Co si pod pozicí asistentky pedagoga na gymnáziu představit?
Převážně pracuji se studenty a studentkami se zrakovým handicapem. Takových dětí se mnou za celou dobu odmaturovalo pět, teď máme dvě studentky s tímto handicapem ve třeťáku a druháku. Většinou chodím pomáhat do předmětů, které jsou exaktní, jako matematika, fyzika nebo chemie. Taky s nimi píši testy z jiných předmětů mimo třídu, protože mají právo na stoprocentní navýšení času. Ta spolupráce je různorodá a jsem tam hodně i jako psychická podpora. V předmětech s výkladem a skupinovými aktivitami jsou schopni pracovat samostatně a mají pomoc spolužáků.
Kromě toho jste i metodičkou prevence.
To obnáší práci s třídním kolektivem i podporu jednotlivců. Většinou pracuji se studenty, kteří jsou nějak ohrožení školním neúspěchem, ať už ze sociálních, zdravotních či psychických důvodů. Spolu hledáme způsob, jak vše zvládnout.
Když se bývalý žák ke mně hlásí, je to pohlazení. Říká oceněná učitelka |
Jak s takovými studenty pracujete?
Setkáváme se individuálně na společných konzultacích a vymýšlíme plán pedagogické podpory, jak uzavřít klasifikaci. Když je tam relevantní důvod, třeba duševní nepohoda nebo rodinné problémy, je možné navýšit absenci. Vedu je k tomu, aby komunikovali s učitelem, dodržovali termíny, nebo když je nedodrží, aby se včas omluvili.
Kdo rozhoduje o tom, jaké dítě potřebuje pomoc?
Máme rozsáhlé školní poradenské pracoviště, je nás tam dohromady sedm včetně paní ředitelky. Scházíme se pravidelně každý týden, někdy i na dvě hodiny nebo déle. Probíráme situace ve třídách i jednotlivé žáky. Informace se k nám dostávají různým způsobem, přes třídní učitele, vyučující a spolužáky. Mám se studenty blízký vztah i díky mimoškolním aktivitám, tykáme si a máme k sobě důvěru.
V čem se podle vás tito středoškoláci liší od těch předešlých?
Současná generace je velmi schopná a fascinuje mě, čeho všeho dosahují ve svém věku. Zároveň ale vnímám křehkost a nárůst duševní nepohody, projevuje se to i u nás ve škole. Dá se to vypozorovat z několika varovných signálů, jako častá absence, nepřítomnost duchem na hodinách, zhoršený prospěch a tak dále, je jich celá řada. Jsou studenti, kteří mají úzkosti nebo panické ataky během vyučování. Pracujeme s nimi individuálně, psycholožka je propojí se mnou nebo s kolegyní a pomáháme jim se zvládáním studia.
S dětmi musíme jednat férově, říká učitelka, která pamatuje celou historii školy |
Spolupracujete úzce i s rodiči?
To je případ od případu, u studentů v prváku a druháku je spolupráce s rodiči intenzivnější. Na společném setkání je vždy třídní učitel, rodič i student. Je podle mě důležité, aby bylo dítě u toho, když o něm jednáme. U starších dětí ta spolupráce není tak výrazná, někdy ani není žádoucí, protože právě vztahy v rodině jsou příčinou problémů. Někteří žáci se proto odstěhovali ve třeťáku nebo čtvrťáku, studují a u toho si musí vydělávat na nájem a obživu.
Věnujete se také prevenci?
Prváci mají sedmihodinový blok o duševním zdraví, který vedu už šestým rokem. Pozoruji, že je duševní onemocnění čím dál méně stigmatem, je přijímáno jako nemoc a studenti mají čím dál větší povědomí o tom, jak se duševní nemoci projevují, co mohou dělat sami pro sebe v rámci psychohygieny i jak zvládat stres.
Loni jste poprvé otevírali nultý ročník pro ukrajinské žáky. Jak to funguje?
Ano, jsme jednou ze čtyř pražských škol. Máme třídu pro ukrajinské žáky, kteří se nedostali na žádnou střední školu. Nultý ročník jim nezajistí status studenta, ale je to přípravný kurz na další přijímačky.
S novým financováním krajů Praze nebudou stačit peníze. Magistrát hrozí spádovostí |
Z čeho se skládá jejich výuka?
Připravujeme je na Cermat zkoušky, mají český jazyk, gramatiku i konverzaci, matematiku, semináře z dějepisu a zeměpisu. Já jsem koordinátorka projektu, mám třídnické hodiny a sociální výchovu. Maximální kapacita třídy je šestnáct dětí. Bohužel ale ve škole probíhala loni i letos rekonstrukce a nebyla volná učebna, takže se vzdělávali loni na faře na Santošce a letos na faře u svatého Ignáce. Jejich skupina tak byla izolovaná od zbytku školy a nesplnilo to účel integrace. Ale více než polovina se letos dostala na střední školu už v prvním kole.
Co vás přivedlo k práci ve školství?
Pocházím z učitelské rodiny a většina mých příbuzných z matčiny i otcovy strany jsou pedagogové nebo vychovatelé. Myslela jsem si, že nikdy neskončím ve školství, protože mi vadila ta svázanost pravidly, ale práce s dětmi mě bavila. Byla jsem dlouho dobrovolnicí v programu pro děti, kteří to mají v životě složitější, jezdila jsem na tábory jako krizová interventka a zdravotnice. Pak jsem pracovala v chráněném bydlení pro schizofreniky, ale jen pár hodin týdně, a potřebovala jsem nějakou další práci. Využila jsem proto nabídky na Gymnáziu Na Zatlance a hodně mě to chytlo.
Nevzali ho na práva, tak učí. Autoritu mám i díky mládí, říká nový Zlatý Ámos |
Tam nevnímáte tu svázanost pravidly?
Mám pocit, že je Na Zatlance demokratický a partnerský přístup, velkou hodnotou je respekt a vedení žáků k samostatnosti a odpovědnosti. Studenti potřebují mít důvěru, že to zvládnou, i pochopení pro chyby, které dělají, přece jen dospívají a k dospívání chyby patří.
Co je pro vás na vaší práci nejnáročnější?
Ta bezmoc, když jsou studenti ve složité rodinné situaci nebo mají jinou zátěž, a já vím, že je to oblast, kterou nedokážu ovlivnit. Je to těžké přijmout, ale naučila jsem se, že je potřeba věnovat energii tam, kde můžu mít vliv, a nezabývat se tím, co ovlivnit nedokážu. Jsou pro mě těžké chvíle i ve výuce se zrakově handicapovanými, zvlášť když se jim v průběhu studia zrak zhoršuje. Je to pro mě náročné, zároveň jsou pro mě velkým vzorem a inspirací.