Na druhou stranu by se však diváci na Velkou pardubickou nedívali skrze drátěná oka ochranného plotu, ale dostali by se až k samotným překážkám. Tak rozdílné jsou dostihy dnes a před 150 lety, kdy se Velká pardubická poprvé konala.
„První ročník se běžel pátého listopadu 1874, bylo to ve čtvrtek, a to proto, že tehdy Velká pardubická začínala a nebyla známá a výjimečná. Dokonce se jmenovala jen Velká steeplechase a přívlastek pardubická se ujal v 80. letech. Ve čtvrtek se celkem běžely čtyři dostihy. Pokaždé ale v jiné trase a na jiných překážkách,“ přibližuje Petra Městecká z Východočeského muzea v Pardubicích.
Velká pardubická skutečně neměla jméno. Běžela se jako první a na koně čekalo 24 překážek. Tou nejtěžší byla cihlová zeď. Skákala se jako šestá v pořadí. Byla vysoká čtyři střevíce, což je starší délková míra o délce 29,5 centimetrů. Koně a jezdci překonávali i ohradu vysokou 2 a půl stopy, irská zeď se skládala z náspu vysokého 4 střevíce. Předposlední překážkou kurzu bylo pletení z trní 6 stop vysoké. Dráha měřila 4 anglické míle.
Kdo za to může?
Dostih se běžel o 8 tisíc zlatých. Terén nebyl jen travnatý, ale i bažinatý v kombinaci s oranicemi. Dráha sice byla na dnešním dostihovém závodišti, ale koně překonávali překážky tam, kde je v dnešní době parkoviště. V průběhu let se kurz posouval, na začátku však byl zhruba o půl kilometru kratší.
Otců zakladatelů bylo víc. Velkou zásluhu na tom má Český závodní spolek, na základě jeho popudu se začala Velká pardubická startovat. „Hlavními iniciátory byli hrabě Maximilian Ugarte, princ Emil Furstenberg a hrabě Oktavián Kinský. Vzešla vlastně z parforsních honů, které byly na Pardubicku velmi populární. Z těchto štvanic vzešli velmi dobří koně a jezdci a v 19. století byly velmi populární. První dráha vznikla na závodišti v roce 1856 a od té doby se zde konají dostihy,“ popsala Městecká.
Zájem byl od prvních let velký. „K předjížďkám, kteréž se tu konaly ve čtvrtek, sjelo a sešlo se neobyčejně mnoho účastníků. Přítomni byli arcivévoda Vilém, veliký počet šlechty, generálové Gruene, Pelačevič (..) a 8000 diváků. Vůbec bylo účastenství, jakéhož v Pardubicích nikdy nebylo. Počasí dosti příjemné,“ uváděl tehdejší dobový tisk k prvnímu ročníku, jehož 134. pokračování se poběží tuto neděli.
Koně ze Slovenska, Irska i USA
Letos by se na startu mohli kromě slovenských koní, kteří pardubický hipodrom navštěvují tak nějak samozřejmě, objevit dva koně z Irska a jeden ze Spojených států. Zde je ovšem nutno dodat, že valach zná evropské dráhy z Irska. Po delší době to vypadá na slušnou mezinárodní účast, ta byla přitom v začátcích Velké pardubické samozřejmostí. „Zpočátku byli jezdci šlechtici, profesionálové a vojenští důstojníci. Časem převažovali profesionální jezdci,“ řekla Městecká.
Listopadový termín, kterým se první ročník rozběhl, určoval konec žní. „Uvádí se, že při prvním ročníku byl přistaven poštovní dostavník, na kterém seděl rozhodčí,“ řekla Městecká.
Kdo by si chtěl připomenout historii slavného dostihu podrobněji, na pardubickém zámku, kde sídlí Východočeské muzeum, je nyní k vidění drobná výstava věnovaná historii slavného dostihu. Lidé tu uvidí nejen dres Josefa Váni, v němž třikrát vyhrál s Tiumenem, ale třeba také sedlo, které nosila při svých vítězných ročnících trojnásobná vítězka Orphée des Blins. Do výstavní vitríny ho zapůjčil žokej Jan Faltejsek.
V současné době probíhá na zámku ještě jedna výstava, kde si slavný dostih mohou lidé připomenout. Stačí navštívit expozici Zahraj si Pardubice.
Malí návštěvníci si mohou zkusit skočit délku Taxisova příkopu, starší zase usednout do minikina, kde běží smyčka věnovaná historii Velké pardubické.
