Armádního hrdinu spojilo s Hranicemi na Přerovsku jeho tříleté působení na tehdy vznikající vojenské akademii, kam byl přidělen v roce 1920. Působil zde jako instruktor roty kurzu důstojnických čekatelů, později byl učitelem nauky o plynech.

V roce 1922 se v hodnosti kapitána stal pobočníkem velitele akademie, která připravovala důstojníky československé armády se zaměřením na pěchotu, dělostřelectvo jízdu i letectvo.

Ve stejné budově kasáren, kde je i expozice, se v zrcadlovém sále seznámil se svou budoucí ženou Marií Sehnalovou. V Hranicích měli svatbu a v roce 1922 se jim narodilo dítě.

Píka se do Hranic rád vracel

„K hranickým kasárnám měl vztah. I když byl později v Praze a jeho kariéra stoupala, při různých příležitostech se sem vracel. S městem byl spjatý i život jeho manželky, vyrůstal zde také jejich syn Milan, jenž se stal rovněž generálem,“ připomenula ředitelka Slezského zemského muzea v Opavě a spoluautorka výstavy Jana Horáková.

Výstava o Píkovi doprovázející novou část stálé expozice hranické posádky ukazuje i jeho dosud málo známé snímky. Podle vojenského historika a ředitele Památníku Lidice Eduarda Stehlíka, dalšího ze spoluautorů, pocházejí z generálovy osobní pozůstalosti nebo archivů řady jeho přátel, kde je kurátoři cíleně vyhledávali.

„Důležitá je třeba fotografie, kde je na nemocničním lůžku právě se svým synem. Je to jejich poslední společný snímek z dubna 1949, jelikož 5. května byl generál zatčen a přímo z nemocnice, kde se zotavoval po operaci, odvezen. Do občanského života už se nikdy nevrátil,“ upozornila Horáková.

Rodina o zatčení ani nevěděla. Píka byl pak oběšen 21. června na dvoře plzeňské věznice Bory.

Pistole ležela půl století pod zemí zabalená v plátěné tašce

Nejvýraznější připomínkou je torzo Píkovy osobní zbraně Walther PPK, kterou jeho syn zakopal nedaleko rodného domu v Hranicích v roce 1956. Až o třiapadesát let později místo ukázal štábu při natáčení dokumentu Můj otec generál.

„Když po zatčení manžela musela Marie Píková v roce 1949 opustit Prahu, osobní věci, které Státní bezpečnost neuchvátila, brala s sebou,“ popsala Horáková.

„Zbraň nenašli, odvezla ji tedy do Hranic, ale protože byli oba se synem pod dozorem StB, tak v 50. letech, kdy byly opravdu tvrdé represe komunistického režimu, se Milan rozhodl, že zbraň zakope,“ doplnila Horáková. Pistole ležela v zemi zabalená v papíru a plátěné tašce více než půl století.

Ředitelka opavského muzea přečetla při zahájení výstavy dopis, který napsal Píka před popravou své ženě. „Opouštím tento svět ve víře, že národ se sjednotí, že bude snášenlivý a bude se opět radovati ze spravedlnosti a práva,“ stojí v něm.

„Poslední moje přání je, abyste netruchlili pro mne. Umírám s plným vědomím, že jsem chtěl jen dobro národa, i když jsem při tom dělal chyby, lidsky odůvodnitelné. Nejsem si vědom viny, proto jdu klidně na smrt,“ mrazí z Píkových slov.

„Hrdinství a osobnost generála Heliodora Píky jsou mimořádné. Jeho životního postoje mohou být inspirací pro další generace a naše dějiny,“ vzdala hold senátorka za Přerovsko a iniciátorka výstavy Jitka Seitlová (KDU-ČSL).

„Ve vojenské kariéře i v lidském rozhodování podřizoval osobní zájmy vyšším, těm národním, a to v zájmu demokracie a svobody. Zdejší kasárna, město Hranice i náš region mohou být na tuto osobnost velmi hrdí,“ vyzdvihla senátorka.

První oběť justičních vražd

Píka se stal první obětí justičních vražd po únorovém převratu roku 1948. „Pro nás vojáky je nesmírně důležité mít vzory. Nejen proto, že jsou to dobří velitelé, stratégové, taktici, ale i pro jejich schopnost prosazovat hodnoty cti a demokracie,“ uvedl Zdeněk Mikula, velitel 7. mechanizované brigády se sídlem v Hranicích.

„Spousta z těchto lidí za ně položila život, ať už ve válkách, nebo byli popraveni zrůdným komunistickým režimem. Jako brigádě je nám velkou ctí, že můžeme naši stálou expozici rozšířit a umožnit nejen našim vojákům, ale i veřejnosti, seznámit se s důležitým kusem československé historie a tímto významným vojákem,“ zdůraznil.

Vstup do posádkového muzea je zdarma, termín a čas návštěvy je nutné předem domluvit s náčelníkem posádkového domu armády.