Osud přivedl slavného spisovatele a novináře do druhého největšího města Hané v nejsmutnějších časech naší země, nedlouho před jeho tragickým koncem. V roce 1943 už většina židovských obyvatel takzvaného Protektorátu Čechy a Morava živořila v ghettech, mnozí přišli o život ve vyhlazovacích táborech zřízených nacisty na okupovaném polském a sovětském území.
GLOSA: Karel Poláček čelil hrůze z transportu virtuózním humorem |
Poláček, i když jako Žid také podléhal krutým rasovým zákonům Třetí říše, získal ještě nějaké měsíce alespoň trochu normálního života navíc. A to díky práci pro Židovskou náboženskou obec.
Jak zjistil Ivan Čech z Prostějova, měl v březnu 1943 Poláček jako odborník třídit v uzavřené ortodoxní synagoze v tomto městě knihy a hodnotné kusy zachraňovat před zničením patrně pro Židovské muzeum.
Bytostně nenáviděl secesi, psal třeba, jak se na něj šklebí secesní lustr. A že prostějovští sedláci si postavili doprostřed náměstí ohyzdnou secesní stodolu.
Ivan Čech
Tento záměr obci schválily nacistické úřady a podařilo se jí tak uchránit známého prvorepublikového autora před deportací, když pracoval pro takzvané Knižní komando.
Z Prahy do Prostějova vlakem za devět hodin
Už cesta do Prostějova tehdy byla z Prahy mnohem náročnější než dnes, kdy se často nadává na ucpanou dálnici. Vlakem trvala neuvěřitelných devět hodin, jak sám slavný autor vzpomínal. Jakmile na Hanou dorazil, velký dojem na něj město neudělalo.
Karel Poláček, známý česko-židovský spisovatel, novinář, humorista a scénárista. Narodil se 22. března 1892 v Rychnově nad Kněžnou do rodiny židovského obchodníka. Mezi jeho díla patří román Hostinec U Kamenného stolu, Okresní město, Muži v offsidu a posmrtně vydaný román Bylo nás pět. Zemřel ke konci druhé světové války v koncentračním táboře Gleiwitz.
„Prostějov, město konfekce. Všude samá laciná elegance. Domy secesní. Česká Beseda – secesní monstrum, jaké svět neviděl. Město konfekce, město zákazů. Židé vycházejí v neděli jen mezi jedenáctou a druhou,“ shrnul v dopise své přítelkyni Doře Vaňákové lakonicky i s narážkou na absurdní nacistické příkazy, které tehdy musela židovská komunita dodržovat.
Českou Besedou myslel Poláček Národní dům, který patří k secesním perlám a chloubě Prostějova. „Bytostně nenáviděl secesi, psal třeba, jak se na něj šklebí secesní lustr. A že prostějovští sedláci si postavili doprostřed náměstí ohyzdnou secesní stodolu,“ říká Čech.
Český výletník: Ještě pořád jich je pět. Svět Karla Poláčka zatím nezmizel |
„Je paradoxem doby, že secese mu vadila stejně jako Němcům, kteří se razantně pustili do likvidace Národního domu. Naštěstí brzy s rozvojem války došly peníze, ale některé jejich zásahy v budově nejsou odstraněny doposud,“ dodává s připomínkou nešťastných stavebních úprav známé památky z nacistické éry.
Poláček pobýval v domě s číslem popisným 43 v Havlíčkově ulici, kterou tehdy nacisté přejmenovali na Messenhauserovu. Prostějovský revolucionář Wenzel Messenhauser (1813–1848) jim totiž vyhovoval lépe než známý český vlastenec a spisovatel Karel Havlíček Borovský.
Blíží se to, psal za války Karel Poláček o strachu židů z Olomouce |
Dům patřil tamnímu smíšenému manželskému páru Sternů. „Alfred Stern si vzal vdovu po bratrovi, árijku (nacisté za árijce vydávali všechny národy hovořící indoevropskými jazyky, tedy i Čechy – pozn. red.), a to ho uchránilo před deportací. Zemřel až v roce 1949,“ vypráví Čech.
„Milá stařeno, tak už jsem teda v Prostějově. Zpočátku hrozilo mně nebezpečí, že budu ubytován společně s řehonivým Schuetzem v nějakém kamrlíku beze světla. Představ si, že bych večer nemohl číst a seděl od 8 hodin potmě. Chtěl jsem, aby světlo instalovali, to nešlo, a tak mě dali k jednomu náramnému milionáři (dodnes se židi o jmění vyjadřují s úctou, a kdo byl dříve milionářem, má ten titul do smrti, jako by byl oficiál).,“ psal Poláček Doře.
„Ten pán se jmenuje Stern, 74 let, tlustá skla u brýlí, drmolivá řeč, pět pokojů, koupelna, ústřední topení. Bydlím v pokoji, který jinak obývá německý důstojník, který je toho času na dovolené, jen bílá, parádní čapka tu po něm zůstala,“ pokračoval Poláček ve psaní své milé.
Budova číslo 43 v Havlíčkově ulici v Prostějově, kde za války bydlel Karel Poláček.
Při jiné příležitosti pokračoval v nemilosrdném popisu svého hostitele: „Pan Stern: červený, malinký, milovník jídla. Směje se na plný talíř jako dítě, když spatří vánoční stromeček. Div že nezatleská. Třikrát ženat. Nejdřív si vzal po sobě vlastní neteře (byly bohaté), pak vdovu po svém bratrovi. Ona pravila: Aby peníze nepřišly do cizích rukou. Tak klidně, jako by se to rozumělo samo sebou. Příbytek: plno polštářů, koberců. Chtěli si v životě měkce ustlat. Nad vším tím svítí bohaté, lesklé, groteskní a secesní lustry.“
Secese opravdu ležela slavnému autorovi hluboko v žaludku.
Dětem posílali Sternovi do terezínského ghetta balíčky
Sternovi ovšem nebyli zrovna příkladem chamtivých, nebo dokonce bezcitných lidí, právě naopak.
„Anna Sternová v době holokaustu pomáhala židovským dětem, jako bezdětná měla u sebe skoro neustále několik příbuzných schovanců. Ještě do Terezína posílali Sternovi dětem balíčky,“ upozorňuje Čech.
Na rozdíl od Poláčka Sternovi válku šťastně přečkali. Na začátku července 1943 postihla oblíbeného autora i jeho přítelkyni Doru deportace do terezínského ghetta, v říjnu 1944 museli nastoupit do transportu do koncentračního tábora v Osvětimi.
Slavný český humorista zahynul pravděpodobně v lednu 1945 v koncentračním táboře Gleiwitz, Dora zřejmě přišla o život v v osvětimské plynové komoře.
