Chovatel šelem v chlebské zoo mi nedávno líčil, že o práci se zvířaty snil už jako malý kluk. Měl jste to stejně?
Víte, že ani ne? Vyrůstal jsem na vesnici a byl jsem tak trochu grázl. Vzpomínám, že jsme s kamarády třeba stříleli prakem po ptácích. Brzy se to ale ve mně zlomilo a o zvířata se už starám přes čtyřicet let. Začalo to poraněnou poštolkou, která vypadla z hnízda, a my ani nevěděli čím ji krmit. Byl jsem samouk, ale protože jsem měl přírodu rád, tak jsem všechny dovednosti rychle vstřebal. Těsně před revolucí jsme dostali od tehdejšího okresního výboru povolení na provozování záchranné stanice. Nejprve jsme sídlili v Pátku u Poděbrad, pak v Libici nad Cidlinou a nakonec jsme zakotvili tady v Huslíku.
Luboš VaněkOsmapadesátiletý vedoucí Záchranné stanice živočichů a Ekocentra Huslík u Poděbrad se o poraněná či nemocná zvířata stará už více než čtyřicet let. Rodák z Pátku na Nymbursku sice vystudoval střední průmyslovou školu a pár let pracoval jako technik na železničním zkušebním okruhu u Velimi, brzy však u něj zvítězila láska k přírodě. Ve volném čase se rád věnuje fotografování fauny a flóry. |
Zdejší Ekocentrum, jehož součástí je i záchranná stanice, vzniklo v roce 2015. Jak se za tu dobu proměnilo?
Na tomto místě stávala hájenka, kterou koupil Český svaz ochránců přírody Polabí od města Poděbrady už v roce 2007. Tehdy to byla ruina, kterou jsme museli strhnout. Díky obrovskému úsilí, evropským i krajským dotacím, ale také dárcům, se nám tady podařilo vybudovat areál, jehož součástí jsou venkovní expoziční voliéry a výběhy, naučná stezka, přednáškový sál nebo knihovna.
Přímo pod Huslíkem se navíc staráme o poměrně velkou část přírodní památky Louky u Choťánek. Postupně na těchto pozemcích vznikl přírodní areál, jenž se skládá z tůní na zadržování vody v krajině, výběhů pro hospodářská zvířata, dvou sadů se starými odrůdami ovocných stromů a přírodní zahrady. Ekocentrum navíc plánujeme ještě dál rozšiřovat.
Pojďme k záchranné stanici pro živočichy, jejíž jste bez nadsázky tělem i duší. Kolik takových zařízení v kraji vlastně je?
Čtyři. Kromě naší ještě v Kladně, Voticích a ve Vlašimi. Naše stanice má v gesci nejen severní část středních Čech, ale i východ Královéhradeckého kraje. To znamená, že pokud se v této lokalitě najde poraněné zvíře, máme povinnost se o něj postarat. Pracuje nás tady dvanáct, z toho pět pečuje o zvířata. V současné době jich dočasně nebo natrvalo máme ve stanici asi šest set.
Kolik přibližně živočichů ročně přijmete?
Loni jich bylo kolem 2 300, letos už jsme za prvních sedm měsíců téměř na dvou tisících. Zhruba šedesát procent z těch, které vyléčíme nebo i odchováme, se nám podaří vrátit zpět do volné přírody. Nejčastěji se jedná o zraněná nebo vysílená mláďata. Jde zejména o ježky, kosy, holuby nebo veverky.
Ptáčata zahlcují záchranné stanice, často je lidé odnášejí od rodičů zbytečně |
Jaké jsou nejčastější úrazy zvířat, která u vás léčíte?
Vedou srážky s automobily a poranění elektrickým proudem. Těm říkáme lidově sloupy smrti. Stačí totiž, že nějaký dravec brnkne o elektrický vodič. Pokud ho to nezabije hned, začne mu odumírat tkáň na pařátu a křídlu. Hlavně v létě do nich mouchy nakladou vajíčka a dravce doslova sežerou zaživa.
Pojďme raději k těm uzdraveným. Sledujete je poté, co je vypustíte zpět do krajiny?
Ano, některým zvířatům připevňujeme na tělo satelitní vysílačky se solárním dobíjením, které nesmějí dle zákona přesáhnout dvě procenta jejich hmotnosti. Poté pozorujeme, jak se začleňují do volné přírody. Většina z nich to dokáže, z čehož máme vždy obrovskou radost.
Třeba jsme tady měli samici orla mořského právě po úrazu elektrickým proudem, které chyběla část tkáně na stehenním svalu. Zhruba po roce jsme ji zdravou vypustili. Díky vysílačce jsme sledovali, že se dokázala vrátit do Týnce nad Labem, kde původně hnízdila. No a teď už cestuje po celé republice. Jeden den je třeba na Nechranické přehradě na Ohři a druhý den v jižních Čechách u rakouských hranic. Ale máme tady i větší cestovatele…
Povídejte…
Předloni jsme nalezli na poli rozjeté vajíčko motáka lužního (středně velký dravec, pozn. red.). Dali jsme ho k nám na stanici do líhně a asi za deset dní se z něj vyklubalo čilé mládě. To jsme odchovali a doslova vypiplali. Umístili jsme ho do voliéry, kde jsme ho naučili lovit živou kořist.
Zhruba za čtyři měsíce jsme motáka vypustili i s tou zmíněnou satelitní vysílačkou. Z ní jsme pozorovali, že se zpočátku pohybuje v okolí Poděbrad. A pak najednou koukáme, že za pouhých pět dní přeletěl až do Mali v severozápadní Africe. (úsměv) Všichni jsme žasli; vezměte si, že ten pták předtím nikdy nebyl ve volné přírodě!
V záchranné stanici otevřeli zvířecí „babybox“, prvním nalezencem byl netopýr |
Dramatických příběhů s dobrým koncem, jako byl třeba tento „cestopis“ motáka, však máte nespočet. Nedávno mne na vašem facebookovém profilu zaujal třeba dojemný příspěvek o houževnaté ježčici…
Ježci se stále více stěhují k lidským obydlím, kde hledají potravu, jenže tam často končí jako kořist psů. A to byl případ i této samičky ježka, kterou pokousal vlčák. Majitel nám ji pak přivezl; měla strženou velkou část kůže. Čtyři dny poté, co jsme ji ošetřili, znenadání porodila čtyři mláďata! Graviditu totiž u ježků bez ultrazvuku nepoznáte. Díky tomu, že ježčice byla neskutečná bojovnice s nevídaným mateřským pudem, jsme ji i mláďata mohli brzy vypustit zpět do přírody.
Právě takové momenty vás musí určitě utvrzovat, že má vaše práce smysl...
Bezesporu, jsou jich spousty. Jednou nás třeba zavolala paní ze zemědělského družstva, že jim do oplocené jímky s kejdou spadl výr. Nejspíš tam hledal vodu. Pomocí teleskopického podběráku jsme ho úplně vysíleného vytáhli, ve stanici důkladně vysprchovali, dostal antibiotika a za pár dní ho už budeme vypouštět. (úsměv)