Proč lidé fandí a kvůli sportu šílí?
Kromě té národní hrdosti jsou tu i další faktory. Například takzvaná emoční abreakce, kdy si sami sobě dovolíte tolik nekontrolovat a naplno se emočně projevit před druhými lidmi. Dokonce i chlapi veřejně brečí a objímají se.

Čím to je, že máme radost z úspěchu, který se nás osobně vlastně nijak netýká? Nic se v našich životech nezmění.
Ale týká a na chvíli se něco změní. Není to jen krása sportu a přehlídka výkonů, které obdivujeme, ale také velmi důležitý pocit sounáležitosti. Lidé potřebují někam patřit, cítit se součástí komunity, identifikovat se s určitými hodnotami. Dělá nás to spokojenější a šťastnější, na chvíli zažíváme to opojné, bezpečné a podpůrné „my“ a rozdělené světy na moment splynou.

Politý Červenka, Pastrňák na střeše autobusu. Jak Staromák slavil s mistry

Existují mezi fanoušky nějaké rozdíly?
Všichni potřebují své hrdiny. Někteří sportovní psychologové ovšem rozlišují mezi sportovními diváky, sportovními fanoušky a hooligans, kteří si ovšem chodí na stadiony pro něco jiného než pro sportovní zážitek. Je skvělé fandit, je skvělé zažívat napětí, radost a hrdost, zařvat si, poobjímat okolostojící, ale existuje nějaký sociálně i psychologicky zdravý rámec. Násilí do něj nepatří, a pokud žijete jen život svých idolů a na svůj vlastní zapomínáte, také to není v pořádku.

Proč to některé z nich žene fandit na náměstí a nestačí jim to vidět v televizi?
Ten efekt pospolitosti je u nich prostě silnější a vlastně se tím sám potvrzuje – něco vás zvedne z gauče a probudí základní lidské potřeby. I když žijeme v individualistické kultuře, náš mozek je pořád mozkem příslušníků kmene. Sdílená radost je dvojnásobná. A hulákat u televize není stejné jako si pořádně zařvat ve skupině stejně rozdováděných nadšenců.

V zahradní restauraci Park Riegrovy sady údajně lidé lezli po stromech, aby viděli na plátno. Na něj přitom moc neviděli ani někteří uvnitř, a přesto zůstali.
Ptáte se proč? Prostě tam chcete být, takže vás překážky tohoto typu nezastaví. V euforii se sociální hranice a zábrany častou posouvají a tohle je vlastně únosná mez. Na prvních koncertech Beatles lidé nic neviděli ani neslyšeli, ale prostě tam byli, o to šlo.

OBRAZEM: V pražských Riegrových sadech fandily hokejistům dva tisíce lidí

Myslíte si, že to omdlévání lidí fandících v patnáctitisícovém davu na Staroměstském náměstí mohlo být i z nervů?
To nedokážu posoudit, ale vzhledem k tomu, že jsem sám byl několikrát na kolaps, tak si to dovedu představit. Bavíme se o tom, že dav všechny ty prožitky a pocity umocní a zesílí. Kromě toho si dovedu představit i vliv alkoholu, dehydratace a podobných faktorů.

Jak výhra Čechů ovlivní náladu ve společnosti na příští dny?
Aktuálně ji ovlivňuje velmi pozitivně a rád bych věřil, že to hned tak neskončí. Je to extrémně důležité a potřebujeme to jako sůl. Společnost je polarizovaná, slovo krize se skloňuje ve všech pádech a my z toho potřebujeme na chvíli vypadnout, zažít jednotu a hrdost a radovat se.

Takže se dá říci, že naše hokejová reprezentace udělala národu velkou službu.
Ti kluci přinesli mnohem víc než sportovní hostinu a hokejový výkon. Dokázali spojit a pobláznit národ. Ukázali nám ještě jednu krásnou inspirativní věc – právě tu sílu týmovosti a obětavosti. Ty dva týdny pod střechou O₂ areny kromě šikovných rukou a rychlých nohou šlapalo v harmonickém rytmu jedno obrovské, společné srdce. A to potřebujeme ze všeho nejvíc.