Za úspěch je považován okamžik, když seniorům dokážu pomoci. „Musíte se na ně napojit a být s nimi tady a teď, a ne jim to třeba vyvracet,“ svěřuje se žena, jež nedávno převzala ocenění Pečovatelka roku 2024.
Cenu získala v kategorii ambulantních sociálních služeb. Pracuje tedy s lidmi, které rodiny nebo řidič přivezou do centra denních služeb v olomoucké Rooseveltově ulici. Zůstat mohou od půl sedmé ráno do sedmé večerní. Pracuje se na dvě směny, v sobotu je provozní doba o dvě hodiny kratší.
Míst jsou tři desítky, uživateli služby jsou mnohdy pacienti s chronickým duševním onemocněním.
Největší hrozba je po povodních samota, lidé jsou vyčerpaní, říká psycholog |
„Lidé mají různé poruchy paměti a často se vracejí do dětství, kdy hledají třeba rodiče. Když klient potřebuje pomoc, musí mu člověk umět porozumět. Využíváme takzvanou biografickou péči. Je to shrnutí života člověka. Snažíme se o něm co nejvíce dozvědět a potom s tím pracujeme,“ popisuje metodu, kterou v Olomouci začali praktikovat jako jedni z prvních v Česku.
Pomáhají fotografie a životní kapitoly či zážitky sepsané do podoby útlé knihy. Může jít o důvěrná nebo hodně podrobná sdělení, mají ovšem velkou váhu.
„Lidé si například vzpomenou, co měli v dětství či dospělosti rádi. Navážeme pak rozhovor na to téma a oni se třeba zklidní. Najednou jsou přítomní,“ říká Miroslava Nováková.
Je potřeba člověka „načíst“
Vyslechne tak spousty příběhů z minulosti. „Je to dobré i pro nás, jsme s kolegyněmi o hodně mladší než oni, dozvíme se, jak se žilo, vzpomínáme s nimi na to, co pro ně bylo důležité. Podstatné je znát dobře daného člověka, abychom se na něj mohli napojit a v daný den mu třeba pomoci. Musíme ho mít načteného,“ přibližuje pečovatelka.
Někteří klienty se narodili ve 30. letech, jedné paní je 97 let. Převažuje skupina ve věku zhruba 75 až 90 let.
„Dělá mi radost, když dokážu někomu pomoci a vykouzlím mu úsměv na tváři. Někdo má vůči seniorům předsudky, ale oni takoví nejsou. Kolikrát jsou to tak mladé duše, že by i mladší koukali. Je s nimi sranda,“ těší usměvavou padesátiletou ženu.
Některým k vysokému věku možná pomohlo i intenzivní cvičení v Sokolu, ostatně slety jsou častým tématem vzpomínek.
Znát životní příběhy může pomoci vyřešit i perné chvilky podobné momentu, kdy se jeden z klientů rozhodl, že se nevrátí z procházky, a začal odcházet směrem k tramvajové trati. Přemlouvání nepomáhalo.
První děti z dětských domovů se nastěhovaly do rodinných bytů i s vychovateli |
„Potom mě napadlo něco z jeho biografie a zmínila jsem, že s ním pracoval pán, který zakládal Valašské muzeum, a on ho znal. Najednou úplně ‚přeblikl‘, začal mne poslouchat. Řekla jsem mu, že mu v centru ukážu knihy, něco mu k tomu vytisknu. Zabralo to a vrátil se se mnou. Někdy naopak nepomůže nic a jen vedle člověka sedíte a čekáte, co bude. Musíme hlavně s klidem,“ poodhaluje žena, která má za sebou v organizaci už 15 let.
Právě lidský přístup, profesionalita a odhodlání jí vynesly ocenění udělované Diakonií ČCE a Asociací poskytovatelů sociálních služeb. Organizátoři kromě poděkování za jejich práci upozorňují také na skutečnost, že povolání pečovatelek a pečovatelů je často podhodnocené. Nedostává se mu patřičné prestiže a společenského uznání, ačkoli pomáhající profese patří mezi nejzáslužnější a nejdůležitější.
Miroslava Nováková souhlasí, ale nestěžuje si. „Práce mě baví, je potřeba dělat ji srdcem, člověk se s tím musí narodit. Jsem ráda, když můžu pomoct. Nese to samozřejmě i jiné stránky, klienti nejsou vždy dobře naladění, práce je stresová, ale nesmíte si to brát. Je potřeba si nastavit určité hranice, přes které nepůjdete. Jsem tu pro uživatele, ale nejde za ně vše přebírat,“ říká.
Zároveň ale přemítá, kdo se bude starat o penzisty, kterých postupně přibývá. Ostatně podle statistiků budou v roce 2080 tvořit z celkového počtu obyvatel kraje třetinu lidé starší 65 let. A ačkoli do centra chodí například na praxe budoucí sestřičky, mladých uchazečů o práci moc není.
Centrum jako lék na samotu
Ne všichni, kdo využívají služeb centra, přitom trpí duševním onemocněním. Patří mezi ně i žena, která pravidelně vyráží do sauny nebo chodí za kamarádkou. Párkrát do týdne ale zažehnává samotu i tam. Může si zacvičit, zazpívat, povykládat.
Pro část lidí je cesta do centra zároveň motivace udržet si aspoň nezbytné návyky: „Když sem člověk přijde, nakopne ho to a neschází. Pokud zůstanou doma, byli by třeba v pyžamu celé dopoledne. Nepijí, nevyzvednou si oběd a v ten den se nenají. U nás dohlédneme, aby měli to, co potřebují.
Sociální služby pro seniory Olomouc také spolupracují s rodinným centrem a nově k nim začne jezdit na společné zpívání i mateřská škola. Velkou vzpruhou je pro starší ročníky rovněž canisterapie, tedy cvičitelka s terapeutickým psem. „Máme takové domácí prostředí. Jsme s lidmi celý den, přilnou vám k srdci. Prošlo kolem mne spousta klientů, často si na ně různě vzpomenu, i když už třeba nežijí,“ uzavírá Miroslava Nováková.