Bajerův podnik je pro mě kavárnou, kde se mohu zasnít, říká publicista Polák

  8:30
Jako Paříž má Dva Magoty, Vídeň Hawelku a Praha Slávii a Louvre, chodí Pardubice k Bajerovi. Nejen na východě Čech známý retropodnik odhaluje objevitelská kniha secesního střihu publicisty Jiřího Poláka a fotografa Miloše Schmiedbergera Café Bajer – Příběhy z kavárny snů. Vydalo ji nakladatelství Knihy s úsměvem.

Milan Bajer s Jiřím Krampolem a publicistou Jiřím Polákem, autorem knihy Café Bajer. | foto: nakladatelství Knihy s úsměvem

„Vídeňskou kavárnu na pardubické třídě Míru, jak zní oficiální název podniku pana Milana Bajera, navštěvuji poměrně často, i když ne pravidelně, asi už deset let. Získala si mě hned od prvního vstupu, protože mám rád retro atmosféru obecně a kdekoliv, a tady jí bylo vrchovatě. Zaujala mě vším: exteriérem včetně secesního domu, členitými interiéry, atriem a především velkým množstvím starožitností, které tvoří výzdobu všech prostor,“ říká hradecký publicista Jiří Polák.

„Ano, všichni jistě známe podniky, které nějakou tou starou žehličkou, rádiem, psacím strojem, pivní lahví či reklamou na plechové ceduli chtějí navodit atmosféru starých časů, ale výsledný dojem nebývá až tak okouzlující, jak by si asi provozovatelé přáli. Ale nic proti tomu; i tak je to někdy milé. Ovšem Bajerova kavárna – to je jiný kafe,“ dodává autor knih Příběh žvýkací gumy, Jednou Taxmenem, navždy Taxmenem, Směli jsme zůstat, Když králem byl swing, Trpaslík a jeho svět či Poselství žlutého kvítku.

V čem je to v Pardubicích jiné?
Milanovi, s kterým si už dlouho tykám, se za život podařilo nasbírat ohromné množství artefaktů všeho druhu a ty – v kombinaci s jinými prvky kavárenského mobiliáře – vytvářejí zdejší neopakovatelnou atmosféru.

Kdy se zrodil nápad na knihu?
Dlouho mě však ani nenapadlo, že bych měl o této pozoruhodné kavárně, která má neméně pozoruhodnou filiálku pod názvem Čokoláda u Zelené brány, byť v menším měřítku, psát. Snad novinový či časopisecký článek, ale knihu?

A přece se tak nakonec stalo.
Musím zmínit hradeckého kamaráda jménem Rudolf Říha, který na tom, že se publikace zrodila, má velkou zásluhu. To bylo tak: Jednou jsme společně s panem velkokavárníkem seděli u velké prosklené výlohy do ulice a vyptávali se ho, co všechno předcházelo tomu, aby podnik takového rozsahu a úrovně mohl vůbec vzniknout. A tu náhle – pod dojmem barvitého Milanova vyprávění – Ruda povídá: „Jirko, ty bys měl o téhle kavárně napsat knihu.“

Tím mě zaskočil. Nikdy jsem o nějakém pohostinském podniku, ať již kavárně, nebo restauraci, nepsal a najednou mám zpracovat takové pro mě neobvyklé téma. Kroutil jsem se všelijak, leč Ruda byl neodbytný: „Tohle by fakt stálo za to; takovej stylovej kafáč se jen tak nevidí. Však ty to zvládneš.“ No, co vám mám povídat. Když dal najevo svůj zájem a souhlas také Milan Bajer, povolil jsem. Budu tedy psát o Bajerově kavárně, ale co a jak, to jsem si v tu chvíli neuměl moc představit. Naštěstí mě múza nenechala dlouho čekat. Postavím obsah knihy na Bajerově životní story a k tomu přidám příběhy některých zajímavých artefaktů, stejně jako lidí, kteří jsou zde pravidelnými návštěvníky, řekl jsem si.

Proč kavárna snů?
Jak už jsem řekl, letité věci, budovy, artefakty mě odjakživa okouzlovaly. Zvlášť z období rakousko-uherské monarchie, jíž jsme byli takřka tři století součástí. I když interiéry Vídeňské kavárny nemají dlouhou historii, vzbuzují dojem, že jde o instituci starou přinejmenším tak jako třeba Café Hawelka ve Vídni. Je tu jasně cítit c. a k. genius loci, a to je v případě podniku, jemuž není ani třicet let, opravdu pozoruhodné.

A proto je pro mě Bajerův podnik kavárnou snů, kde se aspoň na chvíli mohu odpoutat od všední reality a zasnít se; podumat o dávno uplynulých dějích a událostech, pokochat se krásou umělecky zpracovaných předmětů, výpovědní hodnotou obrazů, fotografií, knih a reklamních cedulí. K tomu popíjet výtečnou kávu nebo víno, mlsat zákusky a pohodu završit lahůdkovými telecími párečky, které – jak se na správnou Vídeňskou kavárnu sluší – mají ve zdejší nabídce své nezastupitelné místo.

Každý podnik má svůj příběh, jaký je ten Bajerův, aniž byste příliš vyzrazoval?
Nepochybně. Má ho i Bajerova kavárna. To je ale na delší vyprávění, pro které je vhodný prostor na stránkách knihy, nikoliv pro noviny. Mohu tedy jen stručně odpovědět: Jde o příběh člověka, který se svojí pracovitostí, tvořivostí, cílevědomostí vypracoval ve svém oboru od piky až na vrchol.

Co vás v něm nejvíc překvapilo či nadchlo?
Kromě celkového dojmu i zmiňované vlastnosti Milana Bajera, jež plně uplatnil při budování svého velkého díla – pomníku, dalo by se říct. Je to klasický příklad poctivého kapitalismu – poctivého podnikání, které přináší užitek provozovateli i městu. Zároveň však, a to je podle mě nejdůležitější, obohacuje společenský život široké veřejnosti.

Jaká je klientela?
Různorodá, od pána až po kmána. Ale vážně, chodí sem lidé po práci či o víkendech, umělci, milovníci historie, sběratelé, turisté – i zahraniční – sem tam i politici, příslušníci české šlechty či další zajímavé osobnosti. Dlužno říct, že ona ta kavárna není jen azylem „kavárenských povalečů“, ale i místem, kde se odbývá kulturní a společenský život. Můžete zajít na hudební vystoupení nebo se účastnit retro akcí, kdy podnik zaplní lidé oblečení do dobových kostýmů a vy si v jejich společnosti připadáte opravdu jako v prvních desetiletích 20. století.

Vedle toho se tu natáčelo několik filmů a kavárna hostila i herce pardubického divadla, kteří tu měli čtenou zkoušku. Vyprávěl mně o tom divadelní, televizní a rozhlasový režisér Radovan Lipus.

Jak se mu líbila kniha Café Bajer?
Musím však přiznat, že vedle pochvalných slov mně vytkl absenci svého autorství sloganu na počátku knihy ve znění „Každý správný frajer chodí do kavárny Bajer“. Myslel jsem si, že je anonymní, vzešlý spontánně z lidové mluvy. Pan režisér a také autor prózy, mnoha esejů a fejetonů přijal moji omluvu, a pokud dojde k dotisku, věc napravím.

A nejen to. V obsahu by se měla objevit i jeho odborná stať, neboť kavárnami coby sociologickým fenoménem se zabývá už dlouhá léta a na toto téma napsal několik prací. Z toho je patrné, že zájmy Radovana Lipuse mají široký záběr, o čemž svědčí i to, že je spoluautorem známého televizního seriálu Šumná města s architektem a hercem Davidem Vávrou v roli průvodce.

I když se časy mění, duch kaváren, kde je soukromí, diskrétní obsluha či klavírista, myslím, zůstává.... Miloval je Nezval, V + W, Milan Lasica....
Duch kaváren je věčný. O tom v knize vypovídá například herec Jiří Krampol nebo Miloš Schmiedberger, který obsah obohatil o skvělé fotografie. A to jsou nějací kavárenští znalci a fajnšmekři. Podle nich takový podnik neexistuje ani v Praze, ba ani v Paříži, kterou Miloš, bývalý barrandovský fotograf, zná jako své boty. Samozřejmě – Praha má svoji Slavii, Paříž bistra a kavárničky s přesahem na chodník, leč druhého „Bajera“ tam prý nenajdete. Nemám důvod jim nevěřit. Pokud jde o slavná jména, která uvádíte, mohu je namátkově doplnit: Jiří Štaidl, Jiří Grosmann, Miloslav Šimek, zmiňovaný Jirka Krampol, Jiří Kodet a další a další.

Slovo kavárna, hlavně s přívlastkem pražská, se dokonce stalo pejorativním označením pro skupiny lidí – kritických oponentů, ať už za totality, nebo i po ní....
Žel, k tomu skutečně došlo. Politika si najde cestu kamkoliv. Tedy i do oáz klidu, diskrétnosti, snění, pohody, přátelských diskusí, projevovaných empatií. A najednou tu máme nálepku „pražská kavárna“ spojenou s hrubým osočováním. Z mého zorného úhlu se to týká zejména těch, kteří se kriticky staví k pluralitní demokracií a stejně tak i k našemu členství v západních strukturách. Od nich už je jen krůček k milovníkům starých pořádků… Za nich – to dnes málokdo ví – platilo heslo: „Povaleči z kaváren do polí a továren!“ Toho bych se opravdu nerad znovu dožil. Dál už v daném kontextu pokračovat nebudu. Tyhle věci se do knihy nehodí a já nehodlám – ani v rámci autorské licence – je v obsahu jakkoli tolerovat.

Proč jste do příběhu zapojil Jiřího Krampola?
S Jiřím se znám léta, dělali jsme spolu autorská čtení, filmovou komedii Stáří není pro sraby v režii Tomáše Magnuska a především knižní dialog nazvaný Kluk ze Žižkova. Taky už je to pár roků, co tahle knížka s DVD přílohou Krampolových nejlepších humorných scének vyšla.

Věděl jsem, že Jirka stejně jako jeho kamarád Miloš Schmiedberger milují stylové kavárny. A tak jsem oba jednou k Bajerovi dotáhl v přesvědčení, že se jim v tomhle pardubickém a zcela výjimečném podniku bude líbit. A nemýlil jsem se. Nešetřili chválou. Pak už jen stačila nabídka ke spolupráci. Jiří Krampol vepsal do knihy své bezprostřední pocity z první návštěvy a Miloš ochotně přijal spoluautorství ve formě bohaté fotografické přílohy. Oběma jsem za to vděčný. Díky jim kniha získala o jeden další rozměr víc.

Mluvíme o spoustě podniků, znáte některé další, které by si zasloužily publikaci?
Nepochybně ano. Určitě třeba pražská Slavia. Ta má hodně silný příběh. Ten už byl ale autorsky vícekrát využit, a to v různých podobách a souvislostech. Podnik zasluhující publicitu, jak tu bylo několikrát zmiňováno, je pro mě však jen jeden. Tomu jsem se upsal a k němu – dá-li Pánbůh a dojde k dotisku, či dokonce k dalšímu vydání – se budu vždy rád vracet. Nejen obohacením původního obsahu o další texty, ale i zaměřením na další Bajerovu kavárnu se sladkým názvem, která je od své větší sestry vzdálena jen něco přes sto metrů.

K tomu snad ještě dodám, že jsem zastáncem úzkých a samozřejmě přátelských vztahů obyvatel Pardubic a Hradce. Vždyť co Pardubáků pracuje nebo studuje v Hradci a co lidí denně dojíždí z Hradce do Pardubic. Milanovi, rodilému Hradečákovi, se Pardubice staly osudem, mně městem, kam rád zajíždím a kde se cítím jako doma; nadto tu mám řadu dobrých přátel. Když už tedy rivalita, pak jen v rovině recese či vzájemného škádlení. Znáte to: Mechov u Pardubic či opačně… Budu proto rád, když tenhle pardubicko-hradecký knižní projekt bude vedle všeho ostatního jednoznačně chápán jako příspěvek k vzájemnosti a spolupráci obou měst.

Autor: