Když se architekt David Vávra a režisér Radovan Lipus v roce 2008 vydali do Svitav natáčet jeden z dílů oblíbené „street movie“ Šumná města, nezapomněli se zastavit v areálu hřbitova, kde na začátku 70. let minulého století vyrostla brutalistní stavba smuteční síně. „Zastávka v krizových letech“ měla upoutat na mimořádný počin spolupráce mezi architektem Pavlem Kupkou a sochařem Karlem Neprašem.
Dílo, ke kterému přizvali Markétu Lierovou a Bohumila Blažka, svůj výraz čerpá z estetiky pohledového betonu, který odkazuje na poválečnou tvorbu Le Corbusiera.
„Ten dům je úžasný. Ten dům je perlou ve Svitavách. Samozřejmě mi může být líto, že ... Ale proč by nejzajímavější památkou ve Svitavách nemohla být obřadní síň ze začátku 70. let minulého století? Proč? Vždyť je to pro nás velmi důležitá stavba. Smuteční síně vznikaly od konce 19. století,“ řekla uznávaná historička architektury Radomíra Sedláková během nedávných Dnů evropského dědictví, podle které patří stavba k nejpůsobivějším veřejným stavbám české architektury z předlistopadové éry.
Navázal na ni architekt Radim Oblouk, který přítomné posluchače blíže seznámil se stavbou smuteční obřadní síně. Oba se přimlouvali, aby město nechalo významnou stavbu zapsat na seznam kulturních památek.
Jako by jejich přání bylo vyslyšeno. Národní památkový ústav totiž rozjel proces, na jehož konci by stavba z roku 1971 měla být pod památkovou ochranou.
„Ministerstvo kultury obdrželo od Národního památkového ústavu návrhy na prohlášení staveb z let 60. a 70. minulého století, vzešlé z projektu NAKI. Jde o desítky staveb, jejichž vyhodnocení probíhá postupně. V současné době je například v Pardubickém kraji vedeno řízení o prohlášení kulturního domu a Památníku dr. Emila Holuba v Holicích památkou na základě návrhu vzešlého z téhož projektu,“ sdělila tisková mluvčí ministerstva kultury Ivana Awwadová.
Město chce síň vylepšit
Návrh zatím nebyl ministerstvem vyhodnocen, ale vše je na dobré cestě. „Je to pro Svitavy dobrá zpráva. Nebudu přehánět, když řeknu, že půjde o jednu z nejcennějších památek ve městě. Bude to zvlášť pro laiky, kteří architektuře moc nerozumějí, jistě šok. Někteří Svitaváci považují smuteční síň v porovnání s jinými městy za ponurou,“ řekla místostarostka Svitav Ditta Kukaňová
Vzala si za úkol zlepšení estetického vnímání uvnitř obřadní síně, odkud by v budoucnu měly zmizet nevzhledné vertikální žaluzie u vstupních dveří, závěsy na kůru či kancelářské židle pro hosty. „Nemuselo by to být až tak finančně náročné, aby to nemohlo vypadat lépe,“ dodala Kukaňová.
Odborníci za nejcennější hodnotu síně považují propojení stavby se sochařskou částí.
„Na vnější stěně z pohledového betonu je zajímavý například reliéf, kde sochař s architektem pracovali s různými myšlenkami a symbolikou. Propojují pomíjivost času se smrtí jako každodenní součásti života. Reliéf vystupující ven i dovnitř stavby zobrazuje mizející mužské a ženské postavy. Dále je zajímavý motiv slunečních hodin, který propojuje myšlenku času a světla. Kromě římských čísel a znamení zvěrokruhu si na nich Karel Nepraš vytvořil vlastní symboly, které ukazují plynutí času a koloběh lidského života,“ řekl ke stavbě plné symboliky Radim Oblouk.
Smysl a pojetí stavby vystihl v cyklu Šumná města i David Vávra. „Dům posledního setkání nahrazuje to, co bylo marxistickým výkladem zakázáno. A sice církevní duchovní stavbu.“
Pavel Kupkase narodil 15. července 1936 v Opavě. Absolvoval Fakultu architektury a pozemní stavitelství ČVUT v Praze a poté nastoupil do Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů, kde pracoval až do založení vlastního ateliéru v roce 1991. V roce 1966 absolvoval půlroční odbornou stáž v Paříži. Pravidelně od 60. let spolupracoval se sochařem Karlem Neprašem. V 90. letech se proslavil rehabilitací a obnovou pražských barokních paláců – Lichtenštejnského a Hartigovského paláce na Malostranském náměstí (HAMU), Nostického paláce na Maltézském náměstí (sídlo Ministerstva kultury ČR) a Toskánského paláce na Hradčanském náměstí (Ministerstvo zahraničních věcí ČR). Na konci 70. let se Kupka podílel na obnově historické budovy Národního divadla a návrhu jeho nové provozní budovy (kromě Nové scény) a poté se zabýval rekonstrukcemi a zástavbou na Václavském náměstí (včetně dokončení stavby vestibulu stanice metra, zástavbou tzv. Myší díry, generelem pěší zóny atd.). Jeho rukopis se projevil také u rekonstrukce gotického křídla Anežského kláštera či Černínského paláce na Loretánském náměstí (sídlo Ministerstva zahraničních věcí ČR). Mezi jeho poslední realizace patří obnova Trauttmannsdorfského paláce na Malé Straně. Často se také účastnil architektonických soutěží, v roce 1990 například získal nejvyšší ocenění za návrh oltáře pro mši papeže Jana Pavla II. na Letné. Zdroj: Česká komora architektů |