Důležité je, aby školáci z Ukrajiny měli motivaci, analyzuje učitelka

  8:16
Ukrajinští učitelé mají menší autoritu než ti čeští. Tím, kdo má však na Ukrajině autoritu neoddiskutovatelnou, jsou rodiče. „Když byl nějaký problém, zavolali jsme do školy rodiče, který svému dítěti párkrát domluvil,“ doporučuje na seminářích Národního pedagogického institutu Lucie Sichingerová, která se snaží ostatní pedagogy metodicky podporovat v tom, jak cizince zapojovat do výuky a integrovat je.

Lucie Sichingerová se snaží ostatní pedagogy metodicky podporovat v tom, jak cizince zapojovat do výuky a integrovat je. | foto: Petr Ježek, MF DNES

Ví, o čem mluví, protože na Masarykově základní škole v Plzni, kde učí češtinu, mají s výukou cizinců různých národností od Vietnamců, Bulharů, Poláků, Italů, Syřanů či cizinců z různých postsovětských republik dlouholeté zkušenosti. Po příchodu Ukrajinců nebyla tedy škola nijak zaskočená a pokračovala v tom, s čím před mnoha lety začala. Jak také koordinátorka vzdělávání cizinců říká, výsledkem je respekt všech žáků k jinakosti. A nejedná se o jinakost směřovanou k národnosti, ale i k dětem s různými speciálními vzdělávacími potřebami. I takové jsou ve škole dlouhodobou skutečností.

Daří se v českých školách integrovat ukrajinské uprchlíky před válkou?
Protože jsem jako lektorka díky seminářům a webinářům Národního pedagogického institutu v kontaktu i s jinými školami, myslím, že vesměs se to daří dobře, ale nedá se to říci paušálně, protože každé dítě je jiné, s některými to jde snadno, u některých to trvá dlouho.

Se kterými dětmi to jde lehce a se kterými ne?
Nejdůležitějším předpokladem je motivace dítěte, potažmo rodiny, zůstat v Česku. Když chce rodina u nás zůstat, i dítě ví, že je pro něj zásadní naučit se dobře česky, mít dobrý prospěch na základní škole, aby se potom dostalo snáze na střední školu. Děti, jejichž integrace je obtížnější, jsou z rodin, které si myslely, že do Česka uprchly jen na krátko. Doba jejich pobytu se ale prodlužuje, rodiče začínají být hodně frustrovaní, že to s návratem nevypadá nadějně. Týká se to třeba rodin z východu Ukrajiny, které domov ztratily úplně.

Tyto rodiny se tedy chtěly brzy vrátit, děti proto nebyly moc motivované učit se češtinu, ale když zjistily, že se odjezd oddaluje, motivaci získávají?
Musíme s nimi pracovat na tom, aby motivaci získaly, ale nastartovat je po měsících stagnace není vůbec jednoduché. Když se adaptace zanedbá na začátku, následně je dost těžké překonávat bariéry, se kterými do Česka přišly a další tady časem získaly. Zanedbání ale nebylo vždy na straně učitelů, spíš na straně ukrajinských rodin. Je to pochopitelné, když počítaly s tím, že setrvají v Česku jen chvíli.

Takových rodin byla většina?
To je různé. Jsou tu jednak děti, které do Česka přijely jako uprchlíci před válkou, rodiče jsou vzdělaní, pracují nebo na Ukrajině pracovali na středoškolských i vysokoškolských pozicích, nebo se jedná o rodiny, ve kterých je vzdělání prioritou. Tyto děti se docela rychle naučily česky, chtěly mít dobré známky a pracují na sobě. Do Česka přišly s tím, že v zemi zůstanou minimálně do doby, než dokončí nějaké svoje vzdělání. Některé rodiny do Česka chtěly přijet už i dříve, bez ohledu na válku. I tyto děti jsou hodně motivované.

Takže je to jako v české společnosti: vzdělaní rodiče s motivovanými dětmi – a ti ostatní?
Ano, je to stejné.

U dětí, kterým se integrace nedaří, hrají roli psychické problémy způsobené třeba tím, že je táta ve válce? Nedávno totiž na Tachovsku spáchala sebevraždu ukrajinská dívka, u níž zřejmě tento fakt rozhodl...
A to je ta další část žáků. Nemají motivaci se učit, protože tu nechtějí být, nevidí tady svou budoucnost. A pak jsou děti, které mají za sebou nějaké trauma. V naší škole jich bylo kolem pěti a dlouho jsme zjišťovali, co se v jejich duších děje.

Tyto děti nekomunikovaly?
Někdy nekomunikovaly, některé nemluvily ani s ukrajinskými dětmi, které jsou v Česku léta, říkám jim mazáci. Nebo nedělaly žádný pokrok v učení. Vše komplikoval fakt, že jejich maminky bylo těžké dostat do školy. Nakonec jsme se spojili s psycholožkou z Ukrajiny, která do Plzně uprchla před válkou a pracuje pro neziskovou organizaci Člověk v tísni. Hodně nám pomohla a pomáhá. Děti se jí otevřely i proto, že mají za sebou stejnou válečnou zkušenost. Nakonec se svěřovaly s tím, že se kvůli bombardování skrývaly ve sklepě, že mají za sebou ztrátu blízkého člověka, například otce nebo staršího bratra.

Děti, které přišly na začátku války, toto trauma za sebou většinou neměly, protože utekly rychle. V Česku se jim dostalo velké podpory, ale za rok, za rok a půl začaly přicházet děti, které už toto trauma za sebou měly a měly tu smůlu, že se dostaly do české společnosti, která už nebyla podpoře Ukrajiny tolik nakloněná, nebo byla dokonce proti Ukrajincům negativně naladěná. Souvisí to i s tím, že lidé už jsou z války unavení.

Zkrátka děti, které by potřebovaly větší podporu, ji tedy nedostaly?
Ano, navíc se setkaly s nedůvěrou, která tu občas panuje. Bohužel, ta nedůvěra je někdy i na straně pedagogů.

Ztěžuje situaci fakt, že je v Česku nedostatek psychologů?
To je velký problém. Těch je nedostatek pro české děti, natož pro ty, které mají jazykovou barieru.

Co by měly udělat ukrajinské psycholožky, psychologové a další, kteří v Česku pracují třeba jako uklízečky, sanitáři. Přihlásit se?
Kontaktují je neziskové organizace, při kterých mohou pracovat jako poradenské síly a dávat podporu dětem ve školách. Ukrajinští psychologové nebo psycholožky si v Česku nemohou otevřít vlastní praxi, když nemají nostrifikaci. Nevím, jestli by to šlo, ale bylo by fajn, kdyby mohli ve své profesi v Česku pracovat jen s ukrajinskými pacienty. To by systému hodně pomohlo.

Na co se vás učitelé nejčastěji ptají na webinářích či seminářích, které pořádáte jako lektorka Národního pedagogického institutu?¨
Největší problém je právě s motivací. Stěžují si, že děti nechtějí pracovat. Budu trochu střílet do vlastních řad, ale někdy je to způsobené i tím, že to učitelé v dobré víře zanedbali na začátku. Nechtěli děti stresovat nebo je zbytečně zatěžovat, proto je po přijetí do škol nechali na hodinách jen sedět a „nasávat“ češtinu. Ale děti, a nejen děti, si rychle zvyknou, že nemusí nic dělat, a pracovní morálka pak upadá. Za půl roku si najednou učitelé vzpomněli, že už žáci umí česky a je třeba začít pracovat, ale narazí u nich na totální nechuť.

Protože pro děti je důležitý pravidelný režim, ale namísto něj některé jen seděly a koukaly?
Učitelé celkem dobře odhadli, že za půl roku se odposlechem a komunikací s českými dětmi trochu česky naučí, ale ztratily pracovní morálku a těžko se dostávají do tempa. Proto pedagogům doporučuji, aby hned od první hodiny dítěti dali nějakou práci. Může se začít malými úkoly typu překládání slovíček, práce s tabletem, s e-learningy, dnes je hodně možností. Nároky je pak možné zvyšovat postupně. Když se s ukrajinskými dětmi od začátku pracuje, většinou do půl roku naskočí do standardního školního režimu a začnou se zapojovat. Když jsou dobře motivované, často předeženou svoje české spolužáky.

Je možné, že díky práci i traumatizované děti zapomenou na to, co zažily?
Když je v kolektivu traumatizované dítě, soustředíme se nejdříve na adaptaci, na to, aby bylo psychicky v pořádku a v klidu. To platí pro všechny lidi. Když trpí stresem, nedokážou přijímat nové poznatky. Ukrajinské děti to mají o to těžší, že se musí naučit cizí jazyk a v tomto jazyce se musí ještě vzdělávat. Musí se navíc přizpůsobit školnímu prostředí, novým lidem, nové zemi. Všechno dohromady je pro ně velký stres.

Jsou na ukrajinských školách jiné zvyky než v Česku?
Zjistili jsme, že ukrajinské školy moc nehrotí nebo neřeší absence, my jsme na to přitom hodně přísní. Školy většinou mají ve školním řádu to, že do tří dnů musí dorazit omluvenka, a když je absence trochu podezřelá, třeba dítě chybí vždy jeden, dva dny v týdnu, voláme rodičům a zjišťujeme, proč tomu tak je. Ukrajinští rodiče jsou pak dost překvapení, protože na Ukrajině školy zodpovědnost nechávají na rodičích a nevolají si je kvůli tomu do školy. Na ukrajinských školách, zvlášť na venkově, je navíc volnější režim.

Co si představit pod pojmem volnější režim? Nechtějí po žácích tolik vědomostí?
Jak kde. Ohledně vědomostí hodně záleží na tom, jestli je dítě z města nebo z vesnice, z východu nebo ze západu. Hodně se to totiž liší. Na východě nejsou ve školách tak velké nároky jako třeba od Kyjeva na západ a ve velkých městech. Benevolence k dětem je větší napříč celou Ukrajinou. Učitel tam nemá takovou autoritu jako v Česku. Myslela jsem si, že v Česku nemáme moc velkou autoritu, ale ve srovnání s Ukrajinou mají čeští učitelé autoritu velkou. Na Ukrajině ale zase mají mnohem větší autoritu rodiče. Zjistili jsme, že když děti neposlouchají a nechtějí si moc osvojit naše pravidla, naše chování ve třídě...

Tak stačí říci rodičům a oni to zařídí?
Ano, děti si srovnají, vysvětlí jim to. Když ukrajinský rodič řekne: musíš poslouchat učitele, zabere to. Samozřejmě ne vždy, ale ve většině případů. První půlrok od vypuknutí války se nám ve škole tvořily ukrajinské skupiny. Ne že by nějak strašně zlobily, ale potyčky mezi sebou, s mazáky i s českými dětmi měly. Reagovali jsme tím, že jsme zorganizovali dva aktivy jen pro ukrajinské rodiče, na které jsme pozvali tlumočníka. Díky tomu se vše srovnalo.

Pro učitele je to výhoda?
Ano. Nevím, jestli to úplně platí u všech ukrajinských rodin, ale u nás se to osvědčilo. Pozitivní zkušenost s tímto postupem mi potvrdili i učitelé na seminářích, které jsem vedla v rámci Národního pedagogického institutu.