Konec druhé světové války v roce 1945 znamenal také konec utrpení otrocky pracujících vězňů, kteří museli pro nacistický válečný průmysl budovat podzemní továrny na výrobu zbraní.

Tyto skryté a před leteckým bombardováním bezpečnější provozy vznikaly v posledních letech války, poté co spojenci v roce 1943 spustili strategickou kombinovanou bombardovací ofenzivu. Na masivní letecké útoky cílené na válečný průmysl reagovali nacisté budováním menších skrytých provozů rozesetých po celém protektorátu. Jedním z mnoha byl i bývalý vápencový důl pod planinou Bídnice u Litoměřic.

„Na jaře 1944 se zde začaly budovat podzemní továrny pro koncerny Auto-Union a Osram. Projekty dostaly krycí označení Richard I (továrna Elsabe), Richard II (továrna Kalkspat) a Richard III. Kvůli této vojensky strategické stavbě byly do Litoměřic přivezeny tisíce vězňů, především občané tehdejšího Sovětského svazu, dále Poláci, Francouzi, lidé z Itálie, Německa, Nizozemska a dalších zemí. Početnou skupinu vězňů tvořilo rovněž na čtyři tisíce Židů z různých evropských států,“ uvádí historička Miroslava Langhamerová, která je autorkou řady publikací o koncentračních táborech a nacistických věznicích.

Důl Richard žádný nacistický poklad neukrývá, říká amatérský historik

V blízkosti budovaných továren nacisté zřídili koncentrační tábor, který byl pobočkou hlavního tábora v bavorském Flossenbürgu, ležícího nedaleko Tachova. Litoměřickým táborem v letech 1944 až 1945 prošlo na 18 300 vězňů. Za pouhý rok zde však každý čtvrtý zemřel v důsledku otrocké práce a krutých životních podmínek.

„Litoměřický tábor byl soustavně přeplňován nad původní kapacitu čtyři a půl tisíce vězňů. Například v období od 15. listopadu 1944 do 14. dubna 1945 se stavy vězňů pohybovaly v rozpětí 4 717 a 7 046 osob. Během dubna a začátkem května 1945 tábor zaplnilo na 6,5 tisíce nových vězňů,“ doplňuje Langhamerová.

Každodenně zde řada vězňů umírala. V zimních měsících se počty zemřelých pohybovaly od sedmi do devíti set měsíčně. Oběti byly nejprve zpopelňovány v terezínském a ústeckém krematoriu. Kvůli narůstajícím počtům zemřelých se však nacisté v únoru 1945 rozhodli ke stavbě krematoria přímo v Litoměřicích. Postavili ho jako nenápadnou budovu u místní cihelny, jejíž komín využili na zamaskované odvádění kouře.

„Na první pohled tak vůbec nebylo patrné, že by budova sušárny sloužila jako krematorium. Za jediný měsíc, kdy krematorium od 2. dubna 1945 do 3. května 1945 fungovalo, zde bylo zpopelněno 405 lidí. Popel zemřelých pak byl ukládán do vykopané jámy nedaleko krematoria,“ podotýká historik Památníku Terezín Tomáš Gol.

15 fotografií

Podzemní továrna Richard vznikla rozšířením a zpevněním desítek kilometrů štol v původním vápencovém dole a byla největší podzemní továrnou na českém území. Šlo o tak důležitou stavbu, že měla vlastní průmyslový vodovod natažený z řeky Labe, vlastní plynovou přípojku, dvě úzkokolejné dráhy, železniční překladiště na normální rozchod a řadu pomocných provozů a technických zařízení v podzemí i na povrchu.

Výstavba začala na jaře 1944 a plánované ukončení stavby bylo stanoveno na srpen 1945. Poslední stavební práce zde probíhaly ještě 4. května 1945. Už na podzim 1944 však některé podzemní výrobní haly začaly sloužit svému účelu a vyráběly se tu součásti spalovacích motorů pro tanky a stíhačky. Koncem války sem byla přesunuta i část výroby elektronek. Rozbíhající se práce přerušil konec války, kdy se většina vězňů litoměřického koncentračního tábora rozutekla do okolí.

„První obrněná vozidla Rudé armády dosáhla terezínské křižovatky 8. května v půl deváté večer, ale snaha litoměřické delegace obyvatel, aby část sovětských oddílů obsadila Litoměřice, byla marná. Rudoarmějci pouze doplnili vodu a spěchali dál na Prahu. V té době opouštěly Litoměřice i jednotky wehrmachtu. Po odchodu německých ozbrojených složek se další vězni z koncentračního tábora rozprchli po městě, drancovali a pak se snažili všemožným způsobem dostat domů,“ popisuje Langhamerová.

Po válce byly výrobní linky Elsabe demontovány a odeslány do Sovětského svazu jako válečná reparace. Od konce čtyřicátých let pak v dole Richard čížkovická cementárna těžila vápenec. Během patnácti let zde vznikl rozsáhlý komplex chodeb, navazující právě na část Richard I. Používaný způsob těžby byl však mnohem dražší než v otevřeném lomu a těžba byla brzy ukončena.

Už v padesátých letech 20. století se však uvažovalo také o alternativním využití dolu. V roce 1959 padl jeden z prvních oficiálních návrhů, aby v důlním komplexu Richard II. stát ukládal radioaktivních odpad. Takzvané institucionální odpady se zde ukládají od roku 1964. Podle Správy úložišť radioaktivních odpadů, která se o část důlního komplexu stará, jde o odpady ze zdravotnictví, zemědělství či výzkumu. Konkrétně třeba o vyřazené radioaktivní zářiče, jako jsou požární hlásiče nebo hladinoměry, dále také kontaminovaná suť, plasty a papír.

V minulých letech prošlo úložiště Richard rekonstrukcí, aby se zvětšila jeho kapacita. Dosud nepoužívané prostory úložiště byly upraveny do podoby komor a přístupových chodeb, celé úložiště se však nerozšířilo mimo své původní hranice. Kapacita ukládacích komor je nyní 12,5 tisíce metrů krychlových a volné místo je dostačující pro dalších 10 let provozu.