Chodsko bylo předurčené k obětování, ženisté měli zpomalit německou armádu - regiony.impuls.cz

Chodsko bylo předurčené k obětování, ženisté měli zpomalit německou armádu

  8:02
Co se dělo na západní hranici v posledních letech, měsících a dnech před německou okupací, zachycuje mimořádně plasticky a čtivě nedávno vydaná kniha Radana Láška s titulem Stráž na chodském pomezí 1938. Jak autor říká, patřila většina Chodska v plánované obraně ČSR k předem obětovanému území.

Průjezd kolony obrněných vozů SdKfz 221 výhybným zařízením č. 2 před folmavskou celnicí 8. října 1938 | foto: Archiv Radana Láška

Pohraniční jednotky a ženisté měli pouze zpomalit očekávaný postup německé armády a způsobit mu první ztráty před jeho útokem na hlavní obranné postavení, vybudované 25–30 kilometrů od hranic.

„Ta pevnostní linie byla postavena až u Holýšova. U hranic by byl veden jen boj na zdrženou a jednotky Stráže ochrany státu by byly obětovány. Buď by se nestačily stáhnout, nebo by byly rozdrceny při prvních náporech,“ připomíná Lášek.

Ve své knize popisuje vojenské jednotky dislokované za první republiky v jihozápadních Čechách, jako byl například známý hřebčín v Hostouni, týlová jednotka významná pro chod armády. Dočíst se lze například o hraničářském praporu Sibiřských úderníků, Pětatřicátnících, pěším pluku ZLO 153 a dalších útvarech, které v regionu působily za první republiky.

Podrobně se zabývá plánovanou výstavbou těžkého a lehkého opevnění a zajištěním silnic u hranice zařízeními znemožňujícími dopravu, jako byly speciální závory s betonovými výhybnými zídkami pro zpomalení jízdy.

Psal se rok 1936 a mladá československá republika se chystala posílit obranu svých hranic tváří v tvář rostoucí agresi hitlerovského Německa. Pohraničí do té doby strážilo v součinnosti s armádou především četnictvo a finanční stráž a stát se rozhodl vytvořit novou bezpečnostní složku, Stráž obrany státu (SOS).

Stráž čelila útokům zfanatizovaných německých obyvatel

V květnu 1938 už nastoupilo v době pohotovosti do jejích 31 praporů 27 tisíc mužů, v září pak 30 tisíc. A čelili provokacím i otevřeným útokům zfanatizovaných německých obyvatel.

„Na území Plzeňského kraje působil prapor SOS s velitelstvím v Domažlicích. Kontroloval oblast přesahující Chodsko – od Železné Rudy až téměř po Rozvadov na západě. Prudkost bojů SOS s teroristickými formacemi Hitlerova Freikorpsu připomíná kniha skrze podrobná služební hlášení a vzpomínky účastníků, doplněné i výčtem raněných a padlých příslušníků SOS,“ přibližuje Radan Lášek.

Prapor vznikl v oblasti, kde převažovalo německé obyvatelstvo a jeho jednotky nebylo snadné personálně zajistit. Povoláváni do nich byli proto často i místní Němci, kteří byli zaměřeni protinacisticky. Po Mnichovu, kdy čeští obyvatelé pohraničí opustili, se právě na tyto německé sociální demokraty a komunisty zaměřil nacistický teror. Stali se z nich úhlavní nepřátelé a s takovým cejchem pak šli rovnou do koncentráků.

Některé vesnice v příhraničí se vylidňovaly už od poloviny září 1938. Češi se stěhovali do vnitrozemí, Němci prchali naopak přes hranice jednak kvůli obavám z propuknutí vojenských operací, jednak proto, že vstupovali do takzvaných osvobozeneckých oddílů Sudetendeutsches Freikorps (SdFK). Napětí rostlo ze dne na den.

Němečtí povstalci byli dobrými střelci

Takto například popisují dobové dokumenty jeden z prvních větších střetů v příhraničí: „Boje o Železnorudský průsmyk vypukly v ‚černý čtvrtek‘ 22. září, kdy jednotky Freikorpsu zahájily ofenzivu po celém obvodu historických zemí. Útok začal ve 13.30 hodin po příjezdu osobního vlaku na hraniční nádraží. Nápor dvou rot SdFK byl veden třemi proudy – na Debrník, nádražní celní úřad a silniční celní úřad. Na celnici v Alžbětíně měl službu resp. Jan Psota, který byl povstalci zajat a odvlečen do Bavorska. Z alžbětínského nádraží henleinovci odvezli přes hranice tři lokomotivy s vozovým parkem, který se nacházel v čsl. části hraničního nádraží. Němci současně zajali a odvlekli tři směny čsl. železničního personálu v počtu 24 mužů, kteří byli postupně vězněni v Degendorfu, Norimberku a Eichstättu. Zpět do ČR byli propuštěni až 15. října…“.

Podle Láška bylo překvapivé, že zdejší němečtí povstalci byli dost dobří střelci. „Buď to byli pytláci, nebo měli slušný střelecký výcvik. Češi měli v této oblasti citelné ztráty a i při drobných bojích byla častá třeba prostřelená čepice a podobně. A bohužel se i dost často trefovali. Jinak to ale byli podobně zfanatizovaní němečtí radikálové jako na Karlovarsku nebo Liberecku,“ dodává autor řady publikací o vojenských opevněních a vojenské historii.

Těmito tématy se jako amatérský historik zabývá už pětadvacet let. Vlastní nakladatelství Codyprint a jeho produkci zaměřuje především na prvorepublikovou armádu, četnictvo a obranná opevnění.

„Zajímavým pramenem ke studiu událostí roku 1938 jsou fondy poválečných mimořádných soudů, které trestaly zločiny proti československému státu, proti osobám a majetku, a také udavačství v době zvýšeného ohrožení státu v letech 1938 až 1945,“ vysvětluje Lášek s tím, že případy, které se tak podařilo zpracovat, se ovšem týkají většinou jen „malých ryb“, protože hlavním postavám ze Sudetoněmecké strany se v poválečném chaosu podařilo uprchnout.

Tři roky práce v archivech

K tématu ostrahy chodského pomezí se podle vlastních slov dostal proto, že dosud bylo na okraji zájmu badatelů. „Většina autorů se zaměřuje na oblasti, kde se za první republiky budovala opevnění. Chodsko bylo vlastně předpolí, tak trochu obětované, a proto se tomu nikdo nějak soustavně a obsáhleji nevěnoval. V hrubých rysech samozřejmě byla předválečná historie toho území popsaná. Ale ne do takového detailu, jako byly všechny hraniční střety, nebo obecně příprava toho předpolí – budování překážek, příprava destrukcí atd. To téma nebylo až tak atraktivní, přitom Chodsko bylo na hlavním směru na Plzeň a Prahu, kterým chtěli Němci útočit. Kdyby bývalo došlo k bojům, přes Chodsko by se valily německé divize…,“ dodává.

Zajímavým impulsem pro zpracování tématu obrany předválečné západní hranice podle Radana Láška také bylo, že získal fotku, kde je domažlická vojenská posádka na německé přehlídce v březnu 1939. „Bylo to už po obsazení celé republiky a oni měli nařízeno se německé parády zúčastnit. Postupně jsem zjistil, že všichni důstojníci z té fotky byli posléze popraveni nebo umučeni, protože vstoupili do vojenského odboje. Byl mezi nimi například i tehdejší velitel praporu SOS Jaroslav Herkloc,“ říká Lášek.

Zmapování tématu znamenalo tři roky práce především v archivech. „Sám jsem byl překvapený, že jsem tu knihu dával dohromady takovou dobu. U jiných mi to tak dlouho netrvalo. Znamenalo to spousty cest do regionu – do archivů v Plzni a v Horšovském Týně, do Muzea Chodska v Domažlicích a podobně. K tomu musím podotknout, že přístup místních archivářů a muzejníků při zpracování tématu byl mimořádně vstřícný,“ vyzdvihuje Lášek.

„A co považuji za úžasné – podařilo se mi dohledat několik četnických rodin, od nichž jsem získal i fotografie. Díky tomu celá ta práce získává trochu i lidský rozměr. Nebylo snadné je najít, protože tím, že na Chodsku vzniklo po únoru 1948 pohraniční pásmo ostře střežené západní hranice, pak tyto rodiny četníků a financů komunisté rozestěhovali po celé republice. Nechtěli, aby tam bývalí hraničáři zůstávali, protože dobře znali terén i lidi. Tím, jak odešli do různých koutů země, ztratili navzájem kontakty a o to složitější pak pro mne bylo najít někoho z jejich potomků,“ líčí autor knihy, která obsahuje také 220 dobových fotografií a mapek, které dosud nebyly publikovány.