Z monitoringu online prostředí Prahy je čím dál patrnější protiukrajinská nálada. Můžete ji vysvětlit?
Diskuse pod články neposkytují reprezentativní pohled na to, co si společnost myslí. Máme za poslední půlrok dva dobré reprezentativní výzkumy postoje Čechů k Ukrajincům a oba docházejí k tomu, že více než polovina české populace ukrajinské uprchlíky podporuje, i když k nim zůstává ostražitější. Samozřejmě, že k nějakým negativním, a to i hlasitějším projevům bude docházet i proto, jak se veřejná debata stává méně kultivovanou. Data ovšem velkou změnu neukazují.
Pokud jde o vnímání a přijímání Ukrajinců, Pražané se pozastavují například nad tím, kolik jich ve městě žije.
25 % obyvatel Prahy jsou cizinci, ale Ukrajinců s dočasnou ochranou je asi 6 %. Je normální, že si na to soužití zvykáme, součástí tohoto zvykání je vymezování se a vyjednávání si pravidel. Integrace trvá, i pokud je vše perfektně nastavené a je vstřícnost na obou stranách, je to letitý proces.
Upřímné a silné. Mladí Ukrajinci vyhnaní Putinem otiskli své pocity do komiksů |
Jak by měli Pražané vyjednávat?
Integrace by měla být oboustranná. Napětí vzniká nejčastěji ve vztahu k veřejnému prostoru. Ukrajinská kultura je víc kolektivistická, například klade důraz na nejrůznější oslavy, setkání. Když tu máme lidi, kteří chtějí grilovat ve veřejném prostoru, typicky u Vltavy nebo na Parukářce, jde pro ně ta místa posílit a zároveň vyžadovat, aby vymezené prostory dodržovali. Ne tedy jen něco zakázat, ale také hledat řešení schůdné pro obě strany. O tom je vyjednávání vzájemného soužití, aby mohlo fungovat. Ustoupit či proaktivně hledat řešení tam, kde je to možné. Kde není, tam vysvětlovat a případně vyžadovat dodržování zákonů a vyhlášek.
Jak byste popsala rozdíl mezi ukrajinskou a českou náturou?
Nemluvila bych o nátuře, ale o kultuře, k té máme data. Myslím si, že nevnímáme, jak moc jsme si podobní. Toho je potřeba si vážit, protože spoustu problémů, které by tu mohly být, nemáme. Odlišnosti jsou dány jiným způsobem fungování našich zemí, jinou zkušeností, zvyky, historií. Jsou věci, které je zprvu obtížné vysvětlit, třeba nezvyk používat sluchátka u mobilů, ale i na tom můžeme při kultivaci veřejného prostoru pracovat.
V metropoli je nyní mnoho ukrajinských mužů, neměli by bránit Ukrajinu?
V počátku války se u nás ukrývali většinou jen senioři a matky s dětmi. V roce 2022 přijížděli a tvořili ukrajinští dospělí muži 20 % populace a loni 28 %, takže nárůst je mírný. Není to také tak, že by všichni muži v produktivním věku nemohli Ukrajinu opustit. Mohou, když mají tři a víc dětí či zdravotní důvody. To, že potkáme dospělého Ukrajince, neznamená, že má být na frontě. Samozřejmě to může tak být, ale buďme v soudech opatrní.
Konec války? Trump není kouzelník. Ukrajinky o životě v Čechách i budoucnosti |
Pražan si jde do domácích potřeb koupit cedník, jenže ukrajinská prodavačka mu nerozumí. Čech si připadá jako v cizí zemi.
Jazyk se ve všech výzkumech ukazuje jako největší bariéra, jenže chybí vhodné jazykové kurzy. Je pravděpodobné, že prodavačka, která nerozumí slovu cedník, což by v té pozici samozřejmě měla, nemá k dispozici kurz nebo si ho nemůže dovolit. Nevyužili jsme dost toho, že Ukrajinci, kteří přijeli, jsou většinou vzdělaní. Přijely sem učitelky a zdravotní sestry, kterých máme nedostatek, ale neumíme propojit poptávku s nabídkou. Důvodem je primárně jazyk. Navíc si tito lidé často nemohou dovolit tři měsíce nepracovat a být na intenzivním jazykovém kurzu. Přitom by pro všechny strany bylo nejvýhodnější do tohoto investovat. K tomu vůle není.
Přesto se v ulicích a hlavně v obchodech nesetkáváme s tichými, pokornými chudáky, kteří zjevně utekli před válkou.
Proč potřebujeme, aby tu byli pokorní a tiší?
Jako Mnichov. O Ukrajině bez nás rozhodnou dva egomaniaci, děsí Evropu |
Možná si je tak představujeme.
Nejlepší integrace je, když se nově příchozí začnou chovat tak, jak je to běžné u majoritní populace, takže pokládám za dobrou integraci, když jde ukrajinská patnáctiletá slečna do drogerie a dělá tam stejné věci jako její české spolužačky. Považuji za nejvíc nebezpečné nechávat prostor dojmům a mýtům, které se často kolem migrace tvoří. Řešením je potkávat se a slyšet příběhy z obou stran. A zvyknout si i na to, že třeba místní park mohu mít ráda já i ti nově příchozí.
Pražany také provokuje dvojí metr, který ve prospěch Ukrajinců má údajně stát. Prý mají i zdravotní péči hned. Nečiní jim příliš ochranná ruka a velká finanční podpora v očích místních medvědí službu?
Rozhodně bych to neviděla perspektivou, že se jim daří nějak skvěle a jsou super opečovávaní. Zhruba 60 % ukrajinských uprchlíků žije na hranici chudoby, takže bych spíš zvažovala, jestli by ta podpora neměla být zejména pro ženy s dětmi větší. Dvojí metr české zákony nedovolují, žijeme v právním státě a pravidla mají platit pro každého. Pokud jde o přednost ve zdravotní péči, jsou to spíš mýty. Naše systémy kapacitně nestačily už předtím, a teď jako by se nám jimi ty problémy násobily. Podílela jsem se na několika výzkumech o přístupu Ukrajinců ke zdravotní péči a daleko běžnější je, že jedou za nějakou odbornou lékařskou péčí na Ukrajinu, pokud tu možnost mají, protože k odborníkům se v Česku nedostanou. Je tedy dobré nezůstat u informací „jedna paní povídala“ a využít spolehlivá data, která máme.
Někteří Ukrajinci mají pocit, že si v Česku můžou dovolit vše, říká asistent strážníků |
Takže podle vás nemají přednost v péči?
Nemají. Není důvod, aby měli přednost. Pokud se takové situace vyskytnou, tak je to v rozporu s naším právním pořádkem.
Jsou Češi xenofobní?
To je dobrá otázka. Myslím, že Češi jsou hodně citliví na odlišnosti, jsou hodně opatrní, ale jako naši charakteristiku pořád vidím víc to, že jsme lidé, kteří pomáhají. Opravdu umíme pomáhat hodně, navíc i v nelehké politické situaci zůstáváme mezi těmi, kdo pravdivě pojmenovává, kdo je v té válce agresor a kdo napadený. Za to bychom se měli chválit a oceňovat, což však v českém skepticismu není samozřejmé.
