Jak z vašeho pohledu šéfa atletiky v Ústeckém kraji dopadl Olympijský festival v Mostě, kde jste byl u několika disciplín? Čekal jste 70 tisíc příchozích?
Festival byl velkou akcí, která s sebou nesla řadu rizik. Z mého pohledu všichni zodpovědní za průběh akce – ČOV, národní sportovní svazy, město Most, dobrovolníci a další – odvedli skvělou práci. Sama návštěvnost jim pak byla velkou odměnou. Zda jsem čekal zrovna 70 tisíc příchozích, to nevím, ale velkou účast jsem očekával.

Fotogalerie zobrazit 4 fotografie

A jak z vašeho pohledu dopadl ten „opravdový olympijský festival“, tedy olympiáda v Paříži? Čekal jste více medailí?
Olympiáda v Paříži byla opět velkým sportovním svátkem s vynikajícími sportovními výsledky všech zúčastněných sportovců. Pokud jde o počet medailí získaných českými sportovci, jedna věc jsou prognózy a druhá věc realita. Medaile chtějí všichni. Já osobně považuji zisk olympijské medaile za takový malý zázrak, kterému se musí hodně pomoct v podobě tvrdé práce a odříkání, spolu s podmínkou zůstat zdravý a psychicky odolný. Proto jsem jako Čech nadšen z každé medaile českého sportovce a nejen to, vážím si všech, kteří se na olympiádu dokážou nominovat.

Co je za počtem medailí podle vás? Funguje u nás výchova talentů?
Kdyby nefungovala, tak by ty medaile nebyly. Jistě, asi se to dá vždy dělat lépe. Ale z mé pozice až na ten vrchol přípravy talentů nevidím. Z pohledu regionálního sportovního funkcionáře si myslím, že se setkáváme se dvěma naprosto rozdílnými pohledy na jeden problém. Ten první je hledání cest k zapojení dětí do sportu spojené s vyhledáváním potenciálních talentů a ten druhý samotná práce s talenty. A zde je to mnohdy otázka materiálního zajištění samotné přípravy, fundovanosti a zkušenosti trenérského týmu, dostupnosti regenerace, spolupráce rodiny a v neposlední řadě i ochota sportovce podřídit se té neskutečně tvrdé práci, osobní zdravotní odolnosti, fungující hlavě…

Takže cesty k výchově talentů jsou, ale jde víceméně o práci s jedinci, určitě nelze mluvit o „továrně na masovou výchovu“ talentů. Měl bych zde zmínit výraznou pomoc ve formě spolupráce s Ústeckým krajem – akademie, s obcemi, místní podpora…

Pojďme k výchově mladých atletů. Máte v týmech dost dětí?
Co je to dost dětí? Jako tělocvikář musím odpovědět, že pokud nesportují všechny děti, kterým to zdraví dovoluje, tak jich dost není. A je v tuto chvíli nepodstatné, na jaké úrovni sportují. Na druhou stranu je otázka, kdyby se všechny tyto děti rozhodly sportovat, zda by oddíly jejich nápor zvládly. První podmínkou pro nárůst sportujících dětí jsou aktivní rodiny, pak následují hodiny tělocviku na základních školách, kde by mělo proběhnout takové první síto výběru talentů, a následně přichází práce v oddílech, která je limitována počtem trenérů, kapacitními možnostmi, ekonomickým zajištěním oddílu a dalším.

Ale určitě není cestou situace, kdy rodiče pohybovou výchovu svých dětí neplní, hodiny tělocviku nevedou k cílené adaptaci na rozvoj pohybu a silovou výbavu organismu a ve finále, když už se dítě rozhodne hýbat se, tak se mu postaví překážka například v podobě uzamčeného sportoviště.

Je dost vzdělaných trenérů, kteří rozumějí jak těm dětem, které se jen chtějí hýbat, tak těm, které systematicky pracují na tom, aby se dostaly na různá mistrovství a třeba v budoucnu i na olympiádu?
Na fakultě nás učili, že systém sportovní přípravy má své pevné etapy. Tou první je základní rozvoj pohybových dovedností, pak následuje všeobecná sportovní příprava, která přechází v přípravu výkonnostní, a ti, co dojdou až sem, mohou začít s vrcholovou přípravou. Každá tato etapa by měla mít toho správného trenéra. A tady je ta chyba, protože je vždy průšvih, když tu rekreační etapu začne naplňovat ambiciózní trenér s vizí výchovy vrcholového sportovce, stejně jako je špatně, když se talentovaný sportovec, schopný již té vrcholové přípravy, účelově drží ve výkonnostních podmínkách s vírou, že se rozvoj tohoto talentu snad podaří i nám, v našich amatérských podmínkách.

Atletika je základ všeho, když děti projdou dobrou atletickou průpravou, mohou do jakéhokoli sportu. Kde dělají na severu Čech z vašeho pohledu atletiku dobře?
Ano, já jsem přesvědčen, že většina sportů vychází ze základní pohybové a silové průpravy. To pro mě znamená atletiku – běh, skok, hod – a gymnastiku – obratnost a síla. Tím neříkám, že například fotbal či hokej tuto průpravu nezajišťují. Spíš to cítím tak, že se tady ta základní pohybová a silová průprava urychluje ve prospěch speciálních dovedností. Netroufám si hodnotit, kde atletiku dělají na severu Čech dobře. Věřím tomu, že dobré úmysly mají všichni a ve všech oddílech. Pokud se děti na své tréninky těší a se svým sportem projdou úspěšně etapu dospívání, tak to v tom oddíle dělají dobře, a to i za cenu, že by se z talentu dalo sportovně vyrazit víc. Nakonec ten skutečný talent určitě neunikne pozornosti okolí a bude mu nabídnuta šance jinde.

Zmínil jste jednou větou uzamčená hřiště. Vy jste v minulosti žádal coby zastupitel Mostu o to, aby byla hřiště u základních škol otevřena denně pro příchozí děti, které si touží „neorganizovaně“, tedy třeba s kamarády, zasportovat. Tuším, že to nevyšlo. Proč? A proč jste to chtěl? Mimochodem, souhlasím s vámi a divím se, že často luxusní hřiště z dotací, tedy peněz všech, si školy uzavírají.
Ano, tato diskuse na zastupitelstvu města Mostu proběhla a nebyl jsem jediný, kdo tuto problematiku otevřel. Musím říct, že ten problém je vlastně takovou obětí legislativy. Školy jsou zodpovědné za to, co se stane v jejich spravovaných prostorách, a proto se brání nekontrolovatelnému zpřístupnění hřišť. Navíc poukazují i na majetkovou újmu, za kterou nesou odpovědnost, protože je to jejich majetek.

Já tomu rozumím, ale něco mi říká, že jsme vlastně vylili vaničku i s tím dítětem. Jako bychom dali dítěti na Vánoce pod stromeček drahou hračku a pak jsme mu ji zavřeli do skříně s tím, že si s ní bude moct hrát, jen když na něj bude mít tatínek čas. Za mě by cesty na sportoviště měly být dlážděné zlatem a se spoustou směrovek, aby nám žádné sportování chtivé dítě z té cesty nesešlo. A proč jsme to chtěli? Protože tomu sportování konkuruje velký soupeř v podobě TV, PC, digitálních her… A ty jsou dětem dostupné vždy.

KOMENTÁŘ: České děti nesportují a stát mlčí. Problém nelze svádět na finance

Budete ve své snaze otevřít školní hřiště pokračovat?
Jestli myslíte, zda na každém zastupitelstvu města budu tvrdohlavě opakovat svůj pohled na věc, tak to asi ne. Ono se sice říká, že opakování je matka moudrosti, ale já věřím tomu, že vedení Mostu a i jiných měst cítí potřebu vytvářet podmínky pro rozvoj masového sportu, i toho neorganizovaného. Osobně vzpomínám na své dětství, kdy sice nebyla ta drahá víceúčelová hřiště s umělým povrchem, ale byly mezi domy plochy, kde se spontánně hrálo, skákalo, honilo, schovávalo, lezlo, jezdilo… To je však určitě odvislé také od bezpečnosti na sídlištích.