„K dobrovolnictví jsem se dostala, když mi bylo dvacet. Začala jsem v Pontonu v projektu Klubíčko, který se stará o nejmenší děti. Předtím jsem chtěla studovat předškolní pedagogiku, ale nakonec jsem šla studovat sociální práci,“ vysvětluje Michaela Šafránková.

Po studiích začala působit v nízkoprahovém zařízení pro děti a mládež Pixla, které spadá pod Ponton. Tam už se věnuje mladým od šesti do dvaceti let. Asi před pěti lety pak dostala na starost koordinování dobrovolníků, kteří Pontonu v jeho aktivitách pomáhají.

Michaela Šafránková připouští, že věnovat se dětem, kterým se snaží pomáhat, není snadné. „Občas jsou jejich příběhy docela složité. Ta práce je psychicky náročná. Ale hezkých momentů je přitom docela dost, takže kvůli tomu to pořád dělám ráda,“ říká.

V klubu Pixla se denně vystřídá 30 až 40 dětí a mladých. Klub působí i terénní formou. Organizuje přitom například fotbalové tréninky nebo preventivní programy. „Děti můžou jen tak přijít zahrát si fotbálek, nějakou společenskou hru nebo se jen setkat s kamarády,“ popisuje.

Fotbal v režii klubu má zvláštní regule. „Týmy mohou být namíchané, vítáme, aby hráli holky i kluci a mohou si nastavit pravidla tak, aby byla příjemná pro všechny. Například tak, že když dá holka gól, platí za dva nebo že za gól zatleskají. Pak si sami při hře dohlížejí na dodržování pravidel. Po hře se udělují body za fotbalové dovednosti a za férovost. Ty mají větší váhu než body za góly,“ uvedla. Hráči jsou vedeni k tomu, aby se uměli pochválit, aby zvládli sebereflexi nebo ocenili tým.

Myslí si, že rodiče dětí, které se do aktivit klubu zapojují, jsou rádi, že se jim jejich potomci věnují a dávají to občas najevo.

Počet klientů Pontonu podle Šafránkové roste. „Děti k nám docházejí, protože se o nás dozvědí od sourozenců nebo spolužáků. Takže si ani nemusíme dělat reklamu, protože se takhle děti nabalují na své kamarády a příbuzné,“ líčí držitelka ocenění Maják.