Cooking the craft bychom přeložili zhruba jako „uvařit řemeslo“. Jak vás napadlo propojit právě tato dvě řemesla, design a gastronomii?
Když jsem začal uvažovat nad tématem diplomové práce, věděl jsem, že chci dělat kolekci nádobí. Design spojený s jídlem mě totiž zajímá už delší dobu. Původně jsem chtěl udělat jídelní servis a propojit se s nějakou platformou zaměřenou na vaření, aby výsledek dával větší smysl. A tak jsem oslovil skrz společné známe Františka Skopce, který je zároveň kreativním šéfkuchařem Ambiente. František mě pozval k účasti na několika Zkouškách sirén (pop-up, který pravidelně probíhá v centru vzdělávání a inovací UM Národní každou první středu v měsíci – pozn. red.), abych si vaření v profi kuchyni zkusil a nahlédl pod pokličku toho, jak celý provoz vypadá. A díky tomu mě i napadlo tyto dva světy propojit a vydat se cestou experimentu, vycházet v návrzích z postupů, které jsem okoukal v kuchyni. Konkrétní téma jsem hledal zhruba od září do prosince, pak už jsme na něm začal pracovat.

Ivo Jedlička Čerstvý absolvent ateliéru produktového designu na pražské UMPRUM pod vedením Michala Froňka a Jana Němečka. Ve své tvorbě se zajímá především o řemeslné zpracování nejrůznějších materiálů. Kromě experimentování s materiály se věnuje také navrhování produktů, interiérů, instalací.

Vaše nádobí tedy reflektuje jídlo?
Přesně tak. Na druhou stranu vaření a práce s materiálem, jsou si vlastně hrozné podobné. To jsem zjistil už na stáži v Dánsku, kde jsem se poprvé setkal s důkladnější prací s keramikou a sklem. Naše vedoucí keramické dílny porovnávala práci s keramikou k cukrařině. Tyto dva obory mají totiž vcelku stejné řemeslo založené na přesném vážení, zdobení... typicky třeba glazura.

František za mnou pak chodil do dílny a pro nás oba to byl zas jiný střet s realitou. Oba jsme nabrali nové zkušenosti. Také jsme začali plánovat, že po diplomových pracích uskutečníme společný pop-up Cooking the craft, kde bychom mohli ukázat, jak nádobí funguje i s pokrmy, a vlastně tím nabídnout zážitek s přesahem do našich obou světů. Přípravu menu zaštítil právě František. A protože jsem vegetarián, shodli jsme se, že i menu bude bezmasé.

Při tvorbě nádobí jste se inspiroval hned několika pokrmy a postupy při jejich přípravě. Popíšete, jak jste postupoval při výrobě vy?
Jeden z talířů je inspirován dezertem crème brûlée, který má na povrchu opálenou a zkaramelizovanou vrstvu cukru. Tohoto vzhledu jsem se snažil docílit, a tak jsem rozbil jantarově zabarvené sklo na malé střepy a potom ho spékal dohromady. Vyrobil jsem také tažené kroucené skleničky. Ty se dělají, jako když se vyrábí cukrové bonbony – za horka se natahuje cukrová hmota, dostane se do ní vzduch, a tím se vytvoří ten perleťový efekt. Stejně pak jde pracovat i se sklem, kdy se na huti sklo na píšťale natahuje a tvoří podobný efekt.

Který z designových kousků byl na výrobu nejlehčí?
Asi druhý typ skleniček. Jednalo se o „ledové“ sklenice, jejichž výroba není komplikovaná. Ovšem proces přípravy formy, tavení a broušení u tavené plastiky je dost dlouhý.

13 fotografií

Tak to už máme bonbonek, crème brûlée a lité sklo. Zajímavý je ale i trojobal. Ten vznikal jak?
U této misky jsem šel po tradičním technickém postupu z kuchyně – typicky obalujeme v mouce, vajíčku a strouhance. Já jsem použil sypkou glazuru jako mouku. Poté jsem začal polévat porcelánem a na závěr jsem to posypával kamínky karbidem křemíku. To byl ovšem problém, protože jde o velmi tvrdý, chemicky vyrobený diamant. Při vypalování talířů dochází k smrštění porcelánu, a když se smršťoval kolem pevného kamene, většina vzorků praskla a já asi tři měsíce vytahoval z pece jen střepy. Nakonec jsem tedy po několika desítkách nezdařených pokusů musel výrobu zjednodušit a použil jsem strouhanku z hlíny, ve které jsem mističky obaloval.

Potrápilo vás při výrobě ještě něco dalšího?
Ano. Každý materiál má zkrátka specifické vlastnosti. S těmi jsem si hrál, akorát to občas nevyšlo. Nejvíc problematický byl talíř vyrobený na principu smrštění materiálu. Napadlo mě to při výrobě bramborových placek v Umu na Zkoušce sirén. Navrstvil jsem dvě hmoty s odlišnými smršťovacími vlastnostmi. Dospod přišla hlína a navrch porcelán. Talíř se pak sám zformuje, vlastně nechávám materiál definovat tvar. Můj postup šel ale trochu proti technologii. Hodně talířů to nevydrželo a rozbilo se. Na druhou stranu materiál má nějaké vlastnosti, kterých jsem využíval, takže se to nakonec povedlo.

Potrápily mě i talíře, u nichž jsem se inspiroval strukturou a postupem výroby těsta na croissanty. Tam se vrství máslo a těsto. Já jsem prokládal porcelán glazurou. Glazura se rozpustí v peci, což vytváří krásný efekt laminování, stejně jako u populárního pečiva. Občas se to ale ve vrstvách rozjelo.

Kolik talířů se nepovedlo?
Cílem bylo vytvoření kolekce, od každého druhu 10 kusů, aby mohl proběhnout plánovaný pop-up. Záleželo vždy na náročnosti zvoleného postupu, ale třeba u talířů, které se deformují díky různému smrštění, jsem jich udělal něco málo přes šedesát, než jsem zjistil, která hlína bude méně praskat a v jak silných vrstvách můžu hmotu vrstvit.

Co jste udělal s těmi nepovedenými?
Každý host dostal na konci večeře zavakuovaný střep. Pomyslně si tak odnesl domů „zbytek jídla“ ve formě pevného materiálu, který vznikl v průběhu vývoje jednotlivých technik.

Jaká by byla kupní cena jednoho kusu vašeho nádobí?
Spoustu talířů jsem zatím nenaceňoval. Tím, že jde o technologický experiment, výroba je v této fázi velmi neudržitelná a vzniklá kolekce je spíše sběratelská, než že by se dala vyrábět na denní používání. Nejrealističtější na výrobu a prodej jsou asi tažené skleničky. Pořád je to především řemeslná práce, takže se bavíme o rozmezí pěti až deseti tisíc za kus.

Symbióza nádobí a jídla

Máte za sebou první pop-up, který proběhl přímo v Technologickém centru UMPRUM, tedy rodišti vašich pokusů a designů. Jak večeře probíhaly?
Pro pop-up jsem vybral sklepní dílnu, kde se pracuje se sádrou. Do místnosti jsem pro hosty nainstaloval velký dřevěný stůl s keramickými nohami, který jsem také vyrobil v rámci diplomové práce. Na vaření jsme použili velký kamenný stůl, na němž se normálně vyrábí formy. Celá dílna má krásnou atmosféru, protože celý prostor zdobí nejrůznější busty, sochy a reliéfy, které v dílně vznikají během školního roku.

Celé to začalo tak, že jsme s Františkem přivítali hosty v hale budovy „ledovou“ sklenkou šampaňského a výtahem jsme je svezli do suterénu školy. Po usazení všichni dostali bezpečnostní proškolení o pobytu v dílně a podepsali se na prezenční listinu. Pak už jsme začali servírovat jednotlivé chody.

Co nakonec bylo na menu?
František celou dobu pracoval s myšlenkou, že se v jeho menu bude odrážet vzhled a idea talířků. Byla to vlastně taková smyčka vzájemné inspirace řemesel. Z menu zmíním třeba kapustu s lanýžem, zadělávanou mrkev nebo třešně v rumu se šlehačkou. U všech jídel ale jen název nestačí, i jejich vizualita je důležitá. Jsou promyšlena do posledního detailu tak, aby fungovala s nádobím v symbióze.

Tvaroh místo zmrzliny, omáčka se škrobem. Tak se fotí dobroty ze žurnálu

Byl prostor se s hosty bavit a debatovat? Jaké byly reakce?
Každá večeře byla jen pro deset hostů, takže charakter akce byl velmi komorní. Hosté se zároveň povětšinou navzájem neznali. Bylo zajímavé sledovat dynamiku každého z večerů. Lidé postupně začali interagovat i mezi sebou a vést nejrůznější diskuse. Vždy u každého chodu jsme s Františkem krátce uvedli, co dostali za pokrm a na čem ho mají naservírovaný. Jeden z večerů jsme ke konci debatovali o současném řemesle, o gastronomii a do diskuse jsme se zapojili i s Františkem.

Všechno to začalo vaší diplomovou prací. Budete ještě v projektu pokračovat?
Jsem rád, že se projekt posunul zase o kousek dál. Ne že člověk udělá věc, kterou pak vystaví ve škole, a tím to končí. Baví mě, že se projekt dál rozvíjí a žije. V návaznosti na diplomovou práci mě oslovi Petr Hák, asistent ateliéru D2 na UMPRUM (Design interiéru a nábytku), který kromě učení spoluzaložil platformu Cirque menu. V rámci jejich instalace na letošním Designbloku se večeře zopakují. Teď se tedy připravujeme na čtyři pop-upy tam a pak se uvidí. Scénářů máme v hlavě několik.