jej do důchodu nikdo nepošle. Je dobré udržovat jeho fyzickou kondici, což má pozitivní vliv na jeho dlouhodobou upotřebitelnost. Na pracovišti speciální kynologie na Velitelství Vojenské policie v Olomouci máme skupinu čtyř psovodů a každý má dva psy vycvičené na speciální pachové práce, tedy vyhledávání omamných a psychotropních látek, výbušnin nebo zbraní.
Už tušíte, jaká bude specializace vašeho nového psího kolegy?
Vím, že „drogaře“ už mít nebudu, tato potřeba ustupuje do pozadí. Teď máme víc psů na vyhledávání výbušnin, to je aktuální. Vojenská policie reaguje na bezpečnostní situaci globálního prostředí.
Specializujete se na pachové práce. Jak dlouho vydrží pes v terénu v nasazení?
Jsou to desítky minut. Jde hlavně o to, aby tu svoji práci dokázal „udýchat“. Pes se tím ochlazuje, při vyšších teplotách dojde k rychlejšímu přehřátí organismu, takže se doba možné služební činnosti analogicky zkracuje. V tom je velká výhoda dvou psů. Jeden hledá, druhý odpočívá a nabírá sílu.
Pozná, že se jde na vyjížďku na kole, nebo hledat drogy?
Máme svoje stereotypy, které jsou důležité, dělám je vždy, než začne závod či hledání. Takže Yuki přesně ví, co ji čeká. Před prací je ve služebním autě a někam jedeme, vidí mě, jak chystám odměnu, a také jí nasadím vodítko, které dostává jen před hledáním, obvykle totiž pracuje „na volno“. Při bikejöringu má zase postroj, ale pokud zahlédne kolo, ví, co přijde, a těší se. Obě situace jsou pro ni forma zábavy a hra, jelikož se dělají pozitivní cestou.
Složení drog se mění, zároveň se objevují nové. Jak psa trénujete na jiné pachy?
Trénink je pořád stejný, pokud se objeví nová látka, „načicháme ji“. Pes má čichovou paměť na 60 až 90 látek a my její kapacitu naší vzorkovnicí určitě nevyužíváme celou. Aktuálně se ve světě stává velkým problémem fentanyl. My se snažíme pružně reagovat na nové trendy v této oblasti a naše portfolio pachů rozšiřovat.
Takže třeba pervitin od různých vařičů voní různě?
Ano, nicméně vždy tam musí být daná aktivní látka, kterou pes zná a dokáže označit. U pervitinu tedy efedrin nebo pseudoefedrin. Záleží na množství, droga se v distribuci postupně ředí, takže je jí na konci při prodeji méně a jsou v ní zase látky, které tam třeba při začátku procesu výroby ani nebyly.
Co typicky hledáte? A setkáváte se s dalšími psovody?
Vyhledáváme u nás nejrozšířenější drogy, kterými jsou marihuana, kokain, pervitin, heroin, extáze a hašiš. Jako Vojenská policie máme v gesci Armádu ČR, takže se pohybujeme zejména na vojenských útvarech nebo tam, kde je armáda, vojenské akce či majetek v její správě. S kolegy spolupracujeme docela úzce. Je to potřeba i kvůli látkám, protože pro pejsky je hodně důležité, aby nečichali pořád jenom to, co my máme k dispozici, ale poznali i vzorky ostatních odborných složek. Spolupracujeme zejména s policií při domovních prohlídkách, s Celní správou při kontrole vozidel a Vězeňskou službou při prohlídkách věznic.
Jak vám dá pes najevo, že našel, co hledal?
Dřív byli psi cvičení, aby místo nálezu označovali aktivně, takže do něj mohli kousat, škrábat, štěkat na něj. Někdy se stalo, že třeba zničili balíček s látkou či majetek, kde došlo k hledání, nebo kontaminovali místo nálezu a ohrozili své bezpečí. Každopádně od takového značení se ustoupilo a teď zvířata značí pasivně – sed, leh nebo takzvané vystavení – podle výcviku a taktiky zvolené psovodem. Třeba Yuki si sedne a naváže oční kontakt. Pasivní značení je důležité zejména u vyhledávání výbušnin, aby pes nástražné zařízení při nálezu nespustil svou aktivní, nežádoucí činností.
Předtím jste byl také záchranářem se psem, jaká to byla práce?
Krásná. Hledáte ztracené nebo pohřešované osoby, takže pomáháte lidem a vidíte přímý dopad své činnosti a snahy. Záleží na každé vteřině, která může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Je to opravdu náročná činnost a musím říct, že z mého pohledu i nedoceněná. Na trénink vyhledávání potřebujete hodně poučených spolupracovníků a figurantů, kteří se schovají a pes je hledá, a také prostory, kde to můžete dělat. Sutin a podobných výcvikových prostorů je velmi málo.
Jiří Švancara úspěšně reprezentoval také v armádním biatlonu se psem, canicrossu, dogtrekkingu, daří se mu i na mezinárodních soutěžích v pachových pracích se služebními psy.
Cvičit na pachy je tedy o hodně jednodušší?
Výrazně, od určité chvíle si ve výcviku vystačíte v podstatě sám. Důležité je však také pracovat v kolektivu, sdílet zkušenosti, techniky a nové mezinárodní poznatky.
Odlišuje se v něčem cvičení psa v civilu oproti tréninku u Vojenské policie?
Je to v podstatě stejné, důležité je vždy psa pozitivně „naprogramovat“ na vyhledávání požadovaného pachu. Ať jde o hledání osob, zbraní, drog, nebo výbušnin, je to v podstatě stejný styl učení zvířete. Civilní kynolog se může dostat na podobnou úroveň, jakou mají služební kynologové, záleží na času a prostředcích, které výcviku „obětuje“. Důležité je se rozvíjet, sledovat moderní trendy a přístupy a s pejskem stále pracovat.
Jakou používáte pro Yuki odměnu?
Pro ni je nejlepší odměnou míček. U každého psa musíte vědět, jaký motivační faktor na něj platí. Někdy je to krmení, jindy oblíbená hračka. Odměna je pro něj středobodem jeho snažení. Práce i výcvik musí být hra ukončená odměnou, proto se na ně vždy těší.
Uvádí se, že česká služební kynologie je na dobré úrovni. Čím to je?
Česká služební kynologie se řadí k jedné z nejlepších na světě. Podstatné je, že u nás má dlouholetou tradici. Snad pro nikoho z nás to není pouze práce, ale bereme kynologii také jako koníček, pro který se pak nebojíte obětovat kus soukromého pohodlí.
Češi jsou pejskaři. Když jdete po ulici, jak hodnotíte vychování psů?
Výchovu cizích pejsků zásadně nehodnotím. Avšak zmíním, že spoustě psích majitelů bohužel nedochází rizika, která mohou způsobit špatným nebo úplně chybějícím výcvikem. Ač mám Yuki doma, je „majetkem Vojenské policie“ a jsem zodpovědný za její bezpečí při venčení nebo sportu. Pokud se k nám řítí cizí velký pes a za ním běží jeho majitel, který neúspěšně křičí jméno psa a „Ke mně“ nebo „Nebojte se, oni se chtějí jen očichat“, na klidu mi to rozhodně nepřidá. Základním stavebním kamenem psí výchovy je úspěšné přivolání. A na tom jako národ rozhodně můžeme zapracovat.