Kruh stojí hned u dveří. Nad ním visí police plné hrníčků a misek čekajících na další „pomazlení“. „Tuhle mističku jsem vytočila včera,“ vezme Martina Javůrková do ruky jeden z mnoha vedle sebe vyskládaných kousků. Ještě je tvárný. Hlína se přizpůsobuje jemnému zatlačení.
„Musí dva dny schnout, pak ji zase vezmu na kruh začistit a dát jí finální tvar. Následuje až dvoutýdenní schnutí a po něm poputuje do pece na první výpal, takzvaný přežah. Pak dojde na zbroušení smirgem, glazování a další pobyt tady, v peci,“ popisuje sympatická osmadvacetiletá žena v děravých lacláčích a kostkované košili.
„Výsledky vidíte támhle v polici. I když to děláme už pár let, vždycky, když se mají z pece ráno vytáhnout finální výrobky, nemůžeme s Kubou dospat,“ směje se a energicky prochází svým královstvím – někdejšími chlévy, které se podařilo předělat na nádhernou dílnu, kde si o návštěvnickou pozornost okamžitě říkají různě barevné produkty. Stojí na rozlehlé zahradě domu na samotě za městečkem Postoloprty na Lounsku. Kolem vidíte jen pole. V dálce vyčnívá věž kostela.
Martina s manželem Jakubem se sem přestěhovali v roce 2020 z panelákového bytu v Praze, kde tehdy oba pracovali. „Já se vracela do své domoviny, pocházím odtud. To Kuba, původem z Ústí nad Orlicí, se rodnému místu zase o něco vzdálil,“ poznamená.
Nějakou dobu dojížděli do hlavního města do svých zaměstnání, postupně se ale oba „uvrtali“ do keramiky. Martina cíleně, tvrdohlavě. Kuba později přirozeně.
„Ať nezaprasím zeď“
Začátek příběhu je pro dnešní dobu skoro až typický, chce se říct. Martina pracovala ve velké firmě jako marketingová specialistka. U počítače, v teple, za dobré peníze. Přesto ji čím dál víc sžírala nespokojenost. „Název mojí pozice může v leckom vyvolat dojem, že šlo o činnost naplněnou kreativitou. Realita? Tupá práce, většinou v tabulkovém programu. Úplně mě to ubíjelo. Cítila jsem, jak jsem vyždímaná. Nechala jsem se vyždímat. Když jsme se pak přestěhovali sem, věděla jsem, že takhle dál nemůžu,“ vypráví Martina.
Původně si myslela, že dalším životním směrem by mohla být jóga, nakonec se však rozhodla pro keramiku. Žádné úvahy typu: Zkusím a uvidím. Ne. Od začátku měla jasno, že ve společnosti se rozmáhající koníček, který mnoha vytíženým manažerům slouží jako čistička hlavy, se stane jejím povoláním.
„Paradoxem je, že jako malá jsem sice na keramiku chodila, ale nebavila mě. Fascinovala mě, užívala jsem si pozorovat šikovné lidi, to ano, ale jinak mě nechávala chladnou,“ vrací se ve vzpomínkách do dětství. V lednu 2021 jí dorazil kruh. Umístila ho do chodby domu a dřela a dřela. Neúnavně. Pořád.
Martina Javůrková s manželem Jakubem, který se do podnikání také naplno zapojil.
„Marťa je ohromný workoholik. Když se pro něco nadchne, nic ji nezastaví. Řekl bych, že na začátku to nebylo ani tak o talentu jako právě o ryzí dřině. Ve volnu pořád jen seděla u kruhu. Zeď jsme obehnali kartony z krabic, aby ji nezaprasila, a ona neustále něco vytáčela,“ popisuje Kuba.
„Pamatuji si, jak jsem Kubově ségře posílala fotky prvních jakž takž vypadajících věcí. V mých očích byly dokonalé. Psala jsem jí: Hele, krásný, viď? Jdu na to, začínám prodávat. S odstupem času samozřejmě vidím, jakou hrůzou jsem se chlubila,“ culí se Martina.
Chvíli zvládala dělat předchozí povolání i keramiku najednou. Jednoho dne si však řekla dost a vsadila všechno na nový smysl svého života. Jednání vabank, které se ale vyplatilo. Od prvních pokusů uběhlo jen pár měsíců a ona opravdu začala prodávat. Po všem se jen zaprášilo.
Ouška od Pana Ouška
Naplno rozjela značku MarSei odvíjející se od jejího křestního jména a tehdejšího příjmení Seifertová. Jak se rozšiřoval sortiment, rozrůstal se neuvěřitelným tempem i počet zákazníků. Dělat všechno sama se ukázalo být nemožné.
Kuba, jenž se dřív živil jako osobní trenér, „vykutil“ dílnu a následně se postupně zapojoval do podnikání, až s dřívějším povoláním úplně seknul. „Víte, udělat pěkný hrnek je asi tak pět procent z toho všeho. Musíte vyrábět, balit, starat se o e-shop a sociální sítě, komunikovat se zákazníky, řešit administrativu… Jeden by se zbláznil,“ vypočítává dvaatřicetiletý Jakub. Jako klučina taky navštěvoval keramiku. „Mě docela bavila a měl jsem pro ni cit. Celkově mě kutilství a tvoření věcí baví. I díky tomu není výroba jen na Martě. Já primárně začišťuji a glazuji, mám na starosti modelování a odlévání do forem a taky uchatím hrnky. Marťa mi říká Pan Ouško, protože mi jdou lépe než jí. Žák předčil učitele,“ směje se Kuba, zatímco Martina přináší na stůl další ukázky výrobků.
Mezi nimi i jeden opravdový majstrštyk – hrníčky s prťavými keramickými croissanty či kávovými zrníčky. Nebo takzvaný travel cup, na který musí pasovat víčko, takže při jeho tvorbě jde o milimetry.
„Dokonalý samozřejmě není nikdo, i u nás děláme zmetky. Nádobí u nás doma v kuchyni tvoří snad jenom zmetky,“ podotýká.
Mají tři typy výrob – na kruhu, formou modelování a odlévání licí břečky. Vybavení v dílně vyšlo na několik set tisíc, e-shopový systém na více než čtvrt milionu.
Odměnou je obrovský zájem. Když vyrobí dostatečný počet kusů, oznámí na webu datum naskladnění. Jakmile pak na e-shopu spustí prodej, hned všechno zmizí. Proto u každé z položek neustále svítí „vyprodáno“. Zákazníci musí počkat na další naskladnění.
Po dvoudenním schnutí vezme Martina Javůrková misku znovu na kruh začistit a dát jí finální tvar.
Letos Martina a Kuba absolvovali pop-up akci – vzali stánek a osobně prodávali v jihomoravské Lednici. Frontu se stovkami zájemců musel korigovat policista. Dorazili lidé z Belgie, Rakouska…
Zákazníky už evidují například i za oceánem. „To víte, že se někdy zamyslíme nad tím, proč zrovna my jsme tak populární. Zčásti určitě líbivostí produktů i širokou nabídkou. Myslím ale, že se lidem líbí náš příběh a že oceňují, že máme tohle řemeslo fakt rádi. A taky skutečnost, že se pořád snažíme přicházet s novinkami,“ říká Martina s tím, že snad denně dostává otázku, zda se nechystá pořádat kurzy.
Jednou možná. S Kubou aktuálně spíše řeší, zda nepřijmout někoho na výpomoc. „Další člověk by se nám hodil, v dílně je spousta práce kolem, která není vidět, ale musí být odvedena, jinak by nemohlo vznikat nové zboží. Jenže… Já nevím. Chceme, aby naše značka zůstala rodinná. Pracovník zároveň představuje velkou zodpovědnost. Máme taky obavy, aby po chvíli neodešel i s naším know-how. Řešit budeme muset i prostory, protože nám tady začíná být trochu těsno. Jedno ale víme jistě, jsme dělníci a těmi i zůstaneme. Dřeme jako blázni, ale ta práce nás dobíjí,“ podotýká Martina.
Takže když to srovnáme s korporátem… „To byla práce. Tohle je můj život. Něco, co mě neskutečně naplňuje. Jsme s Kubou vděční za to, co momentálně zažíváme. Víme, že stát se může cokoli. I kdyby všechno mělo třeba za rok skončit, navždycky budeme někam nahoru děkovat, jak krásný příběh jsme s keramikou mohli prožít.“