Spolek má v názvu odkaz na poutě. Co jste si dali za cíl?
Materiální a duchovní záchranu chrámu a poutního místa. Vycházím z ohromných znalostí Jany Krejčové, která se zdejší historii věnuje skoro čtyřicet let. První zmínky o něm jsou okolo roku 1500 a devět z deseti zmiňuje poutní místo. Jeden z cílů je na to navázat. Devastace trvala pouze zhruba padesát let. Snažíme se stavbě vrátit vzhled kostela, nebyla postavena jako pomník socialismu, potažmo lidského barbarství. Nebudeme se přece dívat na počmárané a oprýskané stěny s tím, že to nikde jinde není. Zkusíme najít cestu, jak zachránit původní výzdobu a výtvarné zakomponování stop po devastaci.

Narážíte na námitky, že se nápisy vyryté a načmárané azbukou v kostele neměly zamalovávat?
Samozřejmě. Tento „pomník“ se rozpadá. Máme zpracovaný restaurátorský záměr, vavřínový věnec je rozpraskaný, za dvacet let se to celé rozpadne. Když něco spadne, hned se to tady bude muset zavřít – a co pak? Nad vchodem je napsáno Aere piorum, tedy že kostel byl vybudován ze sbírek zbožných lidí. Na tom chci stavět. Že nám přispějí ti, kteří sem budou chodit. Nemotám do toho úplně náboženství, ale pro mě osobně to má být místo setkání člověka s člověkem, s Bohem, kulturou, architekturou, uměním, zkrátka s něčím, co nás převyšuje.

18 fotografií

Bavíme se ovšem o desítkách milionů korun. Dají se sehnat?
Je mi to jasné. Jsem asi poloviční blázen, protože nikdo jiný takovou věc nemůže dělat. Musím ale říct, že máme od církve přislíbenou každoroční finanční injekci. Nechci říkat částku, ale je to obrovská pomoc.

Kostel je oficiálně památkou. Může to v něčem pomoci?
Uvidíme. Setkal jsem se s pár lidmi, je otázkou, jestli z toho neudělat národní kulturní památku. Určitě by to podmínky splnilo. Nicméně pak by byla nutná velká spoluúčast obce, která na to nemá. To by tedy zaštítil spolek. Každopádně by nám to celé svázalo ruce. Někdo by se žádostem musel věnovat, já už tady trávím víc než svůj volný čas, pomalu i přestávám vydělávat. Hodně mě to baví, ale asi bych pak musel svůj život úplně překopat a pro tohle místo pracovat.

Pokud jde o rozsah prací, problém by to nebyl, že?
Tady nevíte, kde začít dřív. V místnosti, kde sedíme, byl před rokem sklad židlí a nepořádek. Doomítali jsme, co bylo potřeba, vymalovali, zároveň s tím i sakristii na druhé straně od oltáře, kde se pohřbívali piaristé. Paní Krejčová jejich pozůstatky objevila zahrabané v ústavu Anthropos v Brně, chtěli jsme k tomu rovnou udělat zázemí.

Co je stavebně největší problém?
Největší průšvih je strop, nesáhlo se na něj od 19. století, možná od první republiky. Pak do toho čtyřicet let zatékalo. Stavělo se z pálených cihel, jíl hrabali v místě dnešního rybníka, v cihlách je hodně štěrku. Rusové rybník poničili těžkou technikou. Obec kvůli opravě oslovila projektanta, potom ale přišel covid. Teď je to opět v plánu. Začaly se také propadat krypty, celkově jich bylo pět, jedna obrovská přímo pod chrámem. V roce 1957 byla odstřelena našimi vojáky při nějakém ejchuchu, kostel už byl tehdy vyklizený. V 90. letech byla znovu zabetonována její klenba.

Řešíte i blízké okolí kostela, kde jsou patrné pozůstatky ambitů...
Když se v roce 2012 opravovala ambitová stěna, počítalo se s tím, že se ambity (kryté, obvykle klenuté chodby, arkádami otevřené do prostorného dvora – pozn. red.) dostaví. Problémem bylo, že kostel stál ve vojenském prostoru. Od roku 2016 je však vyjmutý a najednou je tu možnost jakékoli občanské či obecní iniciativy a věci posunout.

Součástí ambitů byly kaple. Uvažujete o jejich návratu?
Naším přáním to je. Není tu klášter, zázemí k poutnímu místu. V první fázi by byla potřeba minikavárna, záchody, jedna kaple. Neděláme ale nic převratného, takové plány už zahrnuje studie z roku 1996. Tehdy dokonce přemýšleli o výstavbě pastoračního domu na místě kláštera. Na to ale podle mě jeden život nestačí. Máme sen, že tu obnovíme původní cesty, aby vznikl prostor blízký anglickému parku. Dodnes jsou patrné, přicházely po nich všechny ty davy poutníků.

Jak významné vlastně zdejší poutní místo bylo?
Ze záznamů vyplývá, že chodilo až 24 tisíc poutníků, sezona trvala od května do září. Dnes si to asi nedokážeme představit, ale bylo to snad třetí nejnavštěvovanější poutní místo na přelomu 18. a 19. století na Moravě.

Odkud sem lidé vlastně chodili?
Ze všech stran. Z Uničova, Olomouce, Kroměříže – ti šli jednu cestu dva dny. Odbyli si mši svatou, koupili nějaké devocionálie (drobné věci užívané k udržení, rozvíjení či povznesení zbožnosti – pozn. red.) a zase dva dny zpátky. Jaká víra a vůle! Tady už mívali domluvené rodiny či hostince, kde spali. Byl tu nedávno jeden Němec, který mi říkal, že pro jeho maminku od Potštátu to býval vrchol roku, jít sem. Samozřejmě to znamenalo i odpočinek od těžké práce v zemědělství. Lidé se tu obraceli k Bohu a ta energie, promodlenost tady zůstala.

Co tím myslíte?
Prosili o uzdravení, o něco dobrého. Nechci znít ezotericky, ale považuji za malý zázrak, že kostel přežil. Když vyjdete na zahradu, už ve čtyřicátém šestém tam byl vojenský tábor, později na kopci za zahradou dělostřelecká střelnice. Stačila jedna dobře mířená střela a kostel by byl dole.

Posledním, kdo se o kostel více staral, byla už dávno církev...
Piaristé tady skončili v roce 1922, neměli personál. Kostel předali do majetku olomouckého arcibiskupství, kde zůstal až do roku 1946. Mezitím tady působil několik měsíců řád redemptoristů, pak osm let emauzští benediktíni z Prahy a od roku 1930 obláti Panny Marie. Piaristé zde vedli zároveň s klášterem nižší střední školu.

Co se stalo s klášterem?
V roce 1945 vyhořel, už tehdy nebyl v dobré kondici. Shořelo s ním i šest a půl tisíce knih. Klášter byl pak provizorně opraven, ale vzápětí spadl do vojenského prostoru. Byl slib, že kostel zůstane otevřený aspoň jednou ročně pro poutě a klášter se zachová jako kulturní památka, ale k tomu nedošlo. V roce 1969 pak nechala armáda klášter odstřelit a kvůli tlakové vlně spadl i ambit s kaplemi.

To musela být obrovská exploze.
Prý navrtali takové množství náloží, že by to vyhodilo do vzduchu půl Opavy. Tehdejší správce újezdu Bedřich Paťorek, kovaný komunista, poutní místo nesnášel.

Poutní místo Stará Voda u Libavé.

Kostel je nyní odsvěcený?
K tomu nikdy nedošlo. Jinak byl však kostel mnohokrát znesvěcen, nechtějme raději vědět, co všechno se tu dělo. Nicméně v 90. letech byl přesvěcen. Normálně se tu mohou konat mše svaté, civilní svatby se tu neodehrávají.

Na konci dubna zemřel Jan Pečínka, jenž se skauty třicet let Starou Vodu udržoval. Kam ji posunul?
Skauti vysekávali veškerý venek. Nejen z nezájmu, ale i z křovin. A vysekávají dál. Přestože Honza Pečínka odešel, doufám, že to bude pokračovat a jsme tak i domluvení. V momentě, kdy vznikl náš spolek, se na nás ze spolku Lubavia i ze skautu dívali trochu s podezřením, že jim tady chceme něco vzít. Ale tak to není. Chceme dát dohromady zejména interiér a také bych rád navázal na myšlenky z 90. let a vymyslel celkovou koncepci, co s areálem. Honza Pečínka sem hlavně přivedl mladé lidi, ti sem budou vodit zase své děti. Jeho obrovský přínos je v tom, že zájem o Starou Vodu poslal dál, aby lidé z Olomouce, Velkého Týnce a ze všech možných koutů republiky i světa nezapomněli.

Hrozilo, že by se Stará Voda mohla dostat úplně na okraj zájmu?
To asi ne, ale je pravda, že do vyjmutí z vojenského prostoru tady chyběl běžný život. Teď díky tomu, že je kostel každý víkend otevřený, se sem vrátili lidé, přestože dědina tady není. Je to jediný kostel v okruhu třiceti kilometrů čtverečních otevřený celý víkend, v sobotu od 10, v neděli od 11 do 18 hodin. Je hodně důležité, aby to místo žilo.

Vnímáte to jako první krok k obnově kostela?
Určitě. Teď třeba i kvůli nezájmu upadla římsa, protože tady roky nikdo nebyl za deště. Přišel jsem na to náhodou, když jsem viděl, že voda tekla vrchem přes kotlík okapu. Odtud nasakoval celý roh věže a letos kus upadl. Když tu budou lidé, uvidí, co tento dům boží potřebuje.

Potřebuje místo takovou péči, že se tu uplatní vícero spolků?
Rozhodně. Dosud chybělo zaměření na vnitřek, jeho obnova nebyla nikdy dokončena. Co se týče venku, šlo také jen o nejzákladnější údržbu. Nebyly tu zelené plochy, v tom bychom chtěli na práci Honzy Pečínky navázat. Loni jsme s obcí vysekli poslední křoviny. Něco už je spálené round-upem, zahrada bude zase zelená. Historicky tu byla miniatura Květné zahrady v Kroměříži. Ve Staré Vodě, takovém zapadlém místě!

Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz