„Hnízdiště byla v terénu již tradičně od počátku března do konce června označena vymezovacími páskami a informačními tabulemi. Díky dodržování omezení vstupu ze strany návštěvníků řada hnízdění mohla úspěšně proběhnout a ptačím párům se podařilo odchovat mláďata až do věku, kdy byla schopna z hnízd vylétnout,“ uvádí mluvčí národního parku Tomáš Salov.
Letos bylo kvůli hnízdění v minulosti téměř vyhubených sokolů nepřístupných zhruba 10 lokalit.
Podle strážce a fotografa národního parku Václava Sojky jsou počty mladých sokolů v posledních 10 letech velmi dobré. „Každý rok je to mezi 15 až 20 mláďaty. Jde v podstatě o naplnění roční kapacity mláďat, kterou je schopno území národního parku a CHKO pojmout. Je to i díky naší ochraně. Lidský faktor dokážeme velmi dobře utlumit,“ vysvětluje Sojka.
Za rekordní správa parku považuje rok 2017, kdy sokolí rodiče vyvedli 29 potomků.
Hůře se sokoly jsou na tom v národním parku na saské straně. Zdejší území je o něco větší než na české straně, přesto jsou čísla mladých sokolů, kteří vylétnou z hnízd, velmi nízká.
„V Sasku mají roční kapacitu zhruba 30 mláďat, ale mají jich pravidelně méně než 10. A jsou i roky, jako třeba letošek, kdy mají jenom sedm mláďat. Je to dané obrovským náporem turistů. Území je malé a je přeplněné, protože kousek dál – zhruba 30 kilometrů – jsou Drážďany. Kdybychom měli Prahu 30 kilometrů od parku, tak tady bude daleko víc návštěvníků, a tím roste riziko, že hnízdící sokoly vyruší,“ dodává Sojka.
Turistické cesty? Kam se hrabeme na Německo
Obrovský rozdíl je podle Sojky v množství turisticky značených cest na české a německé straně. „Náš park má rozlohu 80 kilometrů čtverečních a saský má 90 kilometrů čtverečních. My máme na našem území slušných 150 kilometrů turisticky značených cest, což už je v podstatě hodně husté. Ale kam se hrabeme na Německo, tam je 400 kilometrů turisticky značených cest. A už jim i Federace přírodních a národních parků Evropy vyčítá, že je to moc. Turisticky exponovaná krajina se neslučuje s ochranou zvířat, jako je například sokol,“ popisuje Sojka.
Ke zvláště chráněným druhům ptáků, pro které se vstup do okolí hnízdišť uzavírá po několik měsíců v roce, patří v Českém Švýcarsku také čáp černý a výr velký. Nepřístupných lokalit bylo v případě těchto druhů opeřenců zhruba 10, zákaz vstupu do nich platil od března do konce července.
„U čápů letos víme o pěti mláďatech. V Německu, myslím, neměli vyvedené žádné,“ přibližuje Sojka.
Počet mláďat výrů velkých znám není, dohledat přesnou polohu hnízda bez narušení průběhu hnízdění je totiž u tohoto druhu velmi složité.
Díky dlouhodobému programu kroužkování zejména čápů černých a sokolů stěhovavých získávají ornitologové i řadu podrobností o životě a osudech některých jedinců. Letos například Správa Národního parku České Švýcarsko obdržela hlášení, že čáp černý okroužkovaný v Labských pískovcích byl spatřen v africkém Senegalu. Jedná se o hlášení z dosud největší vzdálenosti.
Zajímavý je i osud devítileté samičky sokola stěhovavého, která již šestým rokem hnízdí v Ostrově u Tisé na Ústecku. „Pravidelně tady úspěšně vyvádí čtyři mláďata. Vylíhla se v roce 2015 v Hamru na Jezeře a víme, že její matka se vylíhla roku 2005 ve skalách Affensteine v sousedním Saském Švýcarsku. Letos si však našla novou hnízdní dutinu mimo předpokládanou dočasně chráněnou plochu,“ říká Sojka.
Návštěvníci Českého Švýcarska plaší hnízdící sokoly, park zpřísní hlídky |
Vzápětí po nalezení její nové dutiny proto strážci přírody vymezili novou dočasně chráněnou plochu, aby hnízdění mohlo nerušeně proběhnout. „V této situaci sokolí samičce velice pomohli také kolegové z Českého horolezeckého svazu, kteří informaci o novém hnízdišti obratem rozšířili do celé lezecké komunity. Oblast Labských pískovců a třeba i kaňonu Labe totiž patří k velmi oblíbených cílům horolezců,“ zmiňuje Sojka.
V novém hnízdě se nakonec ze snůšky čtyř vajec vylíhla dvě mláďata, která z hnízda také vylétla.