Nejznámější obyvatel Duchcova a nejslavnější svůdník historie Giacomo Girolamo Casanova za pár dní oslaví 300. výročí od narození. Muž, jehož jméno je synonymem pro milovníka žen a nezřízeného prostopášníka, však vedl daleko bohatší život, než se o něm běžně ví. A bedlivé prohledávání starých archivů stále odhaluje další zajímavosti z jeho života.

Duchcovský zámek, Casanovovo poslední útočiště, vydal nové tajemství. Ukázalo se, že stárnoucí milovník chtěl zanechat stopu i na hudebním poli. Slavnému Wolfgangu Amadeovi Mozartovi navrhoval změnu libreta jeho nejznámější opery – Dona Giovanniho.

„Giacomo Girolamo Casanova se narodil v roce 1725 a byl o 31 let starší než Mozart. Žili tedy ve stejné době a velice pravděpodobně se spolu setkali. Nejspíše se to stalo na premiéře opery Don Giovanni v Praze v říjnu 1787. Hledali jsme v archivech dokumenty nebo texty, které by mohly doložit jejich vztah, a našli jsme návrh na změnu libreta opery Don Giovanni, který Casanova napsal pro Mozarta,“ říká Bohumil Vitásek, vedoucí Kulturního centra Duchcov.

Zámek v Duchcově (březen 2025)

Úpravu libreta, kterou Casanova napsal v italštině, Mozartovi buď poslal, nebo ji osobně do Prahy na premiéru přivezl. „V úpravách libreta se Casanova sám trochu projektoval do role Leporella, sluhy Dona Giovanniho, což byl stejný prostopášník jako on sám. Mozart však Casanovův návrh nepřijal a ke změně libreta nedošlo,“ doplňuje Vitásek.

O vztahu Casanovy a Mozarta pojednává téměř zapomenutá práce Paula Nettla Mozart in Böhmen, která vyšla v roce 1937.

A právě na vztahu Mozarta a Casanovy budou částečně postaveny oslavy výročí narození historické osobnosti, proto je připomenutí vztahu důležité.

Casanova se narodil v Benátkách, ale posledních třináct let života strávil na duchcovském zámku, kam jej v roce 1785 pozval hrabě Josef Karel Eusebius z Valdštejna. Na zámku Casanova působil jako knihovník a právě zde vzniklo jeho nejznámější dílo Historie mého života, tedy paměti, v nichž autor popsal svá četná milostná dobrodružství.

Jak to dělal Casanova. Známí svůdníci dějin a jejich osvědčené postupy

Casanovu dnes většina lidí vnímá jako svůdníka, tato představa sice není příliš vzdálená od pravdy, ale skutečnost je mnohem bohatší. „Casanova byl obrovsky všestranný člověk, který vedl velice pestrý život. Byl to benátský spisovatel, vzdělanec, muž svobodného ducha, hazardní hráč, překladatel, básník, bankéř, dobrodruh, filozof, intrikán, špion i diplomat, prostě člověk, který v životě dělal všechno možné. Ale jak sám píše, všechno, co dělal, dělal jen proto, aby si užil. Proto byl schopen v podstatě všeho. I chtít po Mozartovi přepracovat operu podle jeho představ. V pamětech doslova říká, že byl stvořen pro druhé pohlaví,“ popisuje Vitásek.

Casanova podle něj neměl jakoukoli potřebu, aby se o něm v budoucnosti mluvilo jako o filozofovi či vzdělanci. „O něco takového mu vůbec nešlo. Vidíme to v jeho pamětech, kde popisuje pouze své milostné příběhy. Vedle této knihy však napsal řadu dalších, od básní po filozofické úvahy, ale to pro něj nemělo takový význam,“ dodává Vitásek.

Detaily i pikantnosti svého života Casanova popisuje přibližně na 3 700 stranách dvanáctisvazkové knihy napsané francouzsky a nazvané Histoire de ma vie. Casanovovy paměti byly mnohokrát přeloženy a publikovány ve více než 20 jazycích a více než 400 vydáních.

Pro ty, kteří toto velkolepé dílo nečetli, přichystali v duchcovském zámku na 5. dubna čtení z Casanovových pamětí v prostorách Valdštejnského sálu. „Život Giacoma Casanovy obestírá řada legend a pověstí o jeho četných dobrodružstvích a milostných eskapádách, jeho jméno proniklo do nejrůznějších koutů světa jako synonymum pro nenapravitelného milovníka žen. Byl skutečně jeho život tak bohatý na neobvyklé a vzrušující zážitky? Snad ještě více, než si dokážete představit. Z Casanovových pamětí jsme vybrali inteligentní a zajímavé pasáže, aby se posluchači, kteří je třeba nikdy v životě neměli v rukou, dozvěděli, jak Casanova představuje a vidí sebe sama,“ zve Bedřich Hrabovský, kastelán zámku v Duchcově.

Své paměti psal Casanova v letech 1791 až 1798 s obrovským zanícením, jako by chtěl předejít smrt, kterou prý už cítil přicházet. Francouzštinu si vybral proto, aby si jeho knihu mohlo přečíst co nejvíce lidí. V tehdejší době byla totiž nejpoužívanějším jazykem v Evropě.

Voják, houslista i advokátní koncipient

Giacomo Casanova (2. dubna 1725 – 4. června 1798) se narodil v Benátkách do herecké rodiny. Všeobecné klasické vzdělání získal v církevní škole v Padově, tamtéž pak studoval i na univerzitě filozofii a práva. Už během studií však vedl rozmařilý život, hrál hazardní hry a zadlužil se.

Po návratu do Benátek na čas vstoupil do kněžského semináře, odkud ho však brzy vyloučili pro nemravné chování, kdy údajně sváděl ostatní seminaristy. Pár měsíců pak strávil i za mřížemi. Od roku 1744 vstoupil do služeb kardinála Acquavivy, španělského velvyslance při Svatém stolci. Ani tam však moc dlouho nevydržel a ze služby musel odejít kvůli nevhodnému chování, kdy v rezidenci kardinála ukryl dívku, která utekla z domova.

Po návratu do Benátek zkoušel být vojákem, houslistou i advokátním koncipientem, ale většinu času trávil hazardními hrami a milostnými aktivitami. Po třech letech Benátky raději opustil a vydal se do Francie, kde se chtěl uplatnit jako literát. V Paříži strávil dva roky a naučil se tu francouzštinu, která se stala jeho literárním jazykem.

Přes Drážďany, Prahu a Vídeň se vrátil do Benátek, kde byl v červnu 1755 zatčen a uvězněn. Důvodem byla zhýralost spáchaná na vdaných ženách, zneuctění církve a oklamání několika urozených pánů. Odsouzen byl na pět let. Z vězení uprchl, ale podařilo se mu to až napodruhé. V roce 1787 své dobrodružství popsal v knize Příběh mého útěku z vězení Republiky benátské, která byla velmi populární a byla přeložena do mnoha jazyků.

V lednu 1757 dorazil Casanova do Paříže, kde našel podporu a ochranu u ministra zahraničí. Finance zde získával různými způsoby, pokusil se vydávat časopisy, založil textilní továrnu a vedl sázkovou kancelář. S velkou vynalézavostí se zhostil úkolu zakladatele národní loterie, který mu svěřil král Ludvík XV., aby posílil státní finance. Později ho francouzská vláda pověřila vykonáním tajné mise v Nizozemsku, kde úspěšně prodával státní dluhopisy.

Roku 1762 se vrátil do Paříže a začal se věnovat ezoterickým praktikám s markýzou d’Urfé. Ta však brzy zjistila, že si z ní dělá blázny. Casanova pak opustil Paříž, kde se mu klima, které si zde vytvořil, stalo nesnesitelným.

Odcestoval do Londýna a byl zde uveden na královském dvoře. V anglické metropoli poznal osudnou mladičkou francouzskou kurtizánu a vztah s ní ho přivedl až na pokraj sebevraždy. Raději odjel do Berlína, kde se setkal s králem Bedřichem II. Velikým. Ten mu nabídl skromný post učitele na škole kadetů, kterou však odmítl a zamířil na východ do Ruska.

V Moskvě se v prosinci 1764 setkal s carevnou Kateřinou II. Velikou, a protože uměl dobře využívat svých kontaktů, snadno dokázal proniknout i do vysoké společnosti. To s sebou však přinášelo i některá rizika. V roce 1766 se v Polsku dostal do sporu s hrabětem Branickým, významným člověkem z okruhu krále Stanislava II. Poniatowského. Souboj pistolemi o čest jedné benátské baleríny vyústil zraněním obou účastníků.

RECENZE: Za každou ženu ovoce na kordu. Pechlát září jako Casanova

Casanova pak odjel přes Vratislav a Drážďany do Paříže, kde ho však zastihl královský dokument, v němž jej panovník vyzval k opuštění země, jež si vyžádali příbuzní markýzy d’Urfé. V zoufalé snaze najít nějaké zastání odjel do Španělska, kde však byl pod falešnou záminkou uvržen do žaláře. Ze Španělska rychle zamířil do Provence, tam však těžce onemocněl. Později se pohyboval v Římě, Neapoli, Boloni, Terstu a benátským úředníkům, po nichž chtěl udělení milosti, se nabídl jako špion. Moc se však neosvědčil a pro „slabý přínos“ skončil.

Aby se uživil, přeložil a publikoval čtyři svazky Iliady, ale moc si tím nevydělal. Finanční situaci mu nezlepšilo ani vydání řady dalších knih a snažil se protloukat, jak nejlépe mohl. Situace se však ještě zhoršila, když teatrálně urazil muže, se kterým se přel o peníze, a jako pomstu napsal pamflet „Ani láska, ani ženy, aneb vyčištěný chlév“. Za urážku benátské aristokracie byl donucen k poslednímu a definitivnímu exilu.

Casanovovým vysvobozením se stalo pozvání na duchcovský zámek, kde prožil posledních 13 let života. Zde Casanova zemřel za přítomnosti hraběte Valdštejna a knížete de Ligne 4. června 1798. Jeho poslední slova prý byla: „Žil jsem jako filozof, ale umírám jako křesťan.“ Byl pohřben v Duchcově na hřbitově u kaple svaté Barbory.