Návrh na soudní rehabilitaci devíti římskokatolických duchovních podal ke Krajskému soudu v Plzni plzeňský státní zástupce Petr Brýda. „Cílem je navrácení občanské cti, kterou člověk uvržením do vězení pozbývá,“ uvedl advokát Lubomír Müller, který návrh na rehabilitaci podal.

Duchovní působili v západních Čechách a 9. září 1949 byli protiprávně zatčeni a nakonec skončili ve vazbě – například za to, že odmítli přísahat věrnost socialismu.

Státní zástupce návrh odůvodňuje tím, že v řízení za komunistického režimu došlo k porušení základních principů náboženské svobody, proto věc předložil Krajskému soudu v Plzni. Současná právní úprava totiž umožňuje nápravu i po více než 75 letech.

V odůvodnění jejich zatčení komunistická justiční mašinérie uvedla, že ochotně přijímali tajnou kurýrní cestou různé ilegálně rozmnožované oběžníky s protistátním obsahem, jako byly pastýřské listy, dekret Svatého stolce a jiné dokumenty.

„Také rozmnožili petici či prohlášení adresované vládě Československé republiky, případně Ústřednímu výboru Národní fronty, v níž prohlašují, že se zříkají svých kněžských platů,“ stálo v odůvodnění jejich zatčení.

Müller vysvětlil, že koncem roku 1949 byl v Československu přijat nový zákon o církvích, který stanovoval duchovním platy a zároveň je nutil slibovat věrnost socialismu. „Tím si je komunisté zavázali. Někteří kněží proto řekli: my tyto platy nechceme, protože nechceme slibovat věrnost socialismu, což bylo bráno jako vzpoura proti režimu,“ nastínil advokát.

Po téměř dvou měsících byli duchovní bez soudního projednání a vysvětlení propuštěni. Müller připomněl, že tehdy platná ústava přitom proklamovala, že každý má právo vyznávat soukromě i veřejně jakoukoli náboženskou víru.

Vše odstartoval bratr posledního politického vězně

Cesta k rehabilitaci začala tím, že se na Müllera před několika lety obrátil Jiří Wonka, bratr zesnulého Pavla Wonky, který v roce 1988 zemřel v královéhradecké věznici a je označován jako poslední politický vězeň, který zemřel v komunistických věznicích. „Požádal mě, abych mu pomohl s Pavlovou rehabilitací, což se povedlo,“ vypráví Müller.

Poté ho Jiří Wonka oslovil s žádostí, jestli by se nezasadil o rehabilitaci jeho strýce Františka Wonky, faráře v Manětíně, který byl v době komunistické totality také nespravedlivě uvězněn. I jeho rehabilitace se v režii státního zástupce Brýdy před čtyřmi lety podařila.

„Tím se otevřely dveře k dalším případům. V rozhodnutí soudu bylo totiž řečeno, že František Wonka byl uvězněn se skupinou kněží,“ popisuje advokát. O pomoc s jejich rehabilitací se na Müllera obrátil Jan Kratochvil, spoluzakladatel soukromého Muzea českého, slovenského a rusínského exilu 20. století.

Podle Brýdy je rehabilitace na dobré cestě. „Po obdržení podnětu jsem si řekl, že když soud rehabilitoval pátera Františka Wonku, měl by rehabilitovat i tyto kněze. Byl to totiž podobný případ, tedy odpor proti tehdejší vládě,“ uvedl státní zástupce.

Dodal, že shánění dokumentů nebyla procházka růžovým sadem. „Pátral jsem asi tři měsíce v institucích po celé republice, ale nakonec jsem měl štěstí,“ shrnuje Brýda, který hledal v archivech různých stupňů, včetně místního okresního archivu nebo dokumentů někdejší Státní bezpečnosti (StB).

Na otázku, jestli se česká společnost vypořádala s komunistickou minulostí dostatečně, Müller odpověděl, že kdyby tomu tak bylo, podobné rehabilitační procesy by probíhat nemusely.

„Tito lidé měli být z podnětu státu už dávno rehabilitováni, a ne po 35 letech od pádu režimu tyto případy stále řešit. To se mohlo uskutečnit už v roce 1990. Státní zastupitelství by ale muselo být aktivní a zajímat se o podobné případy,“ posteskl si Müller, který má na kontě nejvíce případů vzniklých za minulého režimu kvůli odpírání vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského vyznání, zejména z řad svědků Jehovových, k nimž patří i on sám.

Müller s Kratochvilem stáli i za podnětem k rehabilitaci Státní bezpečností umučeného faráře Josefa Toufara, obviněného v roce 1950 z protistátní činnosti v souvislosti s takzvaným číhošťským zázrakem. „K rehabilitaci došlo až loni v listopadu, tedy paradoxně až poté, co bylo Josefu Toufarovi prezidentem Milošem Zemanem uděleno státní vyznamenání,“ dodává Müller.