Soud uznal Daniela Karlíka vinným z přečinu maření úkolu úřední osoby. Rozsudek je pravomocný.

Podle závěru soudu se měl Karlík na žádost Národní protidrogové centrály podílet na rozsáhlé razii připravované v několika krajích.

O tom, že se bude něčeho podobného účastnit, se zmínil před svým známým, který se mu staral o servis aut a od něhož občas dostával informace cenné pro jeho práci kriminalisty. Policie pak při vyšetřování zjistila, že se informace o rozsáhlé razii v řádu desítek minut rozletěla po celé republice a Evropě.

„Na vše se*, protože po víkendu bude akce,“ stálo ve varovné SMS zprávě. Díky tomu klíčové postavy gangu neprodleně opustily republiku. Jedna z nich, Josef B., utekl do Španělska a později se sám přihlásil na policii. Z cest se nevrátila také Lenka H., která stála v čele skupiny vyrábějící a distribuující drogy. Tu se později podařilo zatknout na základě mezinárodního zatykače.

Dostal odměny i ocenění od primátora

Obžalovaný policista slouží u policie od roku 2002, od letošního února je postaven mimo službu. Měl skvělé hodnocení, řadu pochval a odměn. Opakovaně zachránil lidský život, za což ho dvakrát ocenil i plzeňský primátor. Navíc pomáhal i s řešením velkých případů.

Tvrdí, že svému známému řekl jen to, že si příští týden nemůže vyzvednout auto ze servisu, protože se bude účastnit větší akce. Prý netušil, že se dotyčný stýká s narkomany. Připustil ale svoji vinu a vyjádřil lítost nad tím, co se stalo. V slzách a se zlomeným hlasem také soudu vyprávěl, že nechtěl poškodit policii, kterou bere jako svoji rodinu. „Pochybil jsem nevědomky,“ pronesl mimo jiné před soudem.

Zajímavou okolností soudu byl fakt, že obhajoba využila takzvaného institutu nespornosti, kterým lze zjednodušit soudní řízení. Soudce Vladimír Žák totiž při odůvodnění rozsudku řekl, že kdyby tohoto institutu obhajoba nevyužila, byl by soud ve svízelné situaci.

Stíhání bylo totiž vedeno s jinou právní kvalifikací, než s níž byla podána obžaloba, a při normálním projednávání před soudem by pak nebylo možné použít některé důkazy, především odposlechy. Přístup obžalovaného a jeho advokáta, který uzavření případu zjednodušil, bral tedy soudce spolu s doznáním jako polehčující okolnost.

„Nemohu si ale odpustit určitý komentář,“ konstatoval soudce. V přípravném řízení se podle něj sice nepodařilo prokázat úmysl v jednání obžalovaného, nebyl ale ani vyloučen. „A viděl jsem důkazy ve spisu a dokážu si dovodit, co se odehrálo. Při projednávání případu v běžném režimu jsme také mohli dojít k tomu, že ne vše, co obžalovaný říkal, bylo pravdivé.“

Výmluvná je podle názoru soudce především časová souvislost mezi rozhovorem obžalovaného s mužem napojeným na podsvětí a smrští esemesek, která následovala. Ta pak vedla k podstatnému ztížení úkonů připravované protidrogové akce.