S jejich sbíráním začal teprve kolem roku 2018. Část exemplářů, které jsou až na pár výjimek předválečné výroby, zvládl kompletně opravit, zprovoznit a bývají ozdobou různých historických akcí a vyjížděk.

Řada dalších bicyklů však na své znovuzrození teprve čeká, František Uhlíř totiž musí svůj čas rozčlenit i mezi další své koníčky, aktivity a sběratelské vášně, jejichž výčet by se do jednoho článku vešel jen stěží. V posledních letech jim ovšem dominuje jízda na vysokém kole, jíž propadl v roce 2020.

9 fotografií

Po historických velocipedech pokukoval muž, který je původní profesí stavební zámečník, zhruba před deseti lety. Lákaly jej vícedenní stylové vyjížďky na letitých bicyklech, s nimiž křižovali krajinu jeho přátelé, a doufal, že někdy vyrazí na vandr s nimi. Zlomový pro něj byl zmíněný rok 2018.

„Jeden známý mě pozval do Nového Města na Moravě, kde se konaly velké oslavy 100. výročí založení republiky. Nějaké historické kolo jsem tehdy i se ženou měl, za nemalé peníze jsme si jen půjčili dobové oblečení,“ vzpomíná František Uhlíř.

Na místě se seznámil se spoustou lidí ze všech koutů Česka, včetně sběratelů historických bicyklů a nadšenců pro tuto tematiku. „A pak už to šlo rychle,“ směje se muž.

Jízdní kola přibývala, stejně tak náhradní díly i stylové oděvy. „Něco člověk sežene právě díky podobně zapáleným známým, něco na inzerát, na burze. Dost věcí jsem i dostal. Jak se to o mně rozkřiklo, každou chvíli u baráku čeká opřené nějaké kolo,“ líčí vlastník rozsáhlé sbírky.

Rád by uvítal starší exemplář

Vybíravý není. I zdánlivě bezcenný šrot může podle jeho slov posloužit – byť třeba „jen“ na díly. „Beru primárně předválečná kola, poválečná moc ne. Většina mých kousků je ze 30. let, nejstarší mám z roku 1908, z dob Rakouska-Uherska,“ chlubí se sběratel a doplňuje, že by se samozřejmě nezlobil ani za starší exempláře. Ty jsou však pro něj, coby podnikatele ve stavebnictví, který se živí manuální prací na stavbách, cenově nedostupné.

Na takových letitých unikátech se navíc podle jeho slov stejně nedá moc jezdit, jejich majitelé je obvykle vytahují jen pro speciální příležitosti. „Naproti tomu na kolech z 20. a 30. let se už i vcelku normálně projedete, i když to samozřejmě nejde tak jako na těch dnešních. Nesmíte moc dřít, jinak se to všechno strhá, třeba klika, řetěz,“ vysvětluje muž, který je velmi aktivním cyklistou.

A co když potřebuje na velocipedu vyjet kopec? „Musíte to prostě před stoupáním pořádně rozjet, hezky švihem, ne silově. Když je kopec moc velký, spousta jezdců stejně radši sesedne a vytlačí to; na historických kolech nejde o nic neobvyklého,“ objasňuje vášnivý cyklista.

Sám se účastní řady akcí, opakovaně míří třeba na v regionu vyhlášenou historickou jízdu Balinským údolím u Velkého Meziříčí, jíž se v posledních letech účastní desítky příznivců. Na tuto trasu s ním občas vyrážejí i jeho blízcí, například partnerka či sestra. „Když má někdo zájem, rád mu kolo nebo i oblečení na akci půjčím,“ říká sběratel.

Z necelých tří set kol má dle svých slov renovováno zhruba 30 procent. Tyto velocipedy jsou plně funkční, pojízdné, v podstatě stačí jen nasednout a jet. „Dalších asi 50 procent kol je v solidním stavu – kdybych je napumpoval, dal novou duši, případně udělal nějaké drobné úpravy a opravy, budou pojízdná,“ vypočítává opravář a renovátor.

Zbytek tvoří kusy, co by spolkly práce víc – mají například zlomená řídítka, je nutná výměna kola nebo slouží „pouze“ na náhradní díly. Ale i ty mají nezastupitelné místo. Bez zásobárny součástek by totiž obnova bicyklů šla ztuha.

„Když dávám dohromady nějaké kolo, předtím ho celé kompletně rozeberu – do posledního šroubku. Vše se musí očistit, opískovat, nechat nalakovat, provést různé opravy. Díly, co mi chybí nebo jsou ve špatném stavu, mohu právě díky rozsahu své sbírky vyměnit za jiné,“ objasňuje nadšenec. Sáhnout má opravdu kam – samostatně sbírá totiž ještě nosiče, zvonky či světla.

„Posilovna“ ve stodole

Nabízí se otázka, kam majitel takovou masu velocipedů a jejich částí dává? „Všude možně. Něco mám u sebe, něco u táty, no a pak jsem si samozřejmě sehnal i nějaké další prostory v okolí,“ přiznává sběratel s tím, že partnerka sice někdy „brblá“, ale historickými věcmi se i ona ráda pokochá.

S kolegou fotografem je nám též dopřáno popást se pohledem. Jeden z „depozitářů“ se skrývá na půdě staré stodoly, kam temnotou vedou dosti úzké, ne zcela stabilní schody s velmi vysokými stupni. Svižnému tempu našeho stále veselého průvodce lze sotva stačit. Ke stavení takřka běžíme, aby nám nezmizel z očí, a na půdu šplháme jen s obtížemi. Když spatříme pod střechou vyskládané řady bicyklů, nevěřícně se na sebe díváme. Jak se tam všechna ta kola dostala? Výklopnou střechou? „Normálně, po schodech,“ pokrčí rameny osmapadesátiletý muž, jako by vláčet bicykly do výšek byla ta nejpřirozenější věc na světě.

Svoji nezdolnou energii však František Uhlíř nevybíjí jen při posilování s velocipedy. V roce 2020 se zamiloval do jízdy na vysokém kole, jemuž dává dnes přednost přes klasickým. V tomto případě však nejde o historický kus, ale nově vyrobený exemplář, který jej vyšel v základu na bezmála 50 tisíc korun. Později si k němu dokoupil ještě brzdy a další „vychytávky“, takže se jeho dnešní cena pohybuje kolem 110 tisíc.

Pořídit si jej mohl díky své další vášni – chovu exotického ptactva. „O agapornise (druh papouška – pozn. red.), které jsem měl, nebyl v té době zájem, ve výkupu je nechtěli. Tak jsem chov chtěl zrušit. Ale pak jsem šel na burzu a najednou mi za jednoho nabídli pět stovek. A jelikož jsem jich měl 170, rázem bylo na vysoké kolo vyděláno,“ chválí si souhru náhod chovatel.

Kam přijede, budí pozornost

Na vysokém kole vyráží, má-li čas, na vyjížďky do okolí, což v jeho podání znamená klidně i 140 kilometrů. „Moje nejoblíbenější trasa je Jívoví – Sněžné. Ze Sněžného pak podél krásné řeky Svratky až do Tišnova, což je skutečně úžasná cesta, a odtud zase domů,“ doporučuje cyklista s tím, že raději volí méně frekventované silnice.

Za řidítky vysokého bicyklu, někdy i s kloboukem a stylovým oděvem, budí pochopitelně pozornost. Lidé si jej z aut fotí, natáčejí, mávají mu. „Klidně i zastaví, začnou se vyptávat, chtějí si na to vlézt. Je ale pravda, že já neznám na Vysočině nikoho, kdo by na vysokém kole takhle aktivně jezdil,“ zamýšlí se sportovec, jehož při těchto toulkách občas provází i partnerka, ta ovšem na běžném kole.

Ve „sbírce“ má muž samozřejmě už i nějaké pády. Ten dosud nejhorší se mu stal v Žabčicích na jihu Moravy, v nepřehledném místě s živým plotem zasahujícím do vozovky. „Přede mnou se tam objevila pořádná díra. V protisměru jeli dva cyklisté, takže jsem se jí neměl jak vyhnout. Bohužel jsem se lekl, tak jsem přestal šlapat. Jenže vysoké kolo je takzvaný ‚furtšlap‘, na tom nesmíte přestat šlapat, jinak letíte. A já teda letěl,“ líčí jezdec.

Ač vyráží často tematicky v klobouku, tehdy měl helmu – ta skončila prasklá. A on notně pochroumaný, se sedřenou rukou. „Mladá doktorka, co mě pak vyšetřovala, se s pádem z vysokého kola ještě nesetkala. Byla dost překvapená,“ směje se muž. Ruka ho prý bolela ještě hodně dlouho. Ale co se dalo dělat, dva týdny poté se konalo historické cykloputování po Novohradských horách, tak zraněný jezdec zatnul zuby a naskočil do sedla. „To jsem si nemohl nechat ujít,“ krčí rameny.

Za dva dny 303 kilometrů

Loni se účastnil i jízdy na vysokých kolech do Vídně, ve skupině podobně naladěných cyklistů pod vedením Jiřího Junka ze Spolku českých kolařů cestovatelů Vysoké Mýto. Na 303 kilometrů dlouhou, dva dny trvající štreku vyrážela sestava právě z Mýta. Letos tito cestovatelé plánují došlapat do Berlína.

Františku Uhlíři však nestačí na kole jezdit a bicykly sbírat. Jeho vášní je i jejich historie a dohledávání výrobců kol. „Je neuvěřitelné, kolik výrobců u nás bylo! V meziválečném období zhruba čtyři a půl tisíce. A dneska? To máte jednotky firem,“ vyčísluje muž.

Své sbírky by někdy rád představil i veřejnosti, nejlépe uceleně, na jednom místě. Takže muzeum?

„To by bylo ideální, ale klidně by stačilo i Vetešnictví Františka Uhlíře,“ zasnil se majitel široké plejády exponátů. Jak již bylo na počátku zmíněno, vášní má totiž vícero.

Odhlédneme-li od věcí spojených s cyklistikou, je i zaníceným sběratelem mincí, bankovek, poštovních známek, odznaků, historických pohlednic, kapesních hodinek, knoflíků, náprstků, propisek, dýmek, turistických holí a známek na tyto hole. Vlastní rovněž spoustu nářadí, mnohdy i hodně staré kousky, jež postupně opravuje a leští. „Mám zhruba tři sta seker, bezmála stovku kos, plus desítky pořízů a dlát,“ vypočítává jejich majitel.

Zálibu má i ve shánění cihel se starými nápisy či historických visacích zámků a klíčů. Není tedy divu, že když od Františka Uhlíře po více než dvouhodinovém setkání odjíždíme, loučí se s námi se slovy: „Vždyť já jsem vám skoro nic neukázal!“