„Jsem ráda, že jsem si to nenechala rozmluvit. Díky tomu jsem dostala šanci někomu zachránit život,“ shrnuje svoje pocity Jana Košařová, která se s bojem s rakovinou, jehož je dárcovství kostní dřeně součástí, setkala už na gymnáziu Luďka Pika v Plzni. Už tam fungovala s vidinou, že jednou v registru bude.
Ve škole totiž stála tváří v tvář boji své oblíbené učitelky chemie Marie Helmové s rakovinou. „Byla hrozně dobrá učitelka i dobrý člověk, pořádala ve škole sluníčkové sbírky ve prospěch Nadace pro transplantace kostní dřeně, nakonec rakovině podlehla. I kvůli její památce jsem do plzeňského Českého národního registru dárců dřeně (ČNRDD) vstoupila,“ říká mladá žena, kterou ze strachu o její zdraví od vstupu do registru odrazoval i manžel.
Ten s ní nakonec nedávno dorazil do Obecního domu v Praze, kde ČNRDD ocenil 78 dárců z celé republiky, z toho tři byli z Plzeňského kraje. Díky všem těmto srdcařům dostali v minulém roce vážně nemocní pacienti šanci na život.
„Když jsem na pódiu viděla dojemné setkání dárce s příjemcem kostní dřeně, byla jsem ráda, že jsem do toho šla. Bylo fajn, že na mě byl manžel nakonec pyšný a stál po mém boku,“ vypráví Jana Košařová.
Když jí po sedmi letech od zanesení jejího jména do registru dárců zavolali, že na její kostní dřeň čeká nemocná žena z Česka, byla šťastná, ale zároveň zaskočená. „Za 14 dní mám svatbu, to nejde,“ koktala prý.
Vše dobře dopadlo, protože do odběru chybělo několik měsíců. Do dnešních dnů stihla nejen darovat dřeň, ale i otěhotnět. „A to na první pokus, no není to důvod si myslet, že odběr kostní dřeně nemůže nikomu uškodit, jak si to někteří lidé myslí? A třeba mně to při otěhotnění pomohlo,“ přemýšlí nahlas mladá žena, která v okolnostech kolem dárcovství spatřuje tak trochu ruku osudu.
„To přece nemůže být náhoda – svatba, darování dřeně, otěhotnění,“ diví se dárkyně, která je ráda, že vše stihla, protože v době těhotenství se kostní dřeň odebírat nemůže.
Poděkování za to, že je člověk zdravý
Zajímá jí prý nejen předávání kostní dřeně druhým, ale i předávání vědomostí. Vedle své práce zubařky na Stomatologické klinice Fakultní nemocnice v Plzni totiž učí na plzeňské Lékařské fakultě UK.
„Výuka studentů mě strašně baví, jsem asi takový předávací člověk,“ říká dárkyně. Podle ní by se lidé neměli bát dřeň darovat. „Pocit, že někomu mohu zachránit život, je k nezaplacení. Je to podle mě jistá forma poděkování za to, že je člověk zdravý,“ říká Jana Košařová.
Dárcovství dřeně má za sebou i 45letý Tomáš Podlešák z Plzně. „Chodím dávat krev, tam jsem jim řekl, ať si ode mě vezmou, co chtějí, tak mě zařadili do registru dárců dřeně. Když mi to nic neudělá a druhému to pomůže, je to pro mě automatické,“ říká Tomáš.
„Vůbec ničeho se nebojte. Pozitivní je, že z toho budete mít úplně suprový pocit,“ vzkazuje dalším potenciálním dárcům muž, který byl moc nadšený i ze setkání dárců v Obecním domě. Podobné akce jsou pro navázání sociálních kontaktů podle jeho názoru výborné.
„Cítil jsem, že jsem v partě lidí, kteří pro ostatní udělají cokoli. Když to řeknu s nadsázkou, tam nemůže být žádný blbec,“ popsal muž, který si dodnes pamatuje, když jako malý kluk chodil s tátou do transfuzní stanice. „Já jsem si tam hrál a táta daroval, zkrátka darování krve je rodinná tradice,“ shrnuje Plzeňan.
Když se ozvali, byl jsem rád, že budu užitečný
Dárcovství má od loňského roku společné i s Radimem Záškvarou ze Stříbra. „Mám za sebou víc než 30 odběrů krve, ale říkal jsem si, že mohu udělat víc, proto jsem se zapsal do registru,“ vypráví muž, kterého ČNRDD vyzval k dárcovství po pěti letech od zápisu.
„Vzhledem k tomu, že na světě je 40 milionů potenciálních dárců a daruje jen jedno procento, s telefonátem, že jsem vhodný dárce, jsem vůbec nepočítal. Když se ozvali, byl jsem moc rád, že budu užitečný,“ říká muž, který pracuje ve firmě Kion v Ostrově u Stříbra, kde má na starosti výrobu.
Protože má pod sebou dost lidí, zašel po odběru kostní dřeně na personální oddělení a firma zorganizovala na jeho popud zhruba měsíční kampaň na podporu dárcovství dřeně. „Pracovníci Nadace pro transplantace kostní dřeně do firmy zavítali s prezentací a výsledkem bylo asi 17 lidí zapsaných do registru,“ raduje se Radim Záškvara.
„Mohlo to být víc, ale lidé se bojí, že odběr bolí,“ nastiňuje dárce, který na vlastní kůži ví, že nikdo obavy mít nemusí. Není to prý nic, co by se nedalo vydržet. Jediné omezení je, že čtyři hodiny musí člověk jen ležet a je odkázán na pomoc sestry.
„Já sice obětuji čtyři hodiny ze svého života, ale druhému můžu dát celý život, navíc je na pokoji televize, mohu s pomocí sluchátek poslouchat hudbu, člověk si vlastně odpočine. Manželce jsem říkal, že si nepamatuji, kdy jsem přes den čtyři hodiny ležel v posteli,“ vzpomíná s úsměvem dárce.