Protože Iva Zímová jezdí fotografovat Ukrajinu od začátku 90. let, je na výstavě k vidění i snímek z toku 1998 ze Sevastopolu na Krymu, kde dva přátelé, Rus a Ukrajinec, spolu pijí samohonku. „Tenkrát nikomu nevadilo, že někdo mluví rusky a někdo ukrajinsky. Bez ohledu na jazyk a původ se dokázali přátelit,“ připomíná fotografka ozdobená náramky v ukrajinských barvách.
Protože rusko-ukrajinské prostředí zná dobře, zná i Ukrajince, kteří dlouhodobě žijí v Rusku a odhaduje, že 90 procent z nich kvůli válce se svými příbuznými či známými na Ukrajině úplně přerušila kontakt. Ruská propaganda je tak silná, že i tito lidé věří třeba lžím o tom, že na Ukrajině se musí vystřílet banderovci.
Rusko nechce pomáhat, chce Ukrajinu zničit
„Proč na nás střílíte, ptají se Ukrajinci, vždyť jste k nám každé léto jezdili, dělali jsme společně šašliki, všechno se vám líbilo, to vám nevadilo, že jsme banderovci?“ tlumočí Iva Zímová zoufalé otázky svých ukrajinských přátel, které vznášeli vůči svým příbuzným či známým v Rusku. „Je to absolutně šílené, rozdělené rodiny, které do roku 2014 spolu normálně kamarádily, jezdily do Dnipra,“ vypráví fotografka.
Podle ní každá bomba, která na ukrajinské území spadne, zvětší nenávist vůči Rusům. Těžké je pak podle ní cvakání spouště fotoaparátu na pohřbech ukrajinských vojáků za vzlykotu matek.
Podle Ivy Zímové přesto někteří Ukrajinci mluví i o tom, že válka musela přijít, aby otevřela lidem oči. „Rusové říkají, že chtějí zachránit rusky mluvící lidi na Ukrajině, i proto byli někteří rusky mluvící Ukrajinci třeba v Charkově naklonění Rusům. Dnes je nenávidí. Zkrátka Rus si proti sobě poštval i tyto své někdejší přátele. Příkladem je nejen Charkov, ale i Oděsa,“ popisuje další následek ruského vstupu na cizí území fotografka. „Kdyby za námi přijeli s kytkami, ale oni na nás začali střílet,“ stýskají si prý někteří bývalí ukrajinští přátelé Ruska.
Iva ZímováNarodila se v roce 1956 v Roudnici nad Labem. V roce 1982 odešla v touze po svobodě do Kanady, kde absolvovala obor fotografie na Dawson College v Montrealu. Dnes patří k významným osobnostem humanistické fotografie. Zobrazuje totiž osudy lidí žijících na okraji společnosti, rodiny prchající před válkou a žijící v uprchlických táborech, lidi bez prostředků, kteří potřebují pomoc. Během války v Kosovu v roce 1998 navázala spolupráci s českou nevládní organizací Člověk v tísni. Svými fotografiemi přispívá k jejímu úsilí pomáhat potřebným v různých koutech světa. Žila v ingušských táborech pro čečenské uprchlíky, s kanadskými Inuity i v romských osadách na východě Slovenska. Fotografovala v Peru, Číně, Afghánistánu, Guatemale, Mexiku, Hong-kongu, Kazachstánu či Afghánistánu. Vystavovala v mnoha zemích světa. V Plzni bude její práce k vidění do konce září. |
„Z toho je vidět, že Rusko nechce pomáhat, ale chce Ukrajinu absolutně zničit za to, že se přiklonila k západu a ne k východu, že chtěla žít lépe,“ říká. Když se v Česku setká s člověkem, který říká, že válka by měla skončit, měl by nastat mír, Ukrajinci by se měli vzdát a měli by pokoj a nebyli by mrtví, má prý jednoduchou odpověď. „Co byste dělali, kdyby někdo přišel k vám domů, vykradl vás, znásilnil ženu, zmlátil děti a vás vyhnal? Kvůli tomu, aby byl klid, se nebudete bránit a odejdete?“ vypráví s emocionálním zaujetím žena, která v roce 2022 na Ukrajinu přijela spolu s reportérem Českého rozhlasu Martinem Dorazínem.
„Válka visela ve vzduchu, ale málokdo tušil, jakou bude mít podobu. A vyrazila dech nejen nám, ale hlavně Ukrajincům a celému světu. Viděla jsem spoustu válek, ale ne ve všech byl tak jasný agresor a oběť. Ne každá byla tak transparentně černobílá, jako tahle, ukrajinská,” vypráví vitální žena před fotografií z Irpině z června 2022, čtyři měsíce od napadení celé Ukrajiny ruským agresorem.
Provizorní dřevěný přechod vyrostl tehdy vedle zničeného mostu přes řeku Irpiň. „Je to místo, kde končí hlavní město Kyjev a začíná lrpiň, dnes skoro předměstí metropole, dříve vesnice, jejíž jméno znal málokdo. Koncem února 2022 důležitý most Ukrajinci obětovali ve jménu vyšších strategických cílů a vyhodili ho do vzduchu, aby zastavily ruskou armádu v jejím postupu na Kyjev. Povedlo se jim to dokonale,“ vysvětluje fotografka.
Na návštěvníka výstavy mohou zapůsobit i fotografie ukrajinských vojáků, kteří přišli ve válce o končetiny. Na jedné z letošního března z Kyjeva je jednačtyřicetiletý Anton Ivantsiv, který se zranil v Bachmutu. Výbuch byl tak silný, že Antonovi roztrhal na kusy neprůstřelnou vestu a helmu. Jeho trup byl zohaven střepinami a utrpěl poranění mozku a četná střelná poranění v obličeji, končetinách a hrudníku. Ztratil litry krve. Byl převezen do nemocnice Mečnikov v Dněpru, kde byl jeho stav stabilizován, ale přišel o obě ruce a nohu. „Lékaři byli ohromeni, že taková zranění přežil. Anton je odhodlaný žít šťastný život plný různých zájmů,“ dodává Iva Zímová.
Nikdo ze zraněných neřekl, že vstupu do války lituje
Dech leckomu vyrazí i portrét Iry a jejího syna Vitalija. Vitalijovi Sacharukovi je třiadvacet let, zranil se v listopadu 2023. Pokusil se sestřelit dron, ale nepodařilo se mu to. Ira o něm tři dny neslyšela. Vitalij byl totiž v kómatu. Jakmile se probral, okamžitě své mamince zavolal. Vitalij absolvuje rehabilitační terapii v Centru komplexní endoprotézy, osteo integrace a bioniky v Kyjevě. Starší syn Iry a její manžel stále bojují s ruskou agresí v první linii.
Iva Zímová, která s vojáky s amputovanými končetinami hrála basket, chodila plavat a navázala přátelství, se prý od nich hodně naučila. „Nikdo z nich totiž neřekl, že vstupu do války lituje, že se má Ukrajina vzdát, že by se mělo jednat o obětování ukrajinského území,“ vypráví fotografka.
