Jiří Solovský se svými papoušky vypadá jako pirát z Karibiku, když vyráží na vycházku. Jeho trasa začíná na cyklostezce z Medlova do Hlivic a pokračuje po asfaltové cestě na Královou až k Benkovu a Uničovu, odkud se stočí zpátky domů.
Denně takto urazí přes osm kilometrů a všude, kde se objeví, budí pozornost.„Sbíhají se k nám děti ze školek a ptají se na vše možné, cyklisté si nás fotí, místní mávají, jsme pro všechny atrakce. Za dobu, co chodíme, jsme si tady už vytvořili slušný fanklub,“ směje se chovatel.
I když má papoušky dobře vychované a umějí pěkně pozdravit, s cizími lidmi se příliš nekamarádí. To se pak ozývá jakési tfuj, zaslechl i fotoreportér, který je pro iDNES.cz fotil. „Skoro to vypadá, že na vás chce plivnout, že?“ žertuje majitel.
„To víte, mají jediného pána a tím jsem já. Respektují ještě mou ženu, ale nikoho dalšího si k tělu příliš nepouštějí, včetně vnoučat. Mají silné zobáky, kterými bez problémů rozlousknou vlašský ořech, takže všem doporučuji držet se raději dál,“ varuje Solovský, zatímco z kapsy vytahuje vodítko na psy, popustí ho a svým opeřencům dopřeje možnost proletět se v desetimetrové výšce, až kam vodítko dosáhne.
Papoušci spokojeně několikrát zakrouží a zase usednou chovateli na rameno. „Víte, je to náš rituál, ani nevím, kdo je při něm šťastnější,“ přemítá vitální šestašedesátník.
„Žena nosí sluchátka, aby ji nebolela hlava“
S procházkami začal loni na jaře kvůli svému zdraví, potřeboval shodit pár kilogramů. Od té doby chodí každý den, pokud to počasí dovolí. Vedra papouškům nevadí, horší je déšť a hlavně vítr, jenž je sfoukává z ramen dolů, což nesnášejí.
Nejdříve však chovatel musel papoušky naučit na kšíry, šlo to ztuha. Když ale pochopili, co za svobodu je poté čeká, vzali kšíry na milost a dnes už se na ně vysloveně těší, výlety totiž milují. Sedí, významně se rozhlížejí kolem a nasávají okolní atmosféru.
Zaručeně také poznají, když je procházka u konce, to pak nastává čirý zmatek. Papoušci hlasitě protestují, nadávají, křičí, zpátky do voliéry se jim vůbec nechce. „Moje žena doma nosí sluchátka, aby ji z toho rámusu nebolela hlava,“ svěřuje se Solovský.
 Seriál iDNES Můj mazel představuje netradiční chovatele a jejich miláčky. První díl: Druhý díl: Třetí díl: Čtvrtý díl: Pátý díl: Šestý díl: Osmý díl: |
Voliéru papouškům sám vyrobil, nachází se v pokoji, který sousedí s obývákem a kuchyní.
„Zavření bývají hlavně přes noc, jinak je doma máme na volno a mohou si létat, kam se jim zachce,“ vysvětluje chovatel a jeho žena hned ukazuje od zobáků poškrábaný nábytek, zničenou kuchyňskou linku a oškubané záclony, jež už několikrát měnila.
Papoušci rádi sedávají na garnýži, kde si hrají tak, že se schovávají za záclonou a se slovy „aha tě“ vykukují ven, nebo pak na skříňce, ve které jsou hrnky. „Když zapomenu zavřít dvířka, jeden hrneček po druhém za ucha vytahají ven, umíte si představit toho rozbitého nádobí. Jsou to neřádi, ale stejně je máme rádi,“ líčí odevzdaně žena.
O papoušcích snil Jiří Solovský celý život. Pořídil si je však až na důchod, aby se jim mohl věnovat. Darinku dostal od své ženy k narozeninám, on jí dal zase Arneho. Každý je přišel skoro na třicet tisíc.
Mají rozum tříletého dítěte
Jiří Solovský vzpomíná, jak je krmil po lžičkách krupicí, což bylo skoro před čtyřmi lety. Od té doby arové pěkně narostli.
„Rozpětí křídel mají metr a stejně měří i na výšku. Každý váží jedno kilo,“ popisuje chovatel, jemuž s příchodem papoušků skončily i dovolené. „Nemůžeme bez nich nikam odjet. Už jen když vyrazím na čtyři dny na ryby, tak se pak se mnou nebaví. Není ani žádná pusinka, nic,“ vypráví.
A vzpomíná na manželský pár, který choval mluvícího žaka, jenž uměl přes 300 slov a řekl dokonce i básničku. Jenže pak manželé odjeli na dva týdny do Turecka a po návratu je doma čekal úplně jiný papoušek. „Doslova oněměl a už tři roky neřekl ani slovo,“ popisuje Solovský.
„Arové mají rozum tříletého dítěte, takže moc dobře vnímají vše, co se kolem nich děje. Cítí radost, štěstí, stres, samotu a chovají se stejně jako děti – hašteří se, hádají, jsou náladoví, a pak se zase milují,“ vysvětluje.
Své ary ararauny opatruje jako oko v hlavě. Přesto se mu jednou podařilo špatně zavřít venkovní voliéru a Darinka mu uletěla. Její páníček se ji snažil několik dní odchytit, asistovali mu při tom i místní hasiči s cisternou a vysokozdvižnou plošinou.
„Nejdřív ji chtěli proudem vody srazit k zemi, jenže vždycky uletěla. Už to vypadalo na nezdařenou misi, ale já přemluvil velitele ještě na jednu akci. Vyjel jsem na plošině až do koruny nejvyššího stromu v okolí, na němž Darina seděla, a pořád k ní mluvil. Když jsem se pak pro ni natáhl, ani se nehnula a skončila mi v dlaních. Položila mi hlavu na rameno a úplně se mi odevzdala. Byla po čtyřech dnech na svobodě úplně vyhladovělá a vyčerpaná,“ vzpomíná na radostné shledání.
Jednou, když mu uletěli oba papoušci, jel zrovna na kole na místní fotbalové hřiště sledovat utkání. Cítil, že ho někdo pronásleduje.
„Věděl jsem, že jsou poblíž, že mě sledují, tak jsem na ně pořád mluvil. Něžně jsem jim nadával do tuláků, a když jsem dojel na hřiště, už tam na mě čekali. Seděli tam v celé své kráse, jejich peří se na slunci krásně lesklo. A když zakroužili nad hřištěm, i hráči málem zapomněli hrát,“ směje se Solovský.
Po zápase zase sedl na kolo a papoušci ho následovali domů. Pro Darinku si pak musel vylézt po žebříku do křoví, pro Arneho na ořech.
„Myslím, že už je mezi námi jakési pouto a že by mi neuletěli. Minimálně na to jídlo by se snad vždycky vrátili,“ věří majitel, který si papoušky náležitě rozmazlil. Podstrojuje jim ovoce, zeleninu, všechny druhy ořechů i semen a granule s vitaminy a minerály.
Arne si sprchu užívá
Papoušci také milují své rituály. Do osmi do rána je u Solovských naprostý klid, ale když poté chovatel nepřinese snídani, začne neskutečný kravál.
Každý pátek také chovatel Arneho sprchuje. „Vodu normálně nesnáší, ale v pátek dělám velký úklid, umývám klec a Arne toho využije. Vletí pod sprchu a natahuje jedno křídlo, pak druhé, děsně si to užívá,“ popisuje Solovský, jenž dostane za odměnu i pusu. „Dej pusinku,“ říkají jeho papoušci často a rádi, někdy však dojde i na rodinné rozepře.
„To je pak u nás doma úplná Itálie, až peří lítá, a ozývají se slova jako magore, vole, tak už dost a nech mě na pokoji. Ani nevím, kde to všechno pobrali, my se ženou je nadávat rozhodně neučíme,“ dušuje se Solovský, když vtom se ze sousedního pokoje ozve: Tak už ticho!
Jasný signál toho, že rozhovor je u konce. Ještě u dveří se tomu s chovatelem a jeho ženou hlasitě zasmějeme.
„Ušil jsem si na sebe bič. Ale nelituji toho. Jen jsem si je měl pořídit dřív. Arové se dožívají 70 let, takže tu budu muset být do 120, abych se o ně postaral,“ uzavírá chovatel.