„Většinou za mnou přicházejí ženy a děti, které se špatně adaptují ve škole. Děti si totiž po příchodu do Česka myslely, že se rychle vrátí zpátky a netušily, že válka bude trvat tak dlouho,“ popisuje Zhulanová, podle které není legrace, když se děti musejí adaptovat na novou školu, nové prostředí a nový jazyk.

„Když děti trpí stresem a úzkostí, odrazí se to v jejich chování. Někdo nekomunikuje se spolužáky třeba proto, že se bojí udělat chybu, která by mohla být terčem posměchu,“ vypráví žena, která na Ukrajině pracovala jako psycholožka pro IT společnost, jako koučka, a věnovala se i dětem.

Některé děti podle ní mají touhy, které nelze naplnit. „Svěřují se mi, že mají doma plyšáčka, kterého tam při útěku nechaly, protože jim maminka řekla, že si ho nemůžou vzít, ale pro ně to bylo strašně důležité. Naštěstí díky české společnosti si mohou vybrat plyšáčka nového,“ vypráví psycholožka.

Teď před Vánoci pracuje třeba s dětmi, které pláčou, protože chtějí za babičkou a dědečkem, a také to není možné.

Její chápavost není nasměrována jen na Ukrajince, ale i na Čechy. „Když přijdete k někomu na návštěvu a jste tam dlouho, také to může někomu vadit, takže Češi mají právo na to být na Ukrajince naštvaní. Chápu je, člověk totiž nemá povinnost trpět,“ říká paní Olena.

Její doporučení však zní nerozlišovat lidi podle národnosti, ale podle jejich lidskosti. „Pak se člověku žije lépe. Jedinou cestou, jak přečkat dobu, kdy jsou Ukrajinci s Čechy dohromady, je komunikovat,“ míní psycholožka.

Když ukrajinští sousedi dělají hluk třeba hlasitou hudbou, doporučuje komunikovat s nimi klidně a nedávat najevo hněv či agresivitu. „Já rozumím, že musíte poslouchat hlasitou hudbu, která se mi moc líbí, ale já zase mám dítě a za deset minut ho musím dát spát. Když to nepochopíte, musím volat domácímu nebo policii,“ radí.

Jako by se řídila Masarykovým heslem, že je důležitá každodenní drobná práce. V jejím případě práce pro jiné. A k tomu vede i patnáctiletou dceru, která v Česku chodí na střední školu a ještě pracuje jako dobrovolnice pro Diecézní charitu v Plzni.

Naučila se česky a letos v kostýmu anděla obdarovávala děti, což na Ukrajině zvykem není. „Je to hezká tradice, tak proč ji nepřijmout za svou,“ říká Olena Zhulanová, která je prý strašně moc vděčná Čechům, že ukrajinské uprchlíky přijali.