K dítěti nemáme manuál, tlak na rodiče je obrovský, říká psycholožka

Nedávno jste se vrátila do Česka po mnohaleté studijní a pracovní zkušenosti v USA. Jak si zvykáte, jde to snadno?
Pomalu se adaptuji, ale pracovně to není tak jednoduché. Některé testy a jiné dokumenty, na něž jsem byla v USA zvyklá, totiž ještě nejsou v Česku přeložené. Jiné ano, ale jsou k dispozici pouze ve starších verzích. Všechny materiály je totiž potřeba nejen přeložit, ale udělat pro ně normy, pro což zase musíte sehnat populaci. Také musíme sehnat povolení od společností, které je publikují a tak dále. V Čechách jsme proto u jednoho testu, u něhož bych v Americe pracovala s pátou edicí, teprve na třetí. Občas to přirovnávám k tomu, když si zvyknete pracovat na iPhonu a najednou se musíte vrátit k tlačítkové Nokii.

I přesto ale jdeme v Česku dobrým směrem. Jsem každý den fascinovaná tím, jak moc pro to děláme i přesto, že psychologů je tu opravdu nedostatek. Hodně tu také vidím posun ve vnímání psychologie. Hlavně u mladé generace, která více komunikuje svoje pocity a otevřeně říká, že chodí k terapeutovi.

Brzy po návratu do Čech jste se stala vedoucí centra dětské psychologie Kind Place. Proč zrovna tam?
Já jsem se ke Kind Place dostala tak trochu náhodou, ale hrozně se mi líbilo, jak nad projektem přemýšlí. Nadchla mě jejich mise, webovky a hlavně snaha dělat dětskou psychologii interdisciplinárně. Už teď máme v týmu kromě psychologů logopedickou a rodičovskou poradnu. Postupně chceme navázat i kontakty s psychiatrem či ergoterapeutem. V Kind Place mě navíc okouzlily i krásné prostory, na něž se podle mého názoru například v nemocnicích vůbec neklade takový důraz, jaký by měl. Když se péče odehrává v příjemném prostředí, působí to na lidskou psychiku hned mnohem lépe.

Pro koho centrum dětské psychologie vzniklo?
Kind Place vzniklo na poptávku rodičů, jež s dítětem řešili nějaký problém, který už byl zkrátka nad rámec školky či školy. Momentálně pracujeme s dětmi okolo deseti let, ale časem bychom chtěli přidat i starší děti.

A je Kind Place i pro rodiče?
Určitě, máme čistě rodičovskou poradnu. Rodič se ovšem podílí i na terapiích pro děti, protože zvlášť u mladších dětí je přítomnost rodiče hrozně důležitá. Není to tak, že k nám někdo pošle dítě a mezitím si skočí na kafe. Rodič zná své dítě nejlépe, to on je na něj expert. Když se účastní terapií, může si z ní navíc odnést nějaké zkušenosti, které pak zužitkuje při řešení problémů, které dítě trápí.

Dvojnásobek depresí, trojnásobek úzkosti. Dětem ubližuje tlak na výkon

Jste odbornice na diagnostiku. Tu nabízíte v Kind Place také?
Momentálně se věnujeme pouze terapii. Zatím nejsme zdravotnické zařízení, a proto nemůžeme dělat diagnostiku. To bychom ještě letos chtěli změnit. Neznamená to ovšem, že k nám nemohou přijít děti, které ještě nejsou diagnostikované. Spousta rodičů si myslí, že se nejprve musí stanovit diagnóza a potom teprve přijde léčba. Tak to ale nutně nemusí být. Čímž neříkám, že diagnostika není důležitá, naopak. Je a mě osobně nesmírně baví. Na diagnostiku se ale dnes čeká i déle než půl roku, a je velká škoda mezitím jen čekat a nic nedělat. My už můžeme rodiče alespoň předběžně nasměrovat a začít pomáhat co nejdřív.

Vzhledem k tomu, že ještě nejsme zdravotnické zařízení, je naše služba pouze pro samoplátce. Do budoucna to ale chceme změnit, protože jsme si vědomi, že ne každý si pomoc může finančně dovolit, i kdyby ji potřeboval.

Kdy by měl rodič vyhledat psychologa pro své dítě? Existuje nějaká správná chvíle?
Je to hrozně individuální. Jestli ale rodiče něco delší dobu trápí nebo si nejsou jistí, co dělat, tak ať pomoc vyhledají. A třeba se pak ukáže, že odpověď je jednoduchá a problém rychle vyřešený. Za zeptání nikdy nic nedáte. Pokud se jedná o něco vážnějšího, doporučuji se doptat u pediatra, který by měl rodiče dál nasměrovat. Ukazatelem pro rodiče také může být rapidní změna v chování dítěte. Když bylo například dítě vždy společenské a hravé a najednou se straní, uzavře se do sebe a nechce chodit do školy či školky. To bychom měli zpozornět.

Karolina Štětinová Dětská klinická psycholožka. Specializuje se na diagnostiku, neurovývojové poruchy a poruchy chování. Na Lindenwood University v Missouri vystudovala bakalářský obor, magisterský a doktorský titul z klinické psychologie získala na Idaho State University. V USA se podílela na výzkumu neurovývojových poruch. Poslední tři roky se věnovala psychologii v Nationwide Children’s Hospital v Ohiu. Nově je vedoucí centra dětské psychologie Kind Place v Praze.

Co dnes děti nejvíce trápí?
V Kind Place máme spoustu dětí, které už jsou diagnostikované. Často se u nich vyskytují poruchy autistického spektra nebo ADHD. Hodně se setkáváme také s úzkostmi a různými problémy s emoční regulací jako je agrese či výbuchy hněvu. Jako psychologové pomáháme i s různými rutinami a denními potřebami jako jsou psychogenní zácpy, nespavost či nechutenství. A pak řešíme problémy s adaptací – na nového sourozence, na školku a podobně.

Liší se potíže, které jste jmenovala, u chlapců a dívek?
Rozdíl mezi pohlavími vnímáme, nic ale neplatí bez výjimek, to je nutné říct. Máme ale vědecky potvrzené například to, že autismus bývá častěji diagnostikován u chlapců než u dívek. Vědecky podpořené je i to, že holčičky začínají dříve mluvit a slovník se jim expanduje mnohem rychleji než chlapečkům. Ale nebojte, později je doženou.

Sama jste se poměrně nedávno stala rodičem. Změnilo to nějak váš pohled na práci, kterou děláte?
Víte, není to tak dlouho, co jsem se trochu bála, že mě rodiče nebudou dostatečně respektovat, když sama děti nemám. Dnes už ale vidím, že to nemusí být až tak podstatné, protože to, že máte nějakou znalost ještě automaticky neznamená, že jste schopni ji vždy aplikovat a že neděláte chyby.

Navíc jsem se vždy snažila být chápavá a řešit individuální situaci rodičů. Věřím, že v danou chvíli dělají to nejlepší, co umí a na co zrovna stačí. K dítěti zkrátka nemáte manuál. Můžete si načíst spoustu materiálů, ale i tak je váš potomek individuální a všechno na něj zkrátka neplatí. Často si myslíme, že máme schopnost výchovy v sobě jako instinkt. To bohužel není pravda.

A přitom je výchova dětí taková zodpovědnost.
S tím souhlasím, není to jednoduché. Množství spánkové deprivace a nulová šance někam od toho „odejít“ silně ovlivňuje rodiče, kteří zůstanou na rodičovské. Nedivím se, že jsou pak často vyhořelí. Sociální podpora v tomto směru je hrozně důležitá. Určitě bychom se na ni do budoucna měli zaměřit. Aby v tom rodiče nezůstávali úplně sami.

Jak vyzrát nad strachy dětí? Úzkost odložíme do obálky, učí psycholožky

Zní mi to, že dětská psychologie se týká rodičů mnohem víc, než si myslíme.
Dobrý postřeh. Když jsem v pubertě už věděla, že chci pracovat s dětmi, vůbec mi nedocházelo, jak moc je dětská psychologie o práci s dospělými, tedy rodiči. Tlak na ně je neskutečný, moc s nimi soucítím. Ale vždy říkám, že je to hlavně o tom, aby si našli limity, které jim vyhovují. Najít je samozřejmě není vůbec jednoduché. Často balancujeme mezi milujícím rodičem a rodičem, který nastaví pevné hranice.

Zavzpomínáte na život psycholožky v USA?
V Americe jsem měla nádherné zkušenosti s velmi diverzní populací. Měla jsem šanci pracovat s dětmi na škole v indiánské rezervaci, s komunitou mormonů nebo v Nationwide Children’s Hospital v Ohiu. To je obří nemocnice, kde se nádherně prolínaly jednotlivé disciplíny, což bych chtěla jednou i v Kind Place. Například psycholog integrovaný přímo do pediatrické praxe. Protože fyzické a mentální zdraví je propojené.

Indiánská rezervace je opravdu netradiční zkušenost.
Ano, bylo to opravdu zajímavé. Měla jsem možnost působit u dvou spojených kmenů. V takových skupinách panuje úplně jiná dynamika, protože při vytváření rezervací se v minulosti vůbec nemyslelo na to, že se třeba spojují dva kmeny, které se nemají v lásce. Obrovsky se tam projevuje generační trauma, chudoba a také kriminalita, protože na území rezervací může pouze federální policie. Setkala jsem se tam také s obrovskou závislostí na drogách a alkoholu. Život tam je neskutečně těžký. Spousta lidí tam má své kořeny, a proto chtějí zůstat. Na druhou stranu se tam cítí stísněně a mladí lidé tam mají nejistou budoucnost. A když tam chcete jít pomoct, tak to také není jednoduché, na všechno musíte mít povolení. Je to opravdu složité.

S podporou státu už moc nepočítáme, říká zakladatel dětských skupin

Jak se po takových zkušenostech vrací do rodné země?
Na Americe jsem milovala studium a pracovní zkušenost. V tom byla velmi příjemná, ovšem to v USA platí pouze pro lidi, kteří se dostanou do vyšší sociální vrstvy. V Americe jsme navíc byli sami, bez rodiny a bez našich rodičů, kteří už stárnou. To mě táhlo zpět do Čech, po narození syna o to víc. Velkou roli v tom sehrál právě i porod, kdy jsem si hodně uvědomila, jak se v Americe člověk bojí i onemocnět, aby ho to finančně naprosto nezruinovalo. Ale každá země má něco, obě jsou krásné.