V čem vidíte přínos obrovského prostoru bývalého barokního chrámu Zvěstování Panny Marie pro výstavu vašich uměleckých děl?
Už dlouhodobě vstupuji do sakrálního prostoru, který mám zažitý od roku 2013, kdy jsem poprvé začal vystavovat v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze, kde dělá bohoslužby pro akademickou obec Tomáš Halík. Poprvé jsem tam měl možnost splynout se sakrálním prostorem v jakémsi nahrazení oltářních obrazů mými postními plátny (slouží k zakrývání oltářů v předvelikonočním čase – pozn.). Bylo to celkem patnáct obrazů a na základě tohoto projektu pak následovala další spolupráce s dominikány, premonstráty nebo s benediktinkami na Bílé Hoře.

Nyní po delší době přicházím do prostoru, který je sice odsvěcený, ale je tu úžasné zdobné baroko, které se pne nad námi, pod námi a kolem nás. Je neskutečně bohaté, co se týče fresek v klenbách a bohaté štukové výzdoby. Před tím člověk vždycky padne na kolena a musí s tím splynout a prostor navnímat.

Jaká díla jste do tohoto sakrálního prostoru vybral?
Po navnímání prostoru jsme si s kurátorkou výstavy Vendulou Fremlovou řekli, co kdybychom tentokrát nepracovali s postními obrazy a s liturgickým prostorem, ale naopak výstavu pojednali jako jakýsi depozitář. Právě během normalizace totiž tento kostel sloužil jako sklad a truhlářská dílna. Protože normalizace se na kostele hodně podepsala, uvědomil jsem si, že kostel by mohl být součástí nějaké kulisy, ale zároveň by se tu mohly objevit nejrůznější formy a polohy. A právě to jsme udělali. Postupně jsem přivážel obrazy a zároveň si uvědomoval, že jich tu musí být mnohem a mnohem více a že musí být mnohem větší. Byla to velká výzva. Najednou to nebyly jen ty postní obrazy v bočních kaplích, ale i obrazy mnohem starší, které vytvářejí jakési světelné postavy a objekty malované na sametu, kde je v přímém kontrastu bílá a sametová absolutní černá.

Dále jsme do prostoru vstoupili tvářemi starých mistrů, které jsme citlivě vložili do oratoře. Tyto ikonické obrazy jsem namaloval tradiční technikou, ale zároveň jsem si je ještě sám dekonstruoval a transformoval. Na ochozu se objevují vymývané obrazy, kde je motivem horizont a symbolistní krajina s náznakem postavy poutnice, která stojí u pobřeží a dívá se do vzdáleného horizontu. Až návštěvník dojde na místo, kde byly varhany, uvidí tam skladbu šedesáti tváří osobností kulturního života 19. a 20. století, které předčasně zemřely. Je tam řada lidí od Franze Kafky, Exupéryho, Marcela Prousta až po Jana Palacha.

Někteří výtvarníci cítí touhu svá díla neustále dotvářet. Když vy dokončíte své dílo, je hotové, nebo po čase, po letech zjistíte, že by se ještě mělo dále dotvářet?
Ke svým dílům se po čase vracím. Zvláště je to u obrazů starých mistrů, které vznikají v řádu několika měsíců. U vytrhávaných obrazů, z nichž je například v oratoři umístěn Kristus v zahradě getsemanské, tedy dílo, které vzniklo podle Mistra litoměřického oltáře, je to práce delší. Obraz jsem narativně namaloval ve stejné velikosti jako originál, pak jsem ho sundal z rámu, složil a přeložil a nechal tři roky schnout. Po otevření jsem tento obraz dekonstruoval, dostával jsem se mu pod kůži až na kost. Cyklus vytrhávaných obrazů u mě zosobňuje jakousi fyzickou malbu, kdy vnímám jednotlivé vrstvy kůží a svaly. Mistrů litoměřického oltáře zde mám více, ještě třeba v hlavní lodi kostela je Usazování trnové koruny a Bičování Krista.

Mýlím se, pokud řeknu, že vaší fascinací je krajina?
Je to tak, pořád se považuju za krajináře, i když ta krajina samozřejmě může být hodně transformovaná. Zde v oratoři mám také dvě zlaté kompozice vycházející z asijské krajiny. V obdobích, kdy mi schnou vrstevnaté překládané kompozice vytvářené olejovou technikou, se věnuji kaligrafickým dílům, kde se snažím pracovat nejen s asijskou krajinou, ale i s krajinou kolem nás. Už na střední škole jsem byl fascinován krajinou Českého středohoří a představoval jsem si, že to budou nějaké vesmírné rakety, které jednou někam odletí. Vnímal jsem celé toto místo velmi hluboce a dotýkalo se to mého snu. Snová krajina Středohoří je mi velmi blízká, například Údolí smutku Jana Zrzavého je ikonické dílo, které mě formovalo.

Jako jediný český žijící malíř jste se už dvakrát dostal do výběru prestižního aukčního domu Sotheby’s. Co to pro vás znamená?
Je to samozřejmě velká zodpovědnost, ale také velká výzva a velká příležitost. Moc si toho vážím, nikdy jsem si nemyslel, že se toho člověk může dožít. Stalo se to před lety skrze techniku, kterou jsem si objevil tím trháním. Namaloval jsem obraz, ten se mi však nepovedl, tak jsem ho sundal z rámu, uložil a složil. Po několika letech, kdy jsem vyklízel kůlnu, jsem tuto hromádku neštěstí našel a říkal jsem si, co to je? Takto se zrodila technika, kterou jsem pak dále rozvíjel, rozváděl a šel jí naproti. Nakonec jsem ji rozvedl natolik, že jsem s ní hodně experimentoval. Právě díky tomu mě zařadili do Sotheby’s a pak i do Christie’s.

Vodopád na 40metrové stěně. Na žižkovský panelák ho namaloval Patrik Hábl

Vystavoval jste v Číně i Japonsku. Ve vašich krajinách lze vysledovat ovlivnění asijskou malbou. Jaké jsou vaše aktuální inspirační zdroje?
Asie mě formovala hodně a netušil jsem, že ze Středohoří se někdy dostanu i do těch vyšších hor, do homolí Dálného východu. Když jsem byl pozván do úžasného místa jihovýchodu Číny, které je součástí hedvábné stezky Marka Pola, byl jsem v údivu, že takové místo vůbec na zemi je. Tyto motivy jsem dále začal rozvíjet, ale mám rád jakákoli další místa od italských toskánských nebo španělských až po ta naše. Člověk je svázán pupeční šňůrou s místem, odkud pochází. Krajina vnitřní ovlivňuje krajinu vnější a obráceně. Proto jsou pro mne místa Českého středohoří taková posvátná, zvláště třeba Radobýl u Litoměřic.